Byli jsme školou povinní - ze vzpomínek pamětníků
Stodůlečtí pamětníci nedávno vzpomínali na svá školní léta, prožitá před sedmdesáti a více lety. Některé jejich zážitky na nás působí jako z jiného světa. Zvláště pak dnešní děti nemohou pochopit, že ve Stodůlkách dříve nejezdil autobus a po návratu ze školy mládež nezasedla k počítači, ale šla pást husy. Všichni máme v hlavě příliš pracovních povinností, než abychom se zastavili a naslouchali. Pro tuto chvíli odložme starosti a spěch, právě máme vzácnou příležitost to napravit.
Marie Havlůjová:
Svá mladší školní léta jsem prožila ve Stodůlkách za první republiky, přesně od roku 1923 do roku 1928. Pět let se chodilo do obecné školy a tři roky do měšťanky. Povinná školní docházka byla osm let. Kdo chtěl, mohl zůstat tři roky v páté třídě a učitel rozdělil učivo do tří posledních let školní docházky.
Hana Škopová, roz. Kindlová:
Nejhezčí vzpomínky mám na učitele Jeřábka, který bydlel na Chotči a každý den chodil do Stodůlek pěšky. Ráno sem a odpoledne zase zpátky domů. Do měšťanky jsem začala chodit do Košíř. Škola sídlila ve Vrchlického ulici a my museli každé ráno pěšky. V té době jsem dělala atletiku a docházela jsem rovnou ze školy na Strahov závodit. Když jsem tam dorazila, trenéři na mě hned: Nejdřív se musíš rozběhat! A já bych se byla nejradši někam posadila, jak jsem byla utahaná.
Jarmila Vybíralová, roz. Skoblová:
Do obecné školy ve Stodůlkách jsem začala chodit roku 1928. Bydleli jsme v ulici U Cikánky a okolo nás chodily pěšky děti z Vidoulí. Čekali jsme ráno na sebe a odpoledne je doprovázeli zase zpátky na Vidoule. Po cestě jsme užili hodně legrace. Od páté třídy jsem přešla na tři roky do měšťanky v Jinonicích. I tam jsme chodili pěšky. Každé ráno v sedm hodin jsme měli sraz. Ráno jezdili mlíkaři a rozváželi do Prahy mlíko. Největší rošťárny jsme zažili, když jsme se chytali zezadu těch vozů a vezli se. Mlíkaři se potom rozčilovali.
Růžena Benková, roz. Veverková:
Ve škole jsme se učili háčkovat a vyšívat. Háčkovala jsem na panenky čepičky, kabátky a sukýnky, šila jsem zástěrku střiženou do čtverce a ozdobenou ažurou. Měla jsem to vždycky špinavý a paní učitelka říkala: „Veverková, koukej si to vyprat!”
Doma jsme měli husy, slepičky, kozu i prasátko. Po škole jsem pásla husy za Panskou zahradou a když už měly volata, hnala jsem je domů, abych mohla jít ven. O žních, kdy se sklízelo obilí, jsme museli sbírat klásky a přinést jich domů kytici. Práce jsme měli doma hodně, ale přitom jsme se u ní dokázali pobavit a zasmát.
Eva Antalová, roz. Lipovská:
Do školy jsem začala chodit za války. Ke konci války Němci obsadili stodůleckou školu, dnešní Mládí. Sloužila jako lazaret. Museli jsme chodit do školy proti kostelu jednou za týden pro úkoly. Po týdnu jsme přinesli vypracovanou češtinu, počty a další předměty. Dějepis jsme neměli. Jednou jsme zase byli ve škole pro úkoly a najednou houkali, že je nálet, tak jsme rychle utíkali z toho kopce dolů a hrozně jsme se přitom báli. Nad hlavami nám lítaly letadla.
Zdena Brožová, roz. Veverková:
Také já jsem do první třídy nastoupila za války. Pamatuji se na jeden hrůzný zážitek. Seděli jsme ve škole a byl cvičný nálet. Museli jsem utíkat do sklepa a kdo to měl blíž, tak domů. V první třídě jsem byla ještě malá, přilítla jsem domů celá vyděšená: „Maminko, Hitler je tady!” Maminka mě těšila a říkala, že ne.
Vzpomínám ráda na školu jako na hezká léta, ale byla poznamenaná tím, že jsem od začátku téměř až do konce školní docházky usedala do školních lavic za války. Přišel den, kdy jsme do školy nemohli vůbec, byli tam ubytováni ranění němečtí vojáci. Vezla jsem v kočárku malého bratrance a jela kolem školy. (Byl tam jediný vybetonovaný chodník, všechny cesty kolem byly blátivý.) Před školou stáli dva němečtí vojáci s bajonety a puškami a ten jeden se rozběhl k tomu kočárku a naklonil se nad něj. Já zůstala stát, nevěděla jsem, co se bude dít. Řekl, že má „drei Kinder zu Hause”, tedy že má doma tři děti. Dobře to dopadlo, už jsem kolem školy s kočárkem víckrát nejela.
V 5. třídě se stal naším třídním učitelem pan učitel Vařejka a kreslení, tělocvik a zpěv nás začal učit pan učitel Škop. My jsme je milovali. Vařejka měl narozeniny a my jsme mu upekli dort. Já jsem tajně vzala mamince vyšívaný ubrus, aby to nevěděla. Dali jsme ho na stůl a připravili pohoštění. Oba páni učitelé měli takovou radost, že nás vzali na houpačky do Řep a všechno nám zaplatili, vedli nás do hospody ke Škopům a dostali jsme malinovku. Pak nás pan učitel Vařejka představil mamince, taková krásná šedivá paní to byla, já ji budu vidět dosmrti. Pan učitel Vařejka byl tak strašně hodný, velký člověk s krásně černými vlnitými vlasy. Ale on zemřel na tuberkulózu ještě ten rok, co nás učil. My jsme byli strašně nešťastní. A já tu vzpomínku mám na něj pořád.
František Vlasák: Nejraději vzpomínám na pana učitele Petránka. Byl to velký vlastenec a dával nám za dobré známky odznáčky s československou vlajkou. Chodil jsem do páté třídy a Němci v září 1938 zabrali Sudety. Měli jsme ve škole nakreslenou velkou mapu, Petránek přišel a přikreslil do ní k Československé republice Horní a Dolní Lužici. Připsal tam: „I s úroky!” Pak nastal rok 1939, Němci obsadili zbytek republiky a já mám dojem, že musel ze stodůlecké školy odejít, protože od druhého pololetí jsme už měli pana učitele Pokorného, syna původního ředitele. Asi to tak muselo být, že odešel. Přesto jsem se dopídil, že po válce ho ještě mí přátelé viděli v Praze, tak třeba to přežil.