Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Jedničky nejsou měřítkem kvalitního člověka

„Dobrý den, paní doktorko. Máme kvalitní manželství, dobré materiální zázemí a tři zdravé děti. Dvě starší jsou cílevědomé, aktuálně už dospělé, ve svých oborech velmi úspěšné. My oba s manželem máme vysokoškolské vzdělání, manžel má vysokou pracovní pozici, já pracuji ve svém oboru, který mám ráda, na zkrácený úvazek, abych se mohla důsledně věnovat  výchově dětí. Nejmladší dcera nám ale dělá starosti. Chodí do 3. třídy. Musíme jí všichni věnovat spoustu času a všichni se s ní společně učíme. Přesto dosahuje ve škole pouze průměrných výsledků. Čeká nás další vysvědčení, které asi opět nebude nejlepší. Dáváme za příklad starší sestry, ale ona snad ani nechce být lepší. Trápí nás to. Obvykle celé prázdniny pravidelně píšeme diktáty a počítáme, aby v dalším ročníku neměla špatné známky. Ona se vzteká a učit se nechce. Jak ji motivovat, aby se konečně začala pořádně učit?“

Většina rozumných rodičů se snaží přistupovat ke svým dětem přibližně stejně. Je to celkem obtížné, protože některé z nich nám samotným může být povahově bližší, některé je výchovně snáze zvladatelné, některé je klidné a spolupracující, jiné divoké a konfliktní, některému jde všechno samo, jinému trvá déle, než pochopí základní postupy. Naše děti nejsou stroje, které mají podle tabulek podávat výkon a jejich výsledky nejsou naší vizitkou ani nástrojem naší sebeprezentace. Nikdo z nás se ale porovnávání nevyhne. Hlasitě komentované porovnávání výsledků ale většinou k ničemu dobrému nevede. Dítě, které má horší výsledky a my ho chceme kritikou a příkladem druhého sourozence motivovat k lepšímu výsledku, se většinou jen více zatvrdí. Můžeme mu způsobit vznikající pocity méněcennosti a žárlivosti na svého sourozence, že toho chytřejšího, výkonnějšího máme raději. Ten, koho dáváme za vzor, se může naopak stát nafoukanějším, vychytralejším, využívajícím naší přízně, takže vlastně jedničkářem, ale s pokřiveným charakterem. Výchova dětí je dlouhý, nesmírně náročný proces a nikde neexistují přesné návody, jak být správným rodičem. Nejvíc, co můžeme pro své děti udělat, je dát jim lásku, pravidla, pozitivní ocenění a kvalitní příklad. A to příklad nejen úspěchu, ale i toho, že v životě je celkem normální, že se nám někdy nedaří. Učíme se být lepšími lidmi i tím, že se po pádu vzpamatujeme, s danou situací se popereme, opravíme ji, snažíme se zlepšit. Hodně můžeme pomoci nabídkou spolupráce – „pojď, zkusíme to spolu“. Pomoc s učením by ale neměla být drezura přísného počítání příkladů a psaní diktátů za trest, aby na vysvědčení byly jen jedničky. A to už vůbec ne o prázdninách. Jedničky na vysvědčení nebývají měřítkem kvalitního člověka. Jedno dítě umí více jazyky, jiné matematiku a další sport nebo hudbu. Některé umí pomoci slabšímu, nekonfliktně si stát za svým názorem, domluvit se s druhým na společném plánu, postupu. To jsou vlastnosti, které v životě nikdo neznámkuje, i když jsou možná pro život mnohem důležitější než jedničky ve škole. Mysleme na to v době vysvědčení i o prázdninách. Ty jsou přece od toho, aby si děti odpočinuly a uměly se radovat ze života. Nejsme rodiči proto, abychom svoje děti drezurovali do super výkonů (už jsem psala i o tom, jak perfekcionizmus může v životě více škodit než pomáhat). Jsme jejich rodiči, abychom jim pomohli v bezpečném prostředí rodiny rozvinout jejich schopnosti a naučit se pracovat s nedostatky. Čísla na jejich vysvědčení nejsou nevýznamná, ale také nejsou jediným měřítkem, jaké naše děti jsou.

Všem rodičům přeji do období vysvědčení toleranci a láskyplný postoj a dětem hlavně hezké prázdniny plné krásných zážitků a dobrodružství.

PhDr. Hana Jenčová, klinický psycholog
602 805 633, hanajencova@seznam.cz, www.jencova.cz