Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Návrat zpět

„Dobrý den, paní doktorko. Vždycky mi dělalo problém chodit mezi lidi, často mě v zátěžové situaci bolelo břicho, někdy mi mamka musela napsat omluvenku a do školy jsem vůbec nešla. Teď jsme měli skoro rok výuku on-line, byla jsem pořád doma. Přichází ale rozvolnění, začíná reálná škola. Ostatní se do školy těší, já se děsím. Jak obstojím mezi spolužáky? Jaké to bude po tak dlouhé době? Změnili se? Změnila jsem se já? Mám spoustu myšlenek... a strach. Nejraději bych tam nešla.“
„Dobrý den, paní doktorko. Vždycky jsem měl se spolužáky problémy, proto jsem se rozhodl studovat střední školu dálkově. Posledního půl roku jsem vlastně nejezdil ani do vedlejšího města, vlastně skoro nikam. Maximálně někdy s kamarádem ven. Když jsme si ale dali spolu na podzim kávu, udělalo se mi špatně. Od té doby se kávě vyhýbám. Vlastně kavárnám se vyhýbat nemusím, byly zavřené. Teď bych měl začít zase jezdit do školy. Moc si to neumím představit. Bojím se, jak to budu zvládat.“


Končí snad omezení a opatření spojená s covidem-19 a nouzovým stavem a spousta věcí se pomalinku vrací do normálu. Nebo alespoň do stavů normálu podobných. Hodně lidí se těší, vyráží do obchodů, do kadeřnictví, na zahrádky na pivečko nebo na kafíčko, začíná venkovní grilování, možná se konečně můžeme vidět s kamarády, se kterými to dlouhou dobu nešlo, vracíme se do školních lavic a do kanceláří… Někteří už se nemůžou dočkat a jiní... S obavami váhají. Odvykli si.
Když nějakou činnost děláme pravidelně, opakovaně, denně, rutinně, ani nás nenapadne uvažovat, jestli je to náročné nebo ne. U spousty lidí ale některé činnosti vyvolávají úzkost a pro jistotu se jim raději vyhnou. Hlavní zásada práce s úzkostí je – nevyhýbat se úzkostným situacím! Vyhnutím se úzkostné situaci se tím pro nás pro příště zhorší. Příklad – když dnes pro jistotu nepůjdu do školy z obavy, jak obstojím před spolužáky, nebo jak zvládnu napsat písemku, tak zítra, až snad už půjdu, bude pocit úzkosti naléhavější. Ale také samozřejmě není moudré se vrhat po hlavě do těch nejnáročnějších situací. Hlavní technika práce s pocity úzkosti je systematická desenzibilizace – postupné vystavování se nejnižší možné zátěži se zajištěním bezpečného zázemí. Je to hlavní technika odborné psychoterapeutické KBT terapie (kognitivně behaviorální terapie) pro práce s úzkostmi, která se používala před pandemií, v pandemii a určitě bude platit i po ní. Spousta opatření, která měla zabránit šíření covidu-19 nám ale vlastně určila, že činnosti, které jsme byli zvyklí denně dělat v podstatě bezmyšlenkovitě, jsme dlouho dělat nemohli a nedělali. Teď přichází po dlouhé pauze jejich obnovení. Jízda MHD, denně chodit mezi spolužáky/kolegy, osobní zkoušení/prezentace, řízení auta, jízda vlakem, nakupování ve velkých obchodech... Jak jsem již říkala, jsou lidé, kteří se na to všechno už moc těší a nemůžou se dočkat. Možná po dlouhém období nudy a stereotypu si od návratu do reality slibují víc, než může nastat. I s tím je třeba počítat. Jiní by rádi zůstali u práce z domova, bez vystavování se zátěži z cestování, z venkovního tlaku, z přijetí okolními lidmi a dalších zátěží. Tím by se stresové situaci, které odvykli, nejraději vyhnuli.
Pro návrat z pandemie do běžnějšího života plně platí pravidlo systematické desenzibilizace, tedy postupného nástupu do obvyklého tempa, do obvyklé zátěže, do zaběhnutých kolejí. Nespěchejme na sebe, ale pojďme do toho. I my, kteří se těšíme a i ti, kteří se obávají. Nejen, že nechceme znovu šíření covidu-19 zrychlit, ale také nechceme svoji psychiku šokovat. Mírně a postupně jí rádi dáme malé a větší a ještě větší sociální radosti, potěšení, aktivitu, zapojení se. Není potřeba hned první možný den uvolněných opatření jet autem nebo MHD do školy/práce, být tam v reálu 8–10 hodin se všemi spolužáky/kolegy, dojít si ke kadeřníkovi, nakoupit, vzít to cestou do knihovny, na trénink sportovního klubu, do zahradní restaurace na párty a rovnou si i zaplatit dovolenou u moře. A to ani v případě, kdy jsme toto vše dříve hravě zvládali. Stejně jako není moudré si zařídit individuální plán studia nebo home office navždy a vyhnout se tak setkání se spolužáky/kolegy a zůstat uzavřený sám doma. Vždy platilo a platí zlaté pravidlo, že všechny extrémy škodí. Takže nejen kvůli ohledům na okolí, ale i kvůli sobě samotným, vydejme se vstříc svému obvyklému životu postupně, pozvolným přidáváním jednotlivých aktivit a psychických zátěží sami na sebe.
A zkusme být tolerantní k tomu, že každý máme trošku jiné tempo zvládání zátěže, takže někdo do obvyklého života vpluje hned a jinému to možná pár dní nebo i týdnů potrvá. A není tím nikdo z nás horší nebo lepší. Bude se nám v takovém světě všem lépe žít. Všem čtenářům časopisu STOP přeji příjemný a postupný „návrat zpět“.

Hana Jenčová, klinický psycholog,
tel. 602 805 633, hanajencova@seznam.cz,
www.jencova.cz