Dům dětí a mládeže Stodůlky slaví třicetiny
Koncem června roku 1991 byl ve Stodůlkách zřízen jako příspěvková organizace Místní dům dětí a mládeže Stodůlky. Zasloužili se o to tehdejší starosta Petr Bratský a městská část Praha 13, která činnost domu dětí podporuje po celých 30 let. A jaká ta uplynulá tři desetiletí byla? O tom jsme si povídali s ředitelkou Janou Šimánkovou.
Za dlouhých třicet let činnosti domu dětí jste teprve čtvrtou ředitelkou.
Ano, opravdu jsem držitelkou „bramborové medaile“ ☺. A jako medailistka začnu citátem: Jediný způsob, jak dělat dobře svoji práci, je milovat to, co děláš (Steve Jobs). A to určitě platilo a platí u všech ředitelek. Od založení domu dětí v roce 1991 ho do roku 1993 vedla paní Iva Prošková, vystřídala ji paní Milena Kubíčková, která v srpnu 1997 odešla do důchodu. Zatím nejdéle byla ve funkci ředitelky paní Michaela Gaydošová. Ta řídila dům dětí až do února 2018. V březnu 2018 jsem nastoupila já. Teď je namístě malá poznámka. Protože působím v domě dětí zhruba tři roky, o uplynulých třiceti letech by se mi těžko hovořilo. Proto jsem si „důkladně nastudovala“ to, co k tématu 30. výročí skvěle sepsala moje kolegyně Zděňka Hiřmanová působící v domě dětí už od roku 1996. Jeho minulost i současnost zná naprosto dokonale. Její sepsané střípky historie DDM mi teď hodně pomohou.
Prvním sídlem domu dětí, nejprve to byl Dům pionýrů a mládeže ve Stodůlkách, byla bývalá knihovna v současném Spolkovém domě, K Vidouli 727, a detašované pracoviště s klubovnou v ulici Armády 188. Vás ale všechna následná stěhování minula.
To je pravda. Dům dětí dále sídlil spolu s městskou policií v objektu bývalého Místního národního výboru v Lýskově ulici, v letech 1998 – 2008 pak na kraji Centrálního parku v Bronzové ulici 2572. Tento objekt – bývalé zařízení staveniště Metrostavu – zrekonstruovala mnohamilionovou investicí radnice Prahy 13 za pomoci sponzorů. Tam už probíhala činnost v sedmi klubovnách, k dispozici byla i pěkná zahrada včetně dětského a sportovního hřiště. Tehdy v celém zařízení pracovali tři stálí zaměstnanci a šestnáct externistů. V letech 1998 – 2001 měl Místní dům dětí a mládeže Stodůlky detašované pracoviště v Kuncově ulici. Poslední stěhování do samostatného objektu v Chlupově ulici 1800/6 proběhlo v září 2009. Zároveň došlo k přejmenování na Dům dětí a mládeže Stodůlky. V současné době se o návštěvníky a provoz stará sedmnáct stálých zaměstnanců, z toho jedenáct pedagogů a šest nepedagogických pracovníků. V průběhu školního roku zajišťuje kroužky, akce a tábory dalších cca osmdesát externích lektorů.
Zvýšil se počet stálých i externích pracovníků, ale ten rozdíl není nijak výrazný. To rozdíl mezi dalšími čísly je přímo propastný – od roku 1996 do roku 2020 se počet účastníků pravidelně navštěvujících kroužky zvýšil z 360 účastníků ve 29 kroužcích na 2 392 účastníků ve 192 kroužcích.
Doufám, že nečekáte, že teď všechny kroužky vyjmenuji ☺? Na to bych potřebovala mít ve STOPu hodně velký prostor. Vezměme to tedy, opět s přispěním Zdeňky Hiřmanové, jen formou jakési ochutnávky ☺. Zájemcům nabízíme například jógu, keramiku, výtvarné dílny, kroužky Pohádka nebo Školička, které jsou součástí předškolního oddělení, zpívání pro nejmenší, aerobik, anglickou konverzaci a gramatiku, badminton, cvičení pro radost a zdraví, sportovní gymnastiku, výuku hry na kytaru, klávesové nástroje nebo flétnu, cvičení rodičů s dětmi, fotografický kroužek... Snad bych měla zmínit i některé tradiční akce – Velikonoční a Vánoční dílny, Cestu světel, soutěž Doremifa nebo Otvírání vody... Samostatnou kapitolou jsou pak pobytové a příměstské tábory. Už asi nemám pokračovat, že? Tak snad něco z trochu jiného soudku – v létě loňského roku jsme se pustili do budování nové vizuální identity a zajímavých úprav interiéru.
Co si pod tím máme představit?
Převážná většina lidí už zaznamenala, že máme nové logo. Když teď uvidí DDM se stovkou a pokračuje to slovem „důlky“, tak už ví, že jsme to my. Ta stovka má ilustrovat sovu – zvídavou sovu, která nějakým způsobem souvisí se zájmovým vzděláváním. To je ta nová vizuální identita. Pak jsme trošku změnili interiér. Proměnou prošly zejména společné prostory. Snažili jsme se, aby všechno souviselo s činnostmi, které nabízíme, s pohodlím, s relaxací... Zároveň jsme v celém domě dětí vytvořili prostředí informačních tabulí, kde jsou všechny naše činnosti zdokumentované formou pozvánek nebo informací, které jsou pro příchozí důležité. Snažíme se mít jasné informace pro kohokoli, kdo k nám přijde.
Zdeňka Hiřmanová použila ve svých „střípcích z historie“ jednu hezkou větu: Dům bez dětí je jako zvon bez srdce. A DDM Stodůlky byl kvůli vládním opatřením bez dětí poměrně dlouho.
Byla to zcela nová situace, která nás postavila do úplně jiné role a také to byla nová zkušenost. Nejprve jsme zjišťovali, zda budou mít nejen děti, ale všichni účastníci našich kroužků nebo kurzů vůbec zájem „přenést se“ spolu s námi do on-line prostředí. Velmi rychle jsme nabízeli vzdělávací videa, ale zároveň jsme našim účastníkům dali možnost zapojit se on-line formou do běžných aktivit – podle své chutě a nálady se mohli rozhodnout, jestli chtějí tancovat, hrát na flétnu, chtějí vařit... Také jsme se snažili pomoci rodičům v rámci doučování. Vznikla aplikace Klub angažovaných záškoláků, která měla celostátní platformu v síti DDM. V současné době stále fungují on-line kroužky, i když už některé aktivity probíhají formou prezenční. Nabízíme zhruba osmdesát kroužků s návštěvností asi tisíc účastníků. Ta obrazovka, přes kterou jsme se vzájemně potkávali, se ze začátku jevila jako náš obrovský nepřítel. Ale myslím, že jsme se s tímto pocitem úspěšně poprali a nakonec byla naším přítelem, který nás spojoval. Jsme samozřejmě strašně rádi, že tato doba je už pomalu na ústupu, rozvolňuje se, konečně zase bude všechno naživo. Ale samozřejmě si uvědomujeme, že nějaká omezení ještě mohou platit, nebo se, což si nikdo nepřeje, mohou vrátit. Jsme připraveni je akceptovat a všechny činnosti tomu přizpůsobit. Pokud nám někdo řekne „ve dvou“, připravíme aktivity pro dvě děti nebo dva dospělé, když bude povoleno „deset lidí venku“, tak to tak bude, když něco podle daných pravidel nepůjde, najdeme alternativu... Zkrátka se snažíme co nejrychleji reagovat na postupně se rozvolňující opatření, abychom nabídli maximální množství činností, které je možné realizovat.
To, že nám koronavirus mnohé vzal je neoddiskutovatelný fakt. Myslíte, že s sebou přinesl i něco pozitivního? Třeba i do budoucna.
Když se nad tím zamyslím, tak koronavirus byl pro mě osobně obrovskou výzvou. Vzniklou situaci jsem nikdy jednoznačně nebrala jako negaci, ale spíš jako signál, že se svět může začít ubírat „z minuty na minutu“ jiným směrem. Člověk by měl asi být připravený tuto výzvu přijmout, nějak s ní pracovat. Pandemie určitě byla urychlovačem různých změn v oblasti digitalizace. Spousta mých kolegů si neuměla představit, že si sednou k počítači a budou dětem nabízet aktivity, jako je třeba trénink. Nakonec je z toho hobby. Například dospělí, kteří cvičí jógu – na internetu si mohou najít tisíce videí, přesto se raději setkávali prostřednictvím obrazovky s naší Lucií. Přeci jenom jsme museli všechno trošku přeorganizovat, více spolupracovat a bylo to náročnější, protože to bylo na dálku. Nemohla jsem doběhnout za kolegyní a všechno obratem vyřídit, musela jsem hodně přemýšlet o tom, jak třeba povedu poradu, aby všechno, co řeknu, bylo jednoznačné... V podstatě jsme se naučili i trošku jinak komunikovat s veřejností, museli jsme se zdokonalit v písemném projevu. Při mluvení si to lidé vyříkají, ale když člověk píše... Je nutné informaci podat takovým způsobem, aby tak, jak ji vnímám já, ji vnímali i druzí. Takže i v téhle oblasti vidím určitý posun. Co se týká našich činností, tak jsem si uvědomila, jak úžasně všichni na vzniklou situaci reagují – šli s námi do on-line výuky, navštěvovali kroužky, sdíleli naše videa, na dálku jsme hráli hry, pořádali karneval nebo Mikuláše... Byla to opravdu spousta aktivit. Příjemně mě překvapilo, jak lidé reagují, jakým způsobem oceňují naši práci. Mnoho rodičů i dětí nám říkalo: „To bylo fajn. I když jsem nemohl být přítomný s tou maskou v sále, tak jsem si to užil.“ To bylo takové pěkné zjištění, ta zpětná vazba a ocenění činnosti. Jako bychom si najednou uvědomili, že to, co bereme jako samozřejmost, má určitou hodnotu. Koronavirus nám určitě změnil některé hodnoty, posunul nás v komunikaci, v používání digitálních technologií a jejich využití ve vzdělávacím procesu i neformálních zážitkových formách.
Počítáte do budoucna s tím, že by u vás obrazovky nepotemněly, že by případně něco fungovalo on-line?
Je to jedna z možných cest. Záleží na tom, co by tomu řekla druhá strana, tedy rodiče a děti. Možná, že momentálně jsme tím „on-line“ všichni přehlcení. Určitě tuto otázku budeme řešit a zamyslíme se nad tím. Nikdo by to ale neměl brát jako povinnost, spíš jako výhodu a jednu z možností, jak doplnit naše aktivity, samozřejmě pokud to bude reálné. Nejprve se ale zeptáme rodičů, jestli to takto chtějí, protože to je pro nás nejdůležitější.
Teď nastává „doba návratu“. Domeček se neustále vyvíjí, roste počet kroužků, zájemců. Objevili jste něco, co ve vaší nabídce chybí?
Naše nabídka je opravdu velmi pestrá. Je v ní široká škála aktivit pohybových, hudebních, rukodělných, technických, robotických, pro malé, velké, dospělé, pro miminka, kombinace mezigeneračních kroužků pro maminky s dětmi, takže teď hledám odpověď na vaši otázku. Víte, asi není důležité, co chybí nám, ale to, jaký impulz a nápad přijde „z venku“. Do budoucna to může být trend mezigeneračních kroužků. Nově jsme začali nabízet jako mezigenerační i taneční kroužky s novodobými tanci. A zájem je poměrně velký. V posledních měsících trávili rodiče s dětmi daleko více času, a i když to bylo pro obě strany mnohdy náročné, tak to určitě mělo svá pozitiva. Rodiče najednou viděli, jak se jejich ratolest chová „ve škole“, alespoň trochu poznali kamarády, pedagogy a navíc si zvykli být více spolu. Proto si myslím, že by o mezigenerační kroužky mohl být zájem. Musíme si také uvědomit, kolik času trávily děti u počítačů. S tím souvisí to, že dítě částěčně přichází o motoriku, o rukodělné dovednosti. Předpokládám, že dojde k návratu k aktivitám, které budou spojovat prožitek, „mezigeneračnost“ a možnost něco vytvořit vlastníma rukama. Spousta našich aktivit nějakým způsobem motivuje k tomu, aby se hlavně starší děti zamysleli nad tím, co vlastně v životě chtějí dělat... Proto se i v těch celostátních strategiích vracíme k dílnám, pěstitelství... Každý z nás by měl hledat a najít cestu, jak se nenechat zneužít novými technologiemi, ale jak využít svůj um a možnosti, aby to bylo v náš prospěch.
A teď bychom mohly za naším povídáním udělat nějakou hezkou tečku ☺.
Domečku je třicet let, to se člověk nachází na prahu zralosti. Když bych použila nějaké přirovnání, tak já v té době měla založenou rodinu a byla jsem s ní strašně ráda. Domeček má po třiceti letech také svoji rodinu, rodinu svých sympatizantů, účastníků, návštěvníků, v dnešní době už mnohdy v roli odchovanců – lektorů... Takže dnes tvoříme všichni společně jednu velikou rodinu a to je asi ta největší a nejcennější hodnota, kterou Dům dětí a mládeže Stodůlky má. Tak mu společně do dalších let popřejme jen to nej.