Za gorilami do Ugandy
Počet Čechů, kteří každoročně vycestují do zahraničí, se pohybuje v sedmiciferných číslech. Někteří vyrážejí za odpočinkem, zábavou, kulturními památkami, ale jsou i tací, kteří cestují za zvířaty. Patří mezi ně i Marek Ždánský, který do povědomí široké veřejnosti vstoupil v době, kdy působil v pražské zoo jako ošetřovatel lidoopů. Zájem veřejnosti vyvrcholil, když se narodila Moja, první české gorilí mládě. V prosinci to bude už patnáct let. Naše povídání ale nebude o Moje, i když... Nejde se nezeptat.
Ani vy ani Moja už v pražské zoo nejste. Vídáte ji?
Jasně, vždyť jsem s ní byl v téměř každodenním kontaktu sedm let. Moja je od listopadu 2011 ve Španělsku v Cabárcenu a má pětiletou dceru Duni. Skupina, ve které žije, se rozrostla o další členy, podmínky mají skvělé, takže jsou určitě obě spokojené. Když za ní přijedu, tak si sedne ke sklu, a já vím, že nezapomněla. Nejdojemnější bylo, když jsme přijeli týden po porodu a ona nám své mládě přinesla ukázat. To jsem byl fakt naměkko.
Teď jste měl možnost porovnat život goril žijících v „zajetí“ a ve volné přírodě.
Gorily byly, jsou a budou mojí srdeční záležitostí. Teď se zaměřuju hlavně na volnou přírodu, na projekty, které podporují ochranu goril horských ve volné přírodě – například v oblasti mezi Rwandou, Ugandou a Kongem. Poprvé jsem tam byl v roce 2003. A odjížděl jsem s dobrým pocitem, že „v zajetí“ zoologických zahrad gorily opravdu nestrádají. A ty volně žijící? Pokud je ve skupině klid, tak se gorily ráno probudí, popojdou pár metrů od místa, kde spaly v hnízdě, snídají vše, co roste kolem nich v pralese – ovoce, výhonky, listy a podobně. Během dne polehávají, mláďata si hrají kolem dospělých, skupina se občas zvedne a všichni popojdou pár metrů, a tak pokračují celý den. Prostě pohodáři. V té době tam byly tři habituované skupiny, které mohli lidé vidět v jejich přirozeném prostředí.
Znamená to, že tyto skupiny goril jsou na přítomnost lidí zvyklé, i když žijí naprosto volně?
Přesně tak to je. Největší práci v tom směru odvádějí stopaři, kteří učí gorily akceptovat přítomnost člověka. Každý den musí se skupinou trávit nějaký čas, aby si postupně zvykla. To trvá něco přes dva roky. Pak už za nimi může každý den na jednu hodinu přijít maximálně osmičlenná skupina lidí. Pravidelná přítomnost stopaře má výhodu i v tom, že může sledovat zdravotní stav goril. Funguje tam organizace Gorilla Doctors. Jsou to doktoři, veterináři, kteří hlídají gorilí populaci po zdravotní stránce. Za gorilami chodí jen v případě, že se něco děje. Opírají se právě o to, že skupiny nejlépe znají stopaři.
Má počet goril horských v této oblasti stoupající charakter?
Do „gorilích programů“ jde hodně peněz, a to i díky turistům. V této oblasti se podařilo zastavit kácení deštného pralesa a počet goril se o proti roku 2003, kdy jich tady bylo 500, zdvojnásobil. V současné době se ve Rwandě, Ugandě a Kongu, které mají na hranicích společný prales, pohybuje jednadvacet habituovaných skupin goril horských. A to není málo. Přesto, že výprava za gorilami stojí hodně peněz, musí se objednávat rok dopředu.
Každá výprava se většinou řídí nějakými pravidly.
Asi bych měl předem říci, že tyto výpravy gorilám nevadí. Kdyby ano, odejdou hlouběji do pralesa a nikdo by je neviděl. Zhruba polovina z celkového počtu goril v této oblasti stále žije divoce. A věřte, že žádnou z nich nezahlédnete. Slyší vás na vzdálenost několika kilometrů a zmizí. Ale zpět k pravidlům výpravy. Jsou daná. V blízkosti goril, která nemá být kratší než sedm metrů, můžete být maximálně hodinu a dost. Členů výpravy je osm, dva stopaři, průvodce, který mačetou prosekává cestu a dva až čtyři ozbrojení muži. Dříve to bylo kvůli pytlákům, teď je to kvůli nebezpečným buvolům a slonům. Setkání s nimi by ale byla hodně velká náhoda. Průvodce ví, jak daleko byla den předtím „vaše“ gorilí skupina. Nás čekal čtyřhodinový opravdu náročný pochod deštným pralesem. To si člověk sáhne až na dno. Ale ten pocit, když je najdete, to je nádhera. Něco nezapomenutelného.
V tu chvíli asi nelitujete ani jediného haléře, který jste do výpravy investoval.
Fakt ne. Navíc vím, že ty peníze jdou na dobrou věc. Lidem se tam teď žije lépe, takže snáze pochopili, že kácení pralesa a vybíjení goril je cesta do pekla. Když přiletíte do Prahy, tak už na letišti vidíte všechno možné, co by si turista neměl nechat ujít. Od piva po kulturní památky. V Ugandě v Kampale vystoupíte z letadla a ze všech stran na vás „útočí“ gorily. Už z toho je patrné, že se přístup lidí změnil. Že v této oblasti gorila horská šanci na přežití má. Je jen škoda, že na spoustě míst to vypadá úplně jinak. To by ale bylo smutnější vyprávění.