Cesty lásky Aleny Miro
V době studia se stala vítězkou Soutěže konzervatoří a v roce 1994 získala cenu Jarmily Novotné na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. V průběhu studia na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě absolvovala mezinárodní interpretační kurzy pod vedením Jevgenije Nestěrenka a Gabriely Beňačkové.
V roce 2004 získala Alena Miro Cenu Gustava Mahlera za interpretační činnost, kterou jí udělila Evropská unie umění. V poslední době spolupracuje s klavíristkou Irinou Kondratenko, laureátkou národních a mezinárodních soutěží a nositelkou Evropské ceny Gustava Mahlera, s kterou v samém závěru loňského roku vydala své první samostatné CD Les chemins de
l’amour – Cesty lásky.
Kdy jste se rozhodla, že se zpěv a hudba stanou vaší profesí?
Protože jsem zpívala od tří let v dětském sboru, poté jsem tancovala, chodila do lidové školy umění na klavír a později i na zpěv, nějak to z těchto mých aktivit samo vyplynulo. Nevzpomínám si, že by mě někdy napadla jiná profese, které bych se chtěla věnovat. Klasické hudbě zasvětila život i moje mladší sestra Hana Medková-Pospíšilová. Jako děti jsme spolu často zpívaly a věřím, že se sejdeme i v některém hezkém představení.
Opera od zpěvačky vyžaduje kromě perfektního hlasového projevu také projev herecký.
Na konzervatoři i vysoké škole získá každý zpěvák hereckou a pohybovou průpravu. Probírají se například tance různých stylových období, ale také věrohodné omdlívání, padání a podobně. Samozřejmě prochází i činoherní průpravou. Dnes režiséři chtějí mít zpěvačku, která má výborný hlas, výborně vypadá (nejlépe jako modelka) a je také výborná herečka. Dříve měl většinou hlavní slovo při obsazení rolí dirigent. Dnes má velké slovo i režisér, proto je nutné mít také kvalitní herecký projev.
To, že každodenně cvičíte hlas, je samozřejmostí. Musíte na sobě pracovat i po jiné stránce?
Ano, potřebuji mít také dobrou fyzičku. Proto cvičím a věnuji se řadě tělesných aktivit. Zpěvák musí mít talent, ale poté je to velká celoživotní komplexní práce na technice zpěvu, která zahrnuje tělesné i duševní zdraví.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Korepetuji se svou klavíristkou Irinou Kondratenko, ve které jsem našla nejen klavíristku, ale i pedagoga zpěvu, což je velká vzácnost. Irina je velká osobnost světového významu, které vděčím za své úspěchy. Konzultuji s ní své role a připravuji se na představení nebo koncerty. Zpěvák nemá svůj nástroj postavený od výrobce jako třeba klavírista. Jeho nástrojem je celé tělo, které musí každý den znovu a znovu, ať je v jakékoli kondici a náladě, uvést do chodu. K tomu mi pomáhají například dechová cvičení.
Kdy a jak relaxujete?
Paradoxně je pro mě největší relaxací, když se mi dobře zpívá a cítím se celkově dobře, také ráda vařím, pěstuji květiny, miluji les a procházky, relaxuji i při řízení auta.
Těžko uvidíme klavíristu s kladivem nebo baletku na lyžích. Jak je to u zpěváků? Čemu se snaží vyhnout?
Prevencí je otužování a psychická odolnost. Mám svou léčitelku. Nejhorší je strachovat se, že chytím rýmu nebo nějaké jiné onemocnění, které by mi překáželo v práci. Je pravda, že pokud je to možné, vyhýbám se hromadné dopravě a místům, kde se schází hodně lidí. Úplně stačí zaplněné divadlo a koncertní sály. Jinak ale o své zdraví pečuji, jako každý jiný člověk. Možná jenom víc cvičím, plavu a podobně.
Koncertovala jste v řadě zemí. Jak se vyrovnáváte s texty v cizích jazycích?
Koncertovala jsem v Německu, Švýcarsku, Francii, Kuvajtu, Kataru, ale také ve Spojených arabských emirátech, Číně a Japonsku. Japonci jsou úžasní, milují evropskou hudbu a jsou vděčné a vřelé publikum.
V klasickém zpěvu se zpívá v originálním jazyce, ve kterém bylo dílo napsané. Pokud jazyk neovládám, přeložím každé slovo. Jedině tak mohu dosáhnout patřičného výrazu. Oproti činohercům, kteří musejí ovládat jazyk země, kde chtějí hrát, hudba je mezinárodní. Když nastuduji skladbu, mohu s ní kamkoli po světě právě proto, že se většinou nepřekládá do národních jazyků.
Jak se vám daří skloubit profesní a soukromý život? Nejen vás, ale také vašeho manžela, známého galeristu Miro Smoláka, odvádí profese často mimo domov.
Zatím nemáme děti, takže je to jednodušší. Samozřejmě se snažíme být co nejvíce spolu, ale není to jednoduché. Naštěstí mám skvělého manžela, který mě podporuje, fandí mi, takže si myslím, že máme krásné a harmonické manželství.
Zmínila jste děti. Zatím nejsou, ale co v budoucnu? Umíte si představit, že by šly ve vašich nebo manželových šlépějích?
Alespoň jedno dítě bych chtěla. Nechávám tomu ale volný průběh, až to přijde, tak to bude. Samozřejmě netuším, na co bude mít mé dítě nadání, ale rozhodně mu nebudu něco nutit a nařizovat. Naopak ho budu podporovat v tom, co mu půjde. Když to bude stejná dráha, jako je naše, nebudu mu bránit, i když vím, co všechno naše práce obnáší.
Prozradíte nám, jak došlo k tomu, že jste si změnila jméno? Donedávna jsme vás znali jako Alenu Medkovou.
O změně jména jsem uvažovala už delší čas. Manžel se jmenuje Miroslav a na Slovensku mu říkají Miro. Tady mu hodně lidí neříká příjmením, ale jménem – pane Miro a mně automaticky začali říkat paní Mirová. Tak jsem si řekla, že to není špatný nápad, ne však –ová, ale jen Miro.
Jak se vám žije v Praze 13?
Když manžel přišel do Prahy, potřeboval byt. Koupil ho tady a nelitujeme. Je zde čerstvý vzduch, kousek do centra, Centrální park, líbí se mi i nová zástavba, Prokopské údolí. Rozhodli jsme se, že si koupíme kolečkové brusle, takže určitě objevíme ještě řadu hezkých míst.