Nohejbal – sport s budoucností
Nohejbal – sport s budoucností
Když se řekne nohejbal, každý si představí chatovou osadu, plácek se sítí a možná taky utopence a pivo. A něco na tom je. Nohejbal je skutečně hra, která se léta hrála zejména v trampských a chatových osadách nebo na pláckách, kde nebylo dost místa nebo se sešlo málo hráčů na fotbal. I samotný název svědčí o tom, že je to sport českého původu. Vznikl prý v roce 1922 na Slavii, když fotbalisté začali pro zábavu hrát fotbal přes šňůru.
Teprve postupem času se nohejbal začal hrát přes síť a v roce 1936 vznikla první pravidla. Dlouhá léta byl ale nohejbal spíše rekreačním sportem na osadách, také se mu prý říkalo trampský fotbal. Oficiální soutěže se rozběhly až v posledních 25 letech. Evropské mistrovství se hraje teprve od roku 1993, mistrovství světa od roku 1996. I dnes je ale nohejbal zejména evropskou záležitostí, jinde ve světě se snad hraje jen v Brazílii, v USA ho hrají v podstatě jen čeští krajané. Ke světové nohejbalové špičce patří také vlasatí bráchové z Nových Butovic, dvacetiletý Dan Putík a jeho čtrnáctiletý bratr Jirka.
Jak jste s nohejbalem začali?
Dan: Začali jsme hrát vlastně díky tátovi. Táta hrával nohejbal ve dvojici se strejdou ve Žlutých lázních, i proti chlapům, kteří hráli soutěž. Já jsem jako kluk hrál fotbal. Pak jsem si párkrát zahrál s tátou a chytlo mě to. Před dvaceti lety jsme se přestěhovali sem, táta začal hrát za Nové Butovice a já za Řeporyje. V šestnácti jsem přestoupil do Břví a po dvou sezonách do Čakovic - to je klub, který hraje nejvyšší soutěž, extraligu. V extralize je osm klubů, kromě nás třeba Karlovy Vary, Děčín, Modřice, Žatec nebo Šacung Benešov, to je osada, která se vypracovala do extraligy...
Jak probíhá nohejbalová soutěž?
Hrají buď jednotlivci, dvojice nebo trojice. Hraje se zpravidla na antuce, dnes někdy i na umělém povrchu. V nižších soutěžích hrají na tři dopady, my v extralize na dva a v mezinárodních zápasech se hraje jen na jeden dopad. Zápasy jsou každou sobotu, od dubna do června se odehrají dvě kola a potom přijde play off.
Kdy se dostavily první úspěchy?
Ve čtrnácti jsem ještě kombinoval fotbal s nohejbalem. To jsem byl třeba pětkrát týdně na hřišti a měl jsem volnou jen neděli. Tak jsem skončil s fotbalem a hraju jen nohejbal. Prvním větším úspěchem bylo druhé místo na mistrovství republiky dvojic v roce 2005 v Karlových Varech. Pak už to šlo – jeden titul mistra republiky za žáky a tři za dorost. V roce 2006 v Opavě a 2008 v Přerově jsme za juniory získali zlato na mistrovství světa v trojicích. A kromě toho mám 2. místo z mistrovství republiky mužů, dvojic.
Jak vypadají tréninky?
V Čakovicích trénujeme dvakrát týdně dvě a půl hodiny, to hlavně hrajeme a cvičíme herní taktiku. Kondiční cvičení a posilování probíhá spíš v zimě. Mám výhodu, že chodím na noční, dělám pekaře v soukromé pekárně v Nuslích, takže dopoledne se vyspím a odpoledne mohu trénovat. Máme skvělé trénery Jiřího Suchého a Zdeňka Kalouse, ten trénuje bráchu.
Ty, Jirko, hraješ taky za Čakovice?
Jiří: Nohejbal jsem začal hrát asi před pěti lety s bráchou v Řeporyjích. V roce 2008 jsme vyhráli na Evropském šampionátu do 13 let v Košicích. Teď hraju v Čakovicích, asi rok dokonce za chlapy. Hraju ve dvojicích s mnohem staršími hráči a ve trojicích někdy i s Fandou Ticháčkem, to je jeden z nejlepších nohejbalistů na světě a je mu už dost přes šedesát let.
Co děláte ve volném čase?
Jiří: Jezdím na snowboardu, taky hraju ve škole florbal.
Dan: V létě jsem pořád na kurtu a volno nemám. V zimě si občas zahraju badminton nebo squash, zaplavu si, poslední dobou mě dost baví kolečkové brusle, na ty jsou tady výborné trasy. Na čtení moc nemám čas, ani hudba mě moc nebere. Taky se dost věnuju slečně (Zuzaně), tu naštěstí nohejbal chytnul a fandí mi. Chodí si s námi dokonce občas zakopat. Možná vás to překvapí, ale ženy mají taky soutěž a taky se hraje mistrovství světa.
Hrozí při nohejbalu nějaké zranění?
Táta kvůli kolenu přestal s fotbalem a přešel na nohejbal. Je bezpečnější než fotbal, protože tam nedochází k fyzickému střetu se soupeřem. Ale už mám taky operovaný meniskus – kvůli rychlé změně směru.Maminka má zase operované koleno z lyží. Je ale velká fanynka nohejbalu, jezdí se mnou na turnaje a vozí pro celý tým buchty. A hrozně hru prožívá a fandí. Ze začátku jsem se kvůli tomu vůbec nemohl soustředit. Ale se Zuzanou si maminka rozumí a fandí mi společně.
Jak se člověk dostane do reprezentace?
Širší výběr má asi 16 – 25 lidí, které si reprezentační trenér vybírá většinou z extraligových týmů. Mně se loni poštěstilo, že jsem hrál za muže na Světovém poháru v rumunském městě Oradea. Hráli tam Češi, Slováci, Maďaři, Rumuni, Francouzi a Chorvati. Vybojovali jsme druhé místo, porazili nás jen Slováci, ti teď dost vedou. Hrálo se na jeden dopad a byl to opravdu skvělý zážitek, užil jsem si to. Byl jsem překvapen, kolik lidí tam má o nohejbal zájem, koukali na nás a zkoušeli si taky zakopat. Vůbec si myslím, že zájem o nohejbal velmi stoupá a že za dalších pár let ho bude hrát mnohem víc lidí, než dnes. Řekl bych, že tenhle sport má budoucnost.