Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Český Forest Gump

Hudba a sport jsou zcela odlišné záležitosti, přesto ale mají něco společného. Když chce člověk v hudbě nebo ve sportu něčeho dosáhnout tak platí, že čím dřív začne, tím lépe. My vám teď představíme Jaroslava Bohdala – muže, který na vrcholové úrovni zvládá oboje. A to naprosto neskutečným způsobem, o čemž svědčí i nejeden zápis do České knihy rekordů.

Jaroslave, co vás chytlo dřív? Hudba nebo sport?

První byla hudba. Moji rodiče mají rádi zejména vážnou hudbu, tak si často pouštěli nějaké nahrávky, chodili na koncerty a už od tří let mě brali s sebou. Já jsem si zamiloval zvuk varhan, a tak jsem v pěti letech řekl, že bych chtěl zkusit varhany. Tatínek mě tehdy vzal na tzv. zkoušku talentu k řediteli Lidové školy umění v Břevnově. Proběhla dobře, ale... Pan ředitel řekl, že abych mohl být varhaníkem, musím nejprve dozrát, což znamenalo hrát zhruba sedm let na klavír. A ten se mi tehdy vůbec nelíbil. Když se mi podíval na ruce, řekl, že mám celkem dobré prsty na housle. A protože můj táta hrál amatérsky na housle, bylo rozhodnuto. A housle už mi zůstaly.

Varhany tedy skončily „v propadlišti dějin“?

Ano. A představte si, že na konzervatoři jsme měli jako povinný předmět hru na klavír, takže jsem mu neutekl. Ale můj postoj k tomuto hudebnímu nástroji se časem hodně změnil. Už mi zkrátka nebylo pět.

A jak se vaše hudební dráha vyvíjela?

Navštěvoval jsem Lidušku, ve čtrnácti jsem zkusil talentové zkoušky na pražskou konzervatoř a v roce 1996 jsem ji absolvoval. Ten samý rok jsem se stal členem skupiny prvních houslí v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu v Praze, kde hraji dodnes. Už třiadvacet let. Cvičit na housle, nahrávat, koncertovat, cestovat... To by většinu lidí naplňovalo. Vy jste ale hledal něco dalšího. A také našel – sport. To bylo spíš znovuobjevení. V šesti letech jsem se naučil jezdit na kole a strašně mě to bavilo. I přes veškeré školní povinnosti jsem si každý den našel alespoň hodinu na to, abych se mohl projet. Někdy jsem řekl doma, že za dvě hodiny přijedu a vrátil jsem se za čtyři. A to, že bych mohl závodit, mě napadlo už na konzervatoři. Pak jsem ale zjistil, co závodní cyklistika obnáší, jak je to finančně a časově náročné, tak jsem usoudil, že bude asi lepší jezdit si na kole jen pro zábavu. Sice na výkon, ale sám pro sebe. Když se mi jednou rozbilo kolo, to mi bylo asi dvacet, jsem měl týdenní nedobrovolnou přestávku. A to bylo pro mě nepředstavitelné ☺. Cykloservis byl vzdálený od místa, kde bydlím, asi 7,5 km. Tak jsem se rozhodl, že domů doběhnu. Druhý den, protože jsem neměl kolo, jsem si šel zaběhat znovu. Pro opravené kolo jsem si samozřejmě doběhl. Dal jsem ho do garáže a už jen běhal. Běh mi zkrátka učaroval.

Jen pro představu, kolik jste toho na kole najezdil?

Když jsem se cyklistice věnoval, tak ve věku od 13 do 20 let jsem obvykle každý den jezdil kolem 80 až 130 km. Někdy ale třeba dopoledne 100 a odpoledne 80 km. Nejdelší vzdálenost, kterou jsem ujel, byla z Hostivic přes Jesenici a Benešov u Prahy do Českého Krumlova. To bylo 193 km. Ale to už jsem se věnoval běhání, byl to jen takový můj výstřelek, že se dopravím na koncertní turné našeho orchestru po vlastní ose. Když mi bylo osm, tak jsme s tátou ujeli 80 km a nikdo ve škole mi to nevěřil. O dva roky později jsem na hodině tělocviku  uběhl 16 km bez zastavení. To bylo dané tou kondicí a vytrvalostí získanou ježděním na kole.

Kolo a běh jsou dvě rozdílné disciplíny. Běh je přece jen dost náročný.

Obojí má společného jmenovatele – jde o vytrvalostní sporty. Cyklistika vám rozvine hlavně dlouhodobou vytrvalost. A když jezdíte intenzivně, v kopcovitých profilech, tak se naučíte i správně dýchat. Jinak máte pravdu, že z hlediska ekonomiky pohybu vede běh. Znám ale spoustu kolegů maratonců a ultramaratonců, kteří se dříve věnovali závodní cyklistice.

Kolo skončilo v garáži a nastoupil váš favorit – běh.

Zprvu, běhat jsem začal v roce 1998, jsem si denně dal tři kilometry, za měsíc už pět, pak sedm. Pak mě napadlo zkusit si nějaký malý závod. Ten první jsem běžel v rámci Pražského mezinárodního maratonu v roce 1999. Byl to „lidový“ běh na 8,5 km. Na podzim téhož roku jsem už běžel svůj první maraton. Jen jsem to šel zkusit. A čas? 3 hodiny 19 minut. Suverénně jsem skončil v první polovině startovního pole. Potom jsem často běhal 10 km a půl maraton, což je 21 km a 100 metrů. V maratonu jsem se v roce 2002 dostal na svůj osobní rekord, který platí dodnes – 2 hodiny 44 minut 56 vteřin. První ultramaraton, což je vzdálenost delší než 42,2 km, jsem bez jakékoli speciální přípravy běžel v roce 2004. Bylo to na Kladně a byl to běh na 24 hodin. Za ten čas jsem uběhl 148 km a obsadil sedmé místo. To mě tak nějak nakoplo a já jsem od té doby běhal spíše šesti a dvanáctihodinovky a pokaždé stál na bedně. Jen na vysvětlenou – ultramaraton je delší než 42,195 km, tedy klasický maraton. Existují dva typy ultramaratonských závodů. Na uběhnutí určité vzdálenosti nebo na čas, v němž je třeba uběhnout co největší vzdálenost. Od roku 2010 do současnosti reprezentuji Českou republiku v běhu na 100 km a 24 hodin. V srpnu 2010 se mi podařilo získat titul mistra republiky v běhu na 100 km, v bězích na 24 hodin jsem na republikových mistrovstvích posbíral 3 nebo 4 stříbrné medaile a minimálně 3 bronzové. Každoročně jezdím i na Mistrovství světa v běhu na 24 hodin, některé roky i na Mistrovství světa v běhu na 100 km. Klasický maraton běhám taky, těch mám uběhnuto už třiadevadesát. Dnes je pro mě jako tréninkový nástroj v rámci přípravy na běhy 100 km a 24 hodin.

Takže to, co by jiného zabilo, vy používáte jako trénink ☺?

Tak nějak. Ještě jsem zapomněl zmínit, že jsem před více než rokem běžel prestižní ultramaratonský běh z Athén do Sparty, takzvaný Spartatlon, kde Češi v poslední době září. Byl jsem 77. z přibližně 400 běžců. Ale nejdůležitější je ta obtížnost a délka 246 km – nejdelší vzdálenost, jakou jsem kdy uběhl. Trvalo mi to 31,5 hodiny, protože je tam převýšení hodně přes 3 000 metrů. Je to nádherný, ale velmi kopcovitý běh.

Jak takovýto závod probíhá?

Běží se stále, odpočinek je individuální, záleží na každém běžci. A co se týká občerstvení, tak konkrétně na Spartatlonu byla každé 4 km občerstvovací stanice, takže jich bylo kolem sedmdesáti. Tak si to v hlavě můžete rozdělit do jakýchsi etap. Já jsem na každé občerstvovací stanici strávil jen kolem 30 vteřin, abych nevystydnul. Svůj osobní rekord 227 km za 24 hodin jsem uběhl předloni na MS v Belfastu.

Je to dlouhý čas. O čem přemýšlíte, co se vám honí hlavou?

Většina myšlenek se točí kolem závodu. Kontroluju styl běhu, jestli běžím dostatečně ekonomicky, hlídám si tempo... Ale budete  se divit. Většinu času nemyslím vůbec na nic. Určitě za to můžou i endorfiny, chemie těla... Prostě přestávám vnímat čas. Všechny starosti odplynou, úplně mi to vyčistí mysl. Vždycky říkám, že si jdu vyresetovat hlavu.

Běh a housle, dvě odlišné činnosti. Mohou se nějak doplňovat?

Tato kombinace je velice prospěšná. Společným jmenovatelem je to, že k obojímu potřebujete železnou kázeň, silnou vůli a disciplínu. Je to skvělá kompenzace. Zjednodušeně řečeno – když hraju na housle, relaxuje tělo, při běhu relaxuje mysl. Dlouhodobě vynucená pozice u hudebního nástroje poškozuje u profesionálních muzikantů pohybový aparát, tak se ještě věnuji posilování.

Každý má o posilovně nějakou představu. Děláte si kolečko na nejrůznějších strojích?

Začal jsem jako každý těmi kolečky a klasickými tréninky po 10, 15 a 20 opakováních. Zkrátka posilování, činky, stroje. Časem jsem proměnil svoji postavu natolik, že jsem dokonce vyhrál čtenářskou soutěž v časopise Muscle fitness. Koncem roku 2009 mě bolela záda a začal jsem chodit na fyzioterapii. Rehabilitační sestra byla závodní lezkyně a poradila mi, abych dělal hodně shybů. To mě bavilo i dřív, ale ona „chtěla“, abych jich při tréninku odcvičil tak 200. Shodou okolností můj kamarád viděl video s Honzou Karešem, dalším mým kamarádem, který drží spoustu pozoruhodných světových rekordů ve shybech na hrazdě – v časových limitech od 30 minut do 24 hodin. Zvládnul i 250 shybů nonstop aniž by se dotknul země. Tak jsem začal cvičit a za pět nebo šest měsíců jsem se dostal na 300 shybů na hrazdě za půl hodiny. V té době Honza pořádal soutěž v desetiminutovce shybů na Karlštejně. Přišlo tam 16 závodníků a já jsem skončil pátý. Jiný kamarád přišel s nápadem, že bych mohl uběhnout 100 km a ještě udělat pár shybů na hrazdě. Říkal jsem si, že by se to dalo zapsat do České a možná i Guinessovy knihy rekordů. Protože mám rád výzvy, tak jsem to zkusil. V roce 2013 jsem už ve Stromovce uběhl 102 km a udělal 525 shybů. Samozřejmě jsem dělal shyby po 3-5 opakováních s krátkými pauzami do půl minuty. Stihl jsem to za rovných 11 hodin. Bylo to na charitativní akci pořádané Výborem dobré vůle. Vybíraly se tam peníze na pomoc potřebným. Viděli to komisaři z České knihy rekordů a byl to můj první zápis do této knihy. V roce 2014, pouhé 2 týdny po Mistrovství ČR v běhu na 24 hodin, kde jsem byl druhý a uběhl 221 km, jsem měl druhý rekord. Bylo to ve Žlutých lázních v rámci charitativní akce Nejlepší z nejlepších. Tehdy jsem za 11 hodin 47 minut a 29 vteřin uběhl 100 km a udělal na hrazdě 1 000 shybů. V roce 2016, jsem to vylepšil na Ladronce v rámci charitativní akce na pomoc seniorům. To jsem za 11 hodin 51 minut 28 vteřin uběhl 100 km a udělal 1 111 shybů. Tím jsem měl třetí zápis do České knihy rekordů.

Perfektně si pamatujete roky, všechny časy... Vy snad ještě cvičíte paměť?

Ne, paměť necvičím. Tu velmi dobře procvičuje hra na housle, protože se musíte učit noty. Myslím, že tady je příčina, proč si to pamatuju do detailů, jiná. Jsou to pro mě doslova a do písmene zážitky na celý život. To, co fyzicky i psychicky prožijete při těchto výkonech, se vám nesmazatelně vryje do paměti i s tím dosaženým časem.

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby nějakého kamaráda napadlo, že byste někam běžel 100 km, tam udělal 2 000 shybů a pak se vrátil na kole ☺.

To už napadlo mě. Kolo jsem ale zatím ještě nezakomponoval. Už dlouho chodím tady na třináctce do Sportcentra Jeremi. Moc se mi líbí, jak se postupně rozrůstá v nádherné a špičkově vybavené wellness centrum. Konkrétně posilovna je skvělá. Ani ve světě jsem neviděl posilovnu, aby tam bylo vybavení jak pro kulturisty, standartní cvičence, jogíny, ale i pro bojovníky, boxery, powerliftery. Opravdu tam nechybí žádné sportovní náčiní. Po dvou letech jsem dostal chuť zase udělat nějaký ten rekord, tak proč ne ve zmíněném sportcentru? Poslední dobou jsem  dost posedlý tréninkem středu těla, z jógy jsem vyznavačem pozice Plank, pozice prkna, kterou udržet už jen pouhé minuty je velmi náročné. Světový rekordman George Hood v pozici prkna vydržel 10 hodin 10 minut nonstop. A mě napadla taková kombinace, že bych odcvičil nějaké výdrže v pozici prkna, potom uběhl třeba 50 km a pak bych ještě udělal 1 150 shybů. A to všechno zase na čas. No a jiný kamarád Josef Novotný z orchestru Národního divadla přišel s dalším úžasným nápadem. Prý nás běhá spousta, ale nikdo k tomu ještě nehraje na housle. Protože ve volných chvílích ještě komponuji své vlastní skladby pro housle, tak mě napadlo, že bych udělal takový kulturně-silově-vytrvalostní čtyřboj. Jsem zkrátka pro „každou špatnost...“. Začal bych hrou na housle, pak cvičil prkno, uběhl 50 km a na závěr udělal 1 150 shybů. Manažerovi i majiteli posilovny se to líbilo, tak jsem zavolal do redakce České knihy rekordů a sjednal termín rekordu na 7. října 2018. Ráno v 7 hodin 13 minut jsem vybalil v sále u recepce posilovny housle a začal hrát své vlastní skladby. Trvalo to 22 minut 39 vteřin. Pak jsem si dal pauzu a šel cvičit pozici prkna. Měl jsem to domluvené tak, že se mi bude započítávat čistý čas v minutách strávených v této pozici a ten byl 1 hodina 30 minut 6 vteřin. Pak jsem uběhl 55 km a nakonec udělal 1 212 shybů. Je to hezké číslo, že? A také letopočet Zlaté buly sicilské. Výsledek byl ten, že jsem to stihl za 11 hodin 31 minut. To je můj český a neoficiální světový rekord a můj čtvrtý zápis do České knihy rekordů.

Jezdíte s orchestrem do zahraničí. Co po tu dobu vy a sport?

Na kole jsem jezdil, když jsem studoval konzervatoř. Běhu jsem se začal věnovat po absolutoriu na konzervatoři. Prostředí na koncertních turné poznávám prostřednictvím běhu – před koncertem, hned ráno.

Nebojíte se, že nestihnete koncert, že se zkrátka někam zaběhnete?

Občas jsem se sice zaběhnul, ale dokázal jsem se rychle najít. Jedinou výjimkou bylo koncertní turné v Dijonu ve Francii, kdy jsem na pokoji „nahlásil“, že se půjdu tak 20 km proběhnout a tak do hodinky a tři čtvrtě budu zpátky. Co čert nechtěl, tak v Dijonu jsou dvě téměř identická kruhová náměstí. Běžel jsem krásným francouzským venkovem, po 10 km jsem to otočil a běžel zpátky. Ale špatně jsem odbočil a doběhl na to druhé náměstí, na opačném konci města. Začal jsem běhat křížem krážem, už jsem si říkal, kdy začne prohlídka petrohradské Ermitáže, když jsem zahlédl Auditorium, koncertní síň hned vedle našeho hotelu. Uběhl jsem celkem 43 km, ale jinak dobrý ☺.

Už máte v plánu něco nového?

V květnu budu pravděpodobně dělat podobný rekord jako ve Sportcentru Jeremi. Bude to v rámci konání triatlonu a zároveň nějaké  charitativní akce.

A co se týká muziky?

Máme spoustu projektů, mnoho abonentních koncertů v Rudolfinu, Obecním domě, v hudebním Fóru Karlín, pak máme komorní řadu abonentních koncertů ve Studiu číslo jedna na Vinohradech, což je místo, kde probíhají všechny zkoušky a natáčení našeho orchestru.

A co budete dělat teď?

Půjdu si ještě zacvičit a pojedu domů.

Vy nepoběžíte ☺?

Někdy jsem dělal i takové ztřeštěnosti, že jsem si dal na záda batoh s věcmi a notami, do levé ruky frak a do pravé housle, vyběhl a zastavil se až u oltáře v Bazilice sv. Jiří, kde jsme měli koncert. Teď raději než v centru běhám v lese v Hostivicích, občas v Prokopském a Dalejském údolí... Protože pořád běhám, tak mi někteří kamarádi přezdívají Forest Gump. Když někde vyprávím o svých dlouhých bězích, tak s úsměvem říkám: byla 12. hodina závodu, cítil jsem se dobře a tak jsem běžel, byla 20. hodina závodu, cítil jsem se dobře a tak jsem běžel... Zkrátka český Forest Gump. Rád bych poděkoval všem, kteří mi při mém sportování pomáhají – kamarádům Kamilu Poláčkovi a Romanu Štědrému ze střediska pro mentální koučink vrcholových sportovců Optimy, Sportcentru Jeremi a mnoha dalším.

Eva Černá