Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Když přeskočí jiskra, pak je to láska na celý život

Řekne-li se, že mezi dvojicí přeskočila jiskra, většinou se hovoří o lidech. Ono to ale může být i jinak. Skvělý pár totiž klidně může tvořit člověk a pes. Své o tom vědí zaměstnanci organizace Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené, o.p.s. Když si na počítači zadáte do vyhledávače její název, mimo jiné se dočtete, že je registrovaným poskytovatelem sociálních služeb a jako první ze zemí tzv. východního bloku získala mezinárodní akreditaci. Prostřednictvím speciálně vycvičených psů pomáhá osobám s nejrůznějšími druhy hendikepů na jejich cestě k integraci, soběstačnosti a samostatnosti. Poskytuje zcela komplexní soubor souvisejících služeb – od zaškolení žadatele o speciálně vycvičeného psa, přes jeho výuku a proškolení, předání psa a secvičení se psem, až po následný servis po celou dobu aktivní služby psa. Helppes poskytuje všechny své služby pomocí profesionálního týmu nejen odborníků na výcvik psů, ale i pracovníků v sociálních službách s odborným vzděláním pro práci s osobami se zdravotním postižením. Služby jsou poskytovány na základě smlouvy o poskytování sociální služby dle Zákona o sociálních službách a Standardů poskytování sociálních služeb, které odpovídají jak standardům českým, tak standardům mezinárodním a kladou ty nejvyšší nároky na všechny pracovníky, spolupracovníky i dobrovolníky. Výcvik psů probíhá pod vedením dlouholeté držitelky zlatého odznaku Vzorného výcvikáře I. stupně, mezinárodní mistryně Rakouska a Slovenska ve výkonu psů, vítězky mnoha národních i mezinárodních „psích“ soutěží Zuzany Daušové, zakladatelky a ředitelky Helppes.

Zuzko, než se dostaneme k již zmíněnému přeskočení jiskry, prozraďte nám něco o vzniku organizace Helppes.

Od roku 1990 jsem měla svou psí školu a také jsem pracovala v jedné organizaci jako cvičitelka vodících psů. Jiní se ostatně v té době u nás ani necvičili. Když jsem od svých zahraničních přátel začala dostávat informace, že se cvičí i psi pro lidi s jiným než pouze zrakovým postižením, rozhodla jsem se, že půjdu touto cestou. Samozřejmě, že to nebylo ze dne na den, nicméně v roce 2001 byl na světě Helppes. Když to řeknu obrazně – pomalu se to rozjíždělo, v podstatě se rozjel takový rychlík, který už občas horko těžko dobíhám ☺. Už je to zkrátka poměrně velká profesionální organizace, má hodně klientů a s tím je spojena spousta práce. Práce, která je nezaměnitelná, která nejen mně, ale i všem mým kolegům přináší okamžiky štěstí, spoustu radosti, ale i starostí.

Jestli dobře počítám, tak Helppes slaví dvacetiny.
Přesně tak. Strašně to letí. Věřila byste, že k dnešnímu dni jsme už předali našim klientům 269 psích pomocníků?

To je úctyhodný počet. Obzvlášť, když si za ním představíme 269 k lepšímu změněných lidských životů. Jaké psy na toto, dalo by se říci poslání, připravujete? Vybíráte si k výcviku štěňata, psy odrostlejší nebo přímo psy klientů?
V podstatě všechny tři možnosti, které jste řekla, tak využíváme. Malých štěňat se ale snažíme mít co nejméně a pokud je bereme, tak jenom z ověřených chovů, protože u toho malého štěněte je několik rizik. První je zdravotní. K výcviku se nejvíc využívají retrívři a to zlatí, labradorští a flat coated. „Flati“ jsou nejzdravější z nich, ale „zlaťáci“ a labradoři jsou hodně zatížení problémy kostry, což psa může ze služby prakticky vyřadit. Požadavky jsou úplně stejné třeba u policie nebo u armády, protože do psa se investuje hodně času, energie, peněz, tak musí být předpoklad, že bude ve službě co nejdéle. Takže toto je u těch štěňat riziko. Problémem je i minimální počet vychovatelů. Štěňátko totiž jde do jeho rodiny, protože musí zažít úplně normální život, socializaci, což je do jeho jednoho roku věku nejdůležitější věc. Co pes do toho roku získá, tak už mu nikdy nikdo ani nevezme ani nedá. Vychovatel navíc musí mít určité znalosti, dostatek času, cit pro psa, musí si být vědom toho, že až pejska dostane z „nejhoršího“, kdy už to není úplné mimino, které hlavně ničí a škodí, tak se ho musí vzdát. Ten člověk musí vědět, do čeho jde, že to dělá pro někoho, komu do budoucna ten pejsek bude pomáhat. Pokud je to možné, kupujeme štěňata ve věku od zhruba pěti měsíců do roku a půl až dvou let. Ideální ale je věk mezi deseti měsíci a rokem a půl. Pejska bereme na měsíční zkušební dobu, kdy ho úměrně věku protestujeme povahově, jestli nemá nadměrné lovecké pudy, neprojevuje agresi, bázlivost, jestli je opravdu vhodný. Pak ho zařadíme do výcviku, nebo ho vrátíme původnímu majiteli. Do výcviku bereme i psy, kteří jsou před tím v majetku klienta nebo jeho rodiny. I ten ale musí splňovat mezinárodní standardy povahové vhodnosti i vhodnosti zdravotní. Klient musí navíc počítat s tím, že pes stráví minimálně půl roku tady ve výcviku, že ho nebude mít doma.

Při výcviku dokážete psa naučit neuvěřitelné věci – aby svého pána svléknul, sundal mu boty, ponožky, rukavice, podal mu telefon, otevřel lednici a donesl mu pití... Má tento neuvěřitelný pomocník možnost žít i svůj „psí život“?
Stoprocentně. Veřejnost ale bohužel má někdy poněkud zkreslené představy a dost mi vadí, když občas slyším: „Chudák pes“. Když je asistenční nebo vodící pes v postroji, tak „pracuje“. Je tedy logické, že nebude pobíhat, poštěkávat, skákat metr vysoko a jinak skotačit. To by ostatně neměl běžně dělat žádný vychovaný pes. Asistenční pes je s tím svým člověkem více méně čtyřiadvacet hodin denně, jde s ním do práce, do školy, na nákupy, za zábavou... Jsou to prostě parťáci, kteří chodí spolu všude. Ale samozřejmě musí mít možnost se proběhnout, pohrát si s klientem i jeho rodinou, pohrát si s psími kámoši v parku, vyblbnout se, vylítat, protože to prostě k tomu patří. Takže chudák určitě není. Kdyby člověk nerespektoval, že je to pes, který musí mít kromě toho, že mu pomáhá, i psí život, tak by mu ten pejsek moc dlouho nefungoval. A další věcí, kterou by si měli lidé uvědomit, je, že ne každý hendikep je na první pohled na člověku vidět – jsou to například lidé neslyšící, s diabetem, kardiaci, epileptici, lidi s onemocněním, kdy padají do stavu bezvědomí, autisti, lidé s posttraumatickým syndromem... Jsou případy, kdy trvá měsíce i roky, než se některý člověk s hendikepem odváží jít v doprovodu psa mezi lidi. A teď si představte, že jde třeba do obchodu a někdo tam na něj začne nevybíravě povykovat, aby i s tím svým psem vypadnul. A měsíce snažení o zlepšení jeho zdravotního stavu jsou fuč. Navíc se ten člověk může dostat do šoku, stavu paniky, může začít utíkat a nechci domyslet, co by se mohlo stát. Přitom tito lidé se mohou prokázat služebním průkazem asistenčního psa. Tam by mělo být vyznačené, že pes je vycvičený organizací s mezinárodní akreditací. Stačí o něj jen v klidu a slušně požádat. Tímto jsem, myslím, i nastínila, pro které typy hendikepů naše psy cvičíme. Ta škála je ještě širší a pořád se zvětšuje. Asistenční pes není jen o tom, aby člověka někam odvedl, něco podal, něco signalizoval... Je to i o psychické podpoře. Já vždycky říkám, že je to takové padesát na padesát. Padesát procent je ta praktická pomoc a padesát procent je ta psychika, ta hraje obrovskou roli.

Jak dlouho trvá proces od vstupního pohovoru až po samotné předání psa klientovi?
Psi se nedají cvičit „na sklad“. Aby přišel klient a my jsme mu předali nějakého psa, tak to nefunguje. Když máme štěně nebo hodně malého psa, už v průběhu vývoje vidíme, kam zhruba ho bude vhodné zařadit. Když pak přichází klient, je tomu štěněti už třeba osm měsíců a my už víme, že tohle bude dobrá dvojice. Ten výcvik v průměru trvá osm, devět měsíců, někdy i rok. Minimální požadavek daný mezinárodními standardy je šest měsíců. Pes musí prokázat, že vše potřebné umí, že to zvládá, že nepracuje jenom s trenérem, že ty výkony jsou stabilní, že je psychicky vyspělý... To může přijít třeba až ve dvou letech. Nejnižší věk, kdy pes může složit zkoušku a jít do praktické služby je osmnáct měsíců.

Naučit pejska vše potřebné je jedna věc, ale on se také musí se svým novým páníčkem sžít.
To určitě, celé je to o tom vztahu člověka a psa. Klienti k nám v závěru výcviku jezdí pokud možno co nejčastěji, protože se seznamují, pes je poznává a my máme možnost dolaďovat takové ty detaily, které se nedají z jedné návštěvy vyčíst. Například pro vozíčkáře je lepší, aby pes podával věci zepředu. Ale do levé nebo do pravé ruky? Kam přesně má dát nohy? Na stupačku nebo zůstat dole? I tohle je velmi důležité. Potom trenér jede se psem do bydliště klienta. Nebydlí s ním, ale je nablízku a denně s klientem pracuje, což trvá týden. Vzájemné návštěvy pokračují do té doby, než jsme si jisti, že klient i pes jsou připraveni na společné soužití. To dojíždění je ale mnohdy obtížné. Proto jsme také celou dobu naší existence a po vzoru zahraničních kolegů hledali možnost získání nějakého domu pro klienty, kde by se s pejskem mohli secvičovat. To se nám konečně podařilo, ve Stodůlkách máme bezbariérový klientský domeček. V tréninkovém bytu, ty tam jsou dva, budou klient i pejsek dvacet čtyři hodin denně spolu a trenér tam s nimi bude pracovat. Pro oba to bude neznámé prostředí, kde je nebude nic rušit a budou se učit vzájemně se o sebe starat. To napojení pak vznikne daleko rychleji. Když totiž nevznikne mezi klientem a psem správný vztah, nepřeskočí ta jiskra, tak pes bude fungovat možná z padesáti procent, ale v momentě, kdy ta jiskra přeskočí, tak ten pes ze sebe vydá maximum. To jsou potom ty příběhy, kdy pes třeba dokázal dojít pro pomoc i když ho to nikdo neučil. Prostě sám vyhodnotil situaci a dokázal pomoci. Když psa předáme, tak to ale pro nás neznamená, že vše skončilo. My ho máme celoživotně pod kontrolou, pořád za něj neseme odpovědnost.

Naposledy k takovému předání došlo v září. A tradičně to bylo hodně slavnostní.
To ano. Už poosmnácté se motolským výcvikovým areálem Helppes rozezněla tradiční studentská hymna Gaudeamus Igitur, která tak uvedla do praktické služby dalších patnáct čtyřnohých pomocníků – asistenčních, vodících a signálních psů. Lidé s postižením si své psí pomocníky převzali z rukou patronů, kteří zároveň podpořili projekt Pomoc přichází na čtyřech tlapkách svým benefičním vystoupením. Také letos to byla řada populárních osobností. Například Marta Kubišová, Zbyněk Drda, Milan Peroutka nebo Viktor Sodoma. Kdybych ale měla vyjmenovat všechny naše patrony, kteří nás za ty roky podpořili, tak by to byl neuvěřitelně dlouhý seznam zvučných jmen. Součástí programu byly i ukázky dovedností psích pomocníků v tradičním i netradičním pojetí. Výtěžek z dobrovolného vstupného bude opět využit ve prospěch klientů a projektů naší neziskové organizace Helppes.

Tohle ale zdaleka není jediná akce, kdy má široká veřejnost možnost seznámit se s výsledky vaší práce.
To máte pravdu, je jich celá řada. Každá akce, která je pro veřejnost, je svým způsobem vzdělávací. Veřejnost se tak dozvídá o problematice něco víc, než „jen“ to, co se pes může naučit, komu dokáže pomoci... My jezdíme i do škol – počínaje mateřskými školkami a vysokými školami konče. Pořádáme workshopy pro veřejnost, Mistrovství republiky ve výkonu asistenčních a vodících psů, kurzy společenské výchovy, rekondiční pobyty... Každá takováto akce je užitečná. Lidé se také dovědí více o problematice financování výcviku psů. Málokdo ví, že naši klienti – žadatelé o psy jsou závislí v podstatě na pomoci dárců, protože všechny náklady spojené s pořízením a výcvikem psů jsou hrazeny z dárcovských příspěvků. A třeba na slavnostní promoci psích maturantů se dárci mají možnost setkat s konkrétním člověkem, kterému pomohli. Tady vidí, že jejich sponzorský dar byl využit tím nejlepším způsobem. Teď nám pořádání převážné většiny akcí překazil covid, já ale věřím, že se už brzy zase uvidíme.

Eva Černá