Fascinován temnotou
Přelom 19. a 20. století, období fin de siècle, byl ve slovesném umění směrem literárního modernizmu s výraznou vazbou na výtvarné umění, časem symbolizmu či dekadence. Diagnóza zní: individualistický a subjektivistický myšlenkový a umělecký směr vyjadřující úzkost a depresi člověka. Absolutně dnešní. Přestože to znamená úpadek, důraz byl kladen na individualitu, dokonalost, umělost a rafinovanost, aristokratičnost a sexualitu, mystiku a okultizmus, ale také na tragickou lásku, osamění a smrt. V Evropě to byl Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Guy de Maupassant nebo Oscar Wilde. V březnu 1894 formuloval v časopisu Moderní revue (která dávala prostor mladší generaci) nejvýznamnější teoretik české dekadence Arnošt Procházka ono vidění světa: pocit disharmonie, skepse vůči ubíjející všednosti, ale zároveň nedosažitelný ideál dokonalého individuálního bytí. Z dohořívající vatry romantizmu se vynořil jako zářící Fénix Karel Hlaváček.
Na svět přišel 29. srpna roku 1874 v libeňské dělnické rodině. Po reálce dva roky studoval na filosofické fakultě francouzskou literaturu, poté však přešel ke kreslení na uměleckoprůmyslové škole. Ovšem jeho básnické perutě, aniž sám tušil, jej už nesly do nebeských výšin a časem vpřed mimo jeho dobu. Ve dvaceti vydal své první dílo – Sokolské sonety. Mladičký bohém bez stálého zaměstnání a příjmu, odkázaný na podporu svých chudých rodičů, žil ve velice stísněných poměrech. Tehdy se seznámil s Moderní revue. Díky ní, ovlivněn Verlainem, se dostával k hudbě veršů, snům a přízračnému vidění věcí. Hudební nástroje se v jeho poezii objevují hodně často, snad je přímo slyší.
Hrál dlouze na hoboj,
v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
Hrál pro svou lhostejnost, či hrál spíš pro svůj strach?
Byl tichý pastevec, či vyděděný král?
V delikátní harmonii nejhlubších mollových akordů se objevuje ve sbírce Pozdě k ránu jeho nesmrtelná báseň Svou violu jsem naladil co nejhlouběji. Hlaváček se po celý svůj život řídil základní myšlenkou: „Umění již nevykládá, nýbrž sugeruje.“ A jeho sugesce je takřka dokonalá. Nejenom tím, jak dokázal slovy vyjádřit melodii okamžiku, ale jak v několika úsporných verších zachytil nevyslovitelné. Vnitřní bolest i celou snovou scenérii. Jeho kresby a grafiky se navíc objevují v Moderní revue hned vedle jeho veršů. Mstivá kantiléna byla jeho poslední, nejpropracovanější sbírka. Už věděl, že se bude muset rozloučit, jak se stále silněji projevovala zhoubná tuberkulóza. Přátelé z okruhu Moderní revue zorganizovali finanční pomoc příliš pozdě, aby jej zachránili. Karel Hlaváček zemřel 15. června 1898. Bylo mu třiadvacet let. Měřeno moderním metrem je Karel Hlaváček, vedle Karla Hynka Máchy, druhou největší osobností v českých básních 19. století. Proto zde také cituji jen dva jeho verše. Protože stojí za to si snadno najít další a jen žasnout.