Velikonoce ukazují cestu ke svobodě
Když se řekne Velikonoce, potom se většině lidí zřejmě vybaví pomlázka, vajíčka a volné pondělí. Proč se ale v názvu „Velikonoce“ skrývají slova veliký a noc? Co to má společného se svátky jara? S pomlázkou a volným pondělím? Proč neříkáme třeba Vajíčkonoce? Nebo Jaronoce? Proč zrovna Velikonoce? Název „Velikonoce“ v sobě nese starý příběh, který se odehrál před mnoha tisíci lety v Egyptě. Tehdy tam žilo malé etnikum – Hebrejové (nebo Židé). Ti po různých peripetiích opustili jedné noci proti vůli faraona Egypt, protože v něm nechtěli déle vykonávat otrocké práce. Tato noc byla pro Židy tak významná, že jí začali říkat Velká. Od toho i naše Velikonoce. Tento svátek tedy byl a je úzce spojený s myšlenkou svobody. O několik set let později na Velikonoční svátky, kdy si Židé připomínali vyjití z Egypta, byl ukřižován jakýsi Žid jménem Ježíš. Tvrdil, že existuje nejen otroctví doslovné, ale i otroctví, kdy člověk dělá věci, které nechce a ze kterých si nemůže pomoci. Zároveň tvrdil, že zná cestu k tomu, jak poznat Boha osobně. Když se ho ptali, jak cesta poznání Boha vypadá, odpovídal, že on sám je cestou. Hlásal, že kdo v něj uvěří, získá věčný život. Za tato slova byl nakonec popraven, jenže po třech dnech vstal z mrtvých. Mnozí tvrdí, že se jedná o legendu, jenže prázdný hrob tehdy nezpochybňovala ani Ježíšova opozice, všichni se mohli přesvědčit, že v hrobě není. Navíc to nasvědčovalo tomu, že to, co o sobě Ježíš tvrdil, byla pravda – tedy že je Boží Syn a že má dokonce moc i nad smrtí. Velikonoce tedy pro křesťany znamenají připomenutí Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání.
Důležitější než připomínka je ale význam Velikonoc. Tento svátek vychází na jaro, a proto se někdy říká „svátky jara“. Možná, že někteří z vás cítí při návratu jara „novou mízu“ a i uprostřed našich paneláků cítíme nový dech života. Velikonoční poselství ukazuje, že existuje ještě jiná dimenze života, než tento život časný. Ukazuje nám, že kdesi hluboko v sobě nosíme touhu po dokonalosti, kráse, lásce, porozumění, skutečné hodnotě a dalších úžasných vlastnostech. Problém ale je, že vždy narážíme. Nikoli hlavně na druhé lidi, ale především sami na sebe, i když si to neradi přiznáváme. Na svoje sobectví, pohodlnost, pocity viny apod. Tyto a další vlastnosti nám brání, abychom dosáhli tužeb, které jsem zmínil. Občas se jich sice dotýkáme a zakoušíme je, ale pak jakoby se rozplynuly. A právě v tom tkví základní lidský problém, o kterém Ježíš mluvil jako o „otročení hříchu“. Převedeno do řeči svátků jara, na jednu stranu cítíme probouzející se život, toužíme milovat, být milováni, ale pak to zase někde nezvládneme. A to nás odděluje nejen od lidí, ale i od Boha.
Dobrá zpráva, která shrnuje velikonoční poselství, je, že existuje řešení. Tak jako kdysi o Veliké noci vyšli Izraelci do svobody, můžeme vnitřní svobodu zakusit my. Jak? Skrze odpuštění, které dává Ježíš všem, kdo o to stojí, a skrze víru v Něj. Velikonoce jako svátky probouzejícího se života, ukazují na Boha jako dárce života, kterému není nikdo lhostejný. Nikdo – ani v naší části Prahy. Možná mě občas uvidíte běhat v Centrálním parku. Budete-li mít zájem, tak třeba o těchto nebo dalších věcech můžeme dát řeč i osobně.