Nemít strach!?
Jako by se mezi dětmi vytratila snaha vzájemně si pomáhat, vážit si jeden druhého, poctivě a svědomitě plnit své povinnosti. Pokud se ještě někdo takový objeví, bývá „po zásluze“ trpce odměněn. Dost často se dostane na okraj kolektivu, v horším případě je z něj vyloučen úplně. Tento člověk se pak stává snadnou kořistí pro jedince či skupinu chovající se přesně opačně. Získává roli, kterou si nevybral, ale která je mu přisouzena. Ano, byť jsme to zatím nevyslovili, každý už našel pojmenování pro výše popisovanou situaci – šikana. V poslední době se s ní setkáváme čím dál častěji. Ve škole se s ní potýkáme dokonce i na prvním stupni. Jistě si většina z nás uvědomuje, jak velikou roli zde sehrávají rodiče a škola.
Právě rodiče mají v poslední době na svá dítka času čím dál méně. Snaha uživit rodinu je staví do pozice „šiditelů“ dětí. Stojí za úvahu, zda někdy není lepší mít méně na stole a ve skříních, ale více v srdci, protože děti jsou to nejcennější, ale zároveň i nejzranitelnější, co máme. Když dítě zavolá na linku důvěry, není už pozdě? Nezanedbali jsme něco? Určitě ano, protože bychom měli být ti první, na které se obrátí, kterým se svěří, které požádá o pomoc. My, rodiče, je neodmítneme slovy vyjadřujícími nechuť, nevoli, otrávenost, ale právě naopak. Vyslechneme je i za cenu studené večeře, nevyžehlených košil a neupečené bábovky. Naše ochota jim dává sílu, důvěru, že je v tom nenecháme samotné, že jsme tady s nimi a pro ně.
A co na to škola? Ta jedná stejně jako rodiče – dá dítěti najevo, že s problémem nezůstává samo, že udělá všechno pro to, aby se nepříznivá situace uklidnila a viník potrestal.
Nejdůležitější je nebát se svěřit, nenechávat si trápení pro sebe, promluvit o něm. Oslovit rodiče, spolužáky, kamarády, kteréhokoli učitele.
Teprve tehdy škola může začít jednat. Bohužel ne vždy jsou veškeré snahy úspěšné, škola nemá příliš pravomocí, nesmí ohrozit práva dítěte.