Pane Kalousku, když se vás někdo zeptá, kde jste se narodil, tak s úsměvem řeknete, že na ostrově. To je fór?
Jednou z osobností, které se pravidelně zúčastňují akce pro děti z dětských domovů Hvězda pro hvězdičku, pořádané každoročně na radnici o. s. Peppermint, je zpěvák, kytarista, textař, skladatel a cestovatel v jedné osobě - Jan Kalousek.
Pane Kalousku, když se vás někdo zeptá, kde jste se narodil, tak s úsměvem řeknete, že na ostrově. To je fór?
Já jsem se ale opravdu narodil na ostrově. Na ostrově Štvanice, kde tehdy byla porodnice. Místo narození určitě předeslalo něco z toho, co je pro mě v životě důležité. Rád cestuji a stejně rád se zase vracím na svůj „ostrov“, tedy domů.
Ve svých rozhovorech často vzpomínáte na Hanspaulku, kam jste se později s rodiči přestěhoval a kde jste také začínal s muzikou. Proč a čím bylo právě toto místo pro vás důležité.
Hanspaulka ve mně zanechala nejsilnější vliv do dalšího života včetně toho hudebního. To bylo takové specifické místo v tehdejším komunistickém Československu, kde jsme žili podle vlastních pravidel 60. let. Bydlelo tam hodně dětí umělců a samozřejmě i komunistických pohlavárů, protože to tehdy byla jedna z nejprominentnějších čtvrtí v Praze, takže to byl takový hodně zajímavý koktejl. K muzice jsem přičichl už na pionýrských táborech v Čekanicích u Blatné, kde starší kluci hráli na kytary a na banja.Mně to strašně imponovalo, protože jsem viděl, jak se k nim magneticky přibližuje dámská populace. Je ale pravda, že ta opravdová muzika mě chytla na té Hanspaulce, protože hudba byla její krví. První serioznější kapelu Navi Papaya jsme založili s Ivanem Hlasem v roce 1980. Hrál jsem na kytaru a Ivan psal nádherné písničky. On byl stejně jako Bob Dylan mým velkým vzorem. Vlastní tvorba, tak ta začínala průběžně. Napsal jsem stovky a stovky písniček, na kterých jsem pracoval i po emigraci do Kanady. Z nich se vyselektovalo určité množství, které je na mém prvním sólovém albu Řeka v plamenech. To jsem potom vydal v Čechách.
Dalo by se očekávat, že po střední škole přijde studium s uměleckým zaměřením. Vy jste ale zvolil architekturu.
Já jsem hrál populární hudbu, což s nějakým studiem nemá až tak moc společného. Architekturu jsem začal studovat, protože můj dědeček i otec byli architekti, bylo to takové pokračování v jejich šlépějích. Ale nakonec to dopadlo tak, že dělám muziku, i když k architektuře, kterou jsem nedokončil, mám stále velice blízký vztah. Mým koníčkem jsou interiéry. Když jsem si asi před deseti nebo dvanácti lety zařizoval vlastní bydlení, tak jsem se opravdu vyřádil. Věnoval jsem tomu veškeré úsilí a udělal jsem si to k obrazu svému.
Zhruba uprostřed studia jste emigroval do Kanady. To se člověk ocitne jakoby na začátku.
Kanada v té době již začala svou emigrační politiku kontrolovat a nepřijala úplně každého. Již delší dobu tam žila moje matka, takže jsem měl nějaké zázemí. Přijedete, zaregistrujete se a pak čekáte na občanství. Na kanadský pas jsem čekal asi pět nebo sedm let. Nicméně od začátku jsem začal dělat naplno hudbu. Měl jsem několik kapel a hrál jsem. Orientoval jsem se na to, abych se v té hudební oblasti dostal nějak dopředu.
Co vás přivedlo zpátky domů?
Těch důvodů bylo víc a určitě by to bylo na delší povídání. Jedním bylo, že jsme se s kapelou chtěli posunout někam dál. Odjeli jsme do Německa, kde to ale neodpovídalo informacím, které jsme tehdy měli. Chtěli jsme tedy do Anglie. Kluci, my jsme tam byli ve třech, odjeli prozkoumat terén, ale pak už je nepustili zpátky a vyhostili je do Kanady.Mně už se zpátky nechtělo. Navíc tady nastala úplně nová situace, po letech jsem mohl navštívit rodinu ... Přijel jsem se podívat do Prahy a ten zážitek byl opravdu silný. Tady bylo po letech nesvobody co tvořit, co říkat, tak jsem zůstal. Díky znalosti angličtiny jsem začal na Barrandově tlumočit filmy a dabovat kazety. Mezi tím jsem byl osloven skupinou ZOO, dali jsme se dohromady a tenkrát jsme vytvořili to známé album i s hitem Čas sluhů.
Čas sluhů, to je evergreen.
Jsem rád, že ta písnička přežila tak dlouhou dobu a že se stala jakýmsi evergreenem české hudební scény. Je to určitým vyznamenáním, že jsem byl součástí týmu, který ji tvořil. Paradoxem je, že teď, skoro po dvaceti letech, jsme se opět dali dohromady se skupinou ZOO, připravujeme nový repertoár, nové písničky a pravděpodobně na podzim něco vydáme. Teď jsme měli úvodní koncert v Praze, chceme hrát na festivalu Mezi ploty a na několika dalších akcích.
O vás se ví, že hodně a rád cestujete.
To ano, už jsem projel kus světa. Jsou samozřejmě země, které mám oblíbené více než jiné. Dost velkou roli v tom hraje, s jakými lidmi se tam setkáte, jak dalece proniknete do jejich kultury. Každou zemi a zážitky, které tam potom máte, dělají hlavně lidé. No a potom je to samozřejmě geografie. Kdybych měl žebříček zemí, ke kterým mám nejbližší vztah, tak by na předních místech byly Etiopie, Island, Bhútán a určitě by tam byla Kuba. Zmínil jste Etiopii. To není země, kam Češi běžně jezdí na dovolenou. Tam jsem se dostal náhodou s jedním kamarádem. Od té doby jsem tam ale byl už asi šestkrát a odhaduji, že jsem tam najel alespoň 20 000 kilometrů. Etiopie je úžasná nejen svojí geografií a kulturní různorodostí. Je to země s dlouhou historií, má neobyčejně pestré národnostní i náboženské složení. Je tam více než 80 kmenů, lidé tam hovoří obrovským množstvím jazyků, těch hlavních je asi 85. Bohužel některé kultury pravděpodobně vymizí. Proto jsem rád, že jsem tyto lidi viděl v jejich prostředí, s jejich původními návyky. Etiopie je „trochu“ větší než Čechy, má přes milion km2, není tam taková infrastruktura, lidé nemají tolik peněz, takže pohyb je daleko menší. Tam si musíte vzít místního průvodce, který vám třeba přes dva další jazyky překládá do angličtiny. Komunikace je to nejdůležitější, jinak lidi nepoznáte. A věřte, že tam jsou lidé báječní. Otevření, vstřícní, usměvaví. Žijí ze dne na den, ale jsou v pohodě.
Se skupinou ZOO vás teď čeká spousta práce. Co cestování? Zbude vám na něj čas?
Teď plánuji nějaké dvě kratší cesty do Itálie a do Turecka, ale není to žádná taková ta dobrodružná cesta, to někdy v budoucnosti. Rád bych se opět podíval do Etiopie, ale hrozně rád bych viděl třeba Jižní Ameriku. Tu zatím projetou nemám. Nebo Čínu, Austrálii, Nový Zéland, to jsou místa, která bych chtěl ještě procestovat. Uvidíme.