Dělat naplno muziku byl krok správným směrem

Petr Janda, který je více než pětačtyřicet let vůdčí osobností skupiny Olympic, patří mezi umělce, kteří se pravidelně zapojují do dárkové akce pro děti z dětských domovů Hvězda pro hvězdičku (viz str. 15). Využili jsme jeho přítomnosti na radnici a požádali o krátký rozhovor.

Jste tělem a duší rocker, ale než jste svůj život zcela zasvětil muzice, byl jste žák, student a nějaký čas telefonní mechanik.

To byla doba, na kterou rád vzpomínám. Nic na tom nemění fakt, že nepochopitelné praktiky tehdejšího režimu se nevyhnuly ani mně. Ale vystudoval jsem, odmaturoval, udělal si dvouletou nástavbu a později ještě konzervatoř Jaroslava Ježka v oboru skladba.

Byla pro vás maturita zkouškou z dospělosti?

Určitě ano. Maturoval jsem v roce 1960. Dodnes mám v živé paměti, že když jsem odmaturoval, i když ne nějak převratně, ale odmaturoval, že jsem se úplně vznášel. Byl to opravdu nádherný pocit. Maturoval jsem ve čtvrtek, kdy už to měla většina mých spolužáků za sebou. Následoval večírek, mně už bylo osmnáct, takže jsem si mohl dát i skleničku, z profesorů se rázem stali spíš kamarádi, na to se nedá zapomenout. Naše třída se schází dodnes. Dokonce před třemi lety mezi nás přišel i jeden z nejoblíbenějších profesorů, který nás měl na tělocvik a biologii. Představte si, že mu tehdy bylo rovných sto let. Bohužel rok nato zemřel.

Co bylo potom?

Zkouška z dospělosti byla za mnou, ale popravdě jsem nevěděl, co dál. Tehdy jsem dal na radu rodičů a šel jsem na dvouletou nástavbu. Tam se mi jako studentovi dařilo, dokonce jsem měl vyznamenání. Pak jsem začal pracovat, ale v té době už jsem hodně hrál. Jenže moje práce
a muzika, tehdy už jsem hrál s Olympikem, prostě nešly dohromady. V podstatě mi bylo už tehdy jasné, že u své profese nevydržím. Pracoval jsem asi dva a půl roku, já bych to sice asi tak neprotahoval, ale v té době si člověk, který chtěl odejít ze zaměstnání, za sebe musel najít náhradu. Dodnes se musím smát, když si vzpomenu na velmi časté dialogy s mým vedoucím: „Pane vedoucí, já tady příští týden nebudu, protože hraju na Slovensku“. „To mě nezajímá, v pondělí nástup!“ „Já tady ale opravdu nebudu a neříkejte, to mě nezajímá“. „Já se s tebou nebudu bavit, v pondělí v osm nashledanou“. Vrátil jsem se a vedoucí: „Tys tady nebyl.“ „Já jsem vám to říkal.“ A za pár dnů se to opakovalo.

Otec ale úplnou náhodou sehnal kluka, který měl průmyslovku a byl ochoten místo mě nastoupit, takže se vše více méně bezbolestně vyřešilo. Ta představa, že bych až do důchodu dělal práci, kterou jsem nikdy dělat nechtěl, byla hrozná.

Měl jste někdy pocit, že rozhodnutí věnovat se naplno muzice, nebylo správné?

Ve chvíli, kdy jsem odcházel ze zaměstnání, tak se asi červíček pochybností objevil. Taky jsem šéfovi řekl, že se možná za nějaký rok vrátím. V té době jsem si neuměl představit, jak to s rokenrolem bude vypadat. Všichni říkali, je to módní novinka, je to na rok, na dva a pak to přejde. V té době mě ale úžasným způsobem podrželi rodiče. Oba byli muzikanti, byť amatérští, takže pro moje rozhodnutí měli pochopení. Všem dětem bych přál, aby se k nim rodiče zachovali podobně, jako ti moji ke mně. Po všech stránkách mě moc podporovali. Všechno dopadlo tak, že jsem si prožil krásný muzikantský život.

Složil jste nepřeberné množství písniček, máte k některé z nich bližší vztah?

Já mám ke každé bližší vztah. Každá nějak vznikala a každá má svou historii. Některou jsem složil za pět minut, s jinou jsem se trápil, ale výsledek se mi musel líbit. Pravda je, že řada písniček z těch zhruba šesti set zanikla, z jiných se staly hity, tak to prostě chodí. Ale že bych měl písničku, z které jsem úplně vyřízenej, tak to asi ne.

Když jste začínal, neexistoval bulvár, který dnes dokáže pěkně potrápit.

To je pravda. Tenkrát jsme byli šťastní, když o nás nějaký článek vyšel, prakticky o nás v novinách nepsali, nebyly reklamy, pozvánky na koncerty, billboardy a nebyl ani bulvár.
Měli jsme sice od něj pokoj, ale na druhou stranu trochu chyběl. Dnes nechybí, ale zase nás čas od času trochu obtěžuje. Stačí jedna zcela nepřesná nebo zavádějící informace a člověk je více než rozladěný. Dělám tuhle práci a musím vstřebat i všechny nepříjemnosti, které kolem ní jsou. Tomu se nedá vyhnout. Já si myslím, že s bulvárem vycházím docela dobře. Poskytnu rozhovor, pozvu novináře na koncert, ale snažím se, aby nikdy nechyběla nezbytná dávka solidnosti.

Teď jste si zazpíval i s dcerou Martou, bude vaše společná práce pokračovat?

To zatím nemohu říci. Dcera žije v Hamburku a velice úspěšně vystupuje se skupinou Die Happy. Marta teď bude nějakou dobu v Praze, protože jí čeká práce na muzikálu. Samozřejmě, že bychom rádi spolupracovali, ale uvidíme, jak to všechno dopadne.

To, že budete v létě otcem, už není žádným tajemstvím. Dokonce se proslýchá, že to bude chlapeček.

Opravdu to vypadá, že budeme mít syna. Zatím to samozřejmě není stoprocentní, ale paní doktorka říká, že je to více než pravděpodobné.

Jak se s manželkou na příchod potomka připravujete?

Manželka asi úplně stejně jako každá jiná nastávající maminka. Protože je porodní asistentka, ví přesně, co ji čeká a do čeho jde. Mě zatím zahrnuje nejrůznějšími latinskými názvy, kterým naštěstí vůbec nerozumím. Já to prožívám tak, že jsem obyčejně lidsky šťastný. A když se nám narodí kluk, bude to super. Syn dělá tatínka pyšným, je to určitý nositel rodu, který převezme to, co jeho otec vybudoval. Kdyby se to podařilo, tak by to pro mě bylo velké štěstí.

Budete svého potomka rozmazlovat nebo budete přísným otcem?

Myslím, že si nechám rozmazlování a výchovu a nezbytnou dávku přísnosti přenechám manželce. Asi bude obtížné, aby na dítě dostatek, ve kterém žije, nepůsobil negativně. Víte, my jsme byli tři bráchové a u nás se obracela každá koruna. Já si velmi dobře vzpomínám na jednu příhodu. Byli jsme s maminkou na koupališti a já jsem ji neustále otravoval, aby mi koupila zmrzlinu. Když už jsem jí to řekl snad podesáté, tak se otočila a já jsem zjistil, že pláče. Tehdy mi řekla: „Zmrzlinu ti nekoupím, já na ni nemám“. Vím, že mým dětem se to nikdy nestane, že budou mít všechno, o to je pak ale výchova těžší.

Kde vás v nejbližší době uslyšíme?

Chystáme sérii asi pěti koncertů v Klubu Futurum. Bude to přehlídka toho, co běžně moc
nehrajeme, ale samozřejmě, že oblíbené hity nebudou chybět. Pokaždé bychom rádi vystoupili
s částečně jiným repertoárem. V klubu jsme nehráli strašně dlouho, takže si trochu ulevíme od velkých sálů.

Eva Černá