Přímá linka starosty Bc. Davida Vodrážky

Ráda bych koupila obecní byt, ve kterém bydlím, ale cena se mi zdá vysoká. Proč zastupitelstvo nestanovilo nějakou nízkou cenu, která by nájemníkům vyhovovala?

Diskuse o výši cen od počátku provází přípravu prodeje bytových domů. Je logické, že kupující by rádi viděli cenu co nejnižší, tomu samozřejmě rozumím. V posledních měsících se ale v některých médiích i ve schránkách nájemníků objevila řada zavádějících i nepravdivých informací z pera některých zájemců o koupi bytu, ke kterým jsem nucen se vyjádřit.

Členové rady a zastupitelstva jsou například obviňováni, že nejsou ochotni přistoupit na cenové požadavky nájemníků a že chtějí na prodeji jenom co nejvíce vydělat. Je nutno říci, že výše ceny není jenom otázkou „dobré vůle“ zastupitelstva. Cena prostě nemůže být stanovena na základě „smlouvání“ mezi městskou částí a nájemníky. Kdo tvrdí, že je třeba zvolit takové zastupitelstvo, které schválí ceny, na nichž se nájemníci dohodnou, je na omylu a možná i účelově lže. Žádné zodpovědné zastupitelstvo by neschválilo nereálně nízké ceny. Prodejní ceny musí totiž schválit také Zastupitelstvo hlavního města Prahy, jako přímý vlastník, a navíc by svévolné podhodnocení cen bylo v rozporu se zákonem.

Ceny dle znaleckého posudku, které jsme dosud zveřejnili na internetu, jsou nesrovnatelně nižší oproti tržním cenám stejně starých panelových bytů, nabízených realitními kancelářemi. Cena bytu např. o ploše 80 m2 vyjde na 500–600 tisíc, zatímco na trhu se srovnatelný byt prodává za přibližně 1,5 miliónu. Není tedy pochyb o tom, že sleva zde poskytnuta je, a to velmi výrazná. Na mém setkání se zástupci technologických celků dne 28. července 2005 zaznělo ze strany nájemníků, že jsou schopni přistoupit na částku kolem 6 000 korun za 1 m2 podlahové plochy bytu. Současné odhadní ceny se kolem této částky pohybují. Za velmi podobné ceny prodávají dnes bytový fond i ostatní městské části. Levněji se dnes prostě byty koupit nedají.

Argument, že by cenu snížil prodej po jednotlivých bytech, je také nepravdivý. Odhadní cena by zůstala stejná. Kvůli správě společných prostor by dnešní nájemníci stejně museli založit právnickou osobu. Ta by však spoluvlastnila technologický celek s městskou částí, v jejímž vlastnictví by zůstaly neprodané byty. Takovéto spoluvlastnictví přináší do budoucna vždy jen problémy, spory o financování oprav apod. Právě proto bylo rozhodnuto prodávat celé technologické celky, nikoli jednot-livé byty.

Také nesouhlasím s tvrzením, že při porovnání cen s privatizací ukončenou před několika lety jde o diskriminaci. Je pravda, že prodejní ceny budou vyšší, než byly v době privatizace, zejména v prvních etapách. Privatizace ale ze zákona skončila a cenové podmínky jsou dnes jiné. Výrazné podhodnocení, které ovšem není reálné, by zase mohli vnímat jako diskriminaci ostatní obyvatelé Prahy 13, kteří se k obecnímu bytu nedostali a byli třeba nuceni sehnat si vlastní bydlení na komerčním trhu za vysoký úvěr.

Věřím, že každý soudný člověk je schopen rozeznat logické argumenty od populistických požadavků na byty téměř zadarmo, které mi připadají spíše jako příspěvek do předvolebního boje. Městská část se nesnaží za každou cenu se zbavit bytů. Zastupitelstvo umožnilo svým rozhodnutím prodej bytového fondu těm nájemníkům, kteří o to mají skutečně zájem. Rozhodně nikdo není ze strany městské části ke koupi nucen. Pokud nebude v technologickém celku vůle alespoň 70% nájemníků, k prodeji jednoduše nedojde a vše zůstane při starém. Ve STOPu a na internetových stránkách přinášíme pravidelně informace o dalších krocích i o cenách. Pouze na základě reálných faktů by se měli nájemníci rozhodnout, zda se chtějí na koupi „svých“ domů podílet, či nikoli.