Přestaňme se srovnávat
Přestaňme se srovnávat
„Dobrý den, paní doktorko. Mám pocit, že se mi nic nedaří. Proč komplikace potkávají pořád jenom mě. Mám pocit, že lidé kolem mne mají spokojené partnery, šikovné děti, hezké bydlení, jezdí na hezké dovolené, mají zajímavou práci a vlastně všechno. Já jsem sám, nějak nemůžu potkat tu správnou ženu, v práci mě nedoceňují, nově postavený byt má spoustu závad....“
„Je mi 17 a všechny ostatní holky už mají kluka. Chtěla bych už taky mít kluka.“
„S přítelkyní rekonstruujeme byt po babičce, šetřím na nový android jako má kámoš, přítelkyně chce pořád nějaké nové drahé oblečení jako mají všechny mladé holky a také bychom rádi jeli na dovolenou k moři jako všichni.“
Naše představy a srovnávání se s druhými – sousedka je hubenější, kolega má vyšší plat, kamarádky syn umí už ve 4 letech číst, tety pes má hezčí čumáček... Sami sebe hodnotíme podle zpětné vazby. Tu dostáváme zvenku od svého okolí a také si ji sami vytváříme porovnáváním se se svým okolím.
Zpětná vazba z okolí – pokud máme kolem sebe optimistické a vyrovnané lidi, kteří nás ocení, pochválí, podpoří a taktní formou ukáží, kde máme rezervy, potom se cítíme dobře. Máme zdravé sebevědomí a můžeme na sobě v klidu pracovat a vyvíjet se. Je ale velmi těžké dát citlivě zpětnou vazbu, která neublíží. Určitě by to nemělo být přímou kritikou, výčitkou nebo ironií, ale sdělením – já bych to řešil asi takhle nebo tahle část je skvělá, ale druhou bych možná ještě zkusil upravit... O asertivní komunikaci jsme už ve STOPu hodně mluvili. Je to neustupující, ale také nekonfliktní vyjádření vlastních pocitů, nápadů, názorů a přání. Ve zpětné vazbě, kterou dostáváme od okolí, je ještě jeden záludný chyták – můžeme dostávat vlídnou, konstruktivní, asertivně dokonalou zpětnou vazbu nás samotných a našeho jednání, ale slyšíme něco jiného. Může v nás automaticky naskakovat to, co jsme slýchávali dříve ve významných emočních vazbách – od rodičů, od babičky, od sousedky, od paní učitelky – „holka, ty se nikdy nevdáš“, „ty jsi línej, z tebe nic nebude“, „my jsme prostě chudá rodina“. Tyhle automatizmy je potřeba najít, pojmenovat a postupně nahrazovat aktuálně platnými charakteristikami.
Vlastní zpětná vazba – zpětnou vazbu nás samotných a našeho jednání dáváme i sami sobě pozorováním svého okolí a porovnáváním se s ostatními. Je důležité si vzít jako normu pro porovnávání skupinku lidí zhruba stejně starých, žijících v našem teritoriu, v našem okolí. Srovnávat se třeba s Eskymáky málokoho napadne. Není ale
úplnou výjimkou, že si lidé říkají: „No jo, Pražáci mají spoustu peněz za nic,“ (ale také vyšší náklady na živobytí a často mnohem delší pracovní dobu); „Moraváci jenom celé dny popíjejí ve svých vinných sklípcích,“ (ale ta kvalitní úroda tam přece nenaskákala sama); „Všichni kolem mne mají spoustu peněz a jezdí na drahé dovolené,“ (asi našli
zajímavou cenu včas dopředu nebo v last minute a možná jim stačí starší model auta nebo standardní oblečení). Můžeme dojít ke zkreslenému vnímání okolí. Porovnáváme se totiž s naší představou o tom, jací lidé kolem nás jsou. Např. „ona je úžasná“, „jemu jde všechno samo“, „oni jsou tak bezvýhradně šťastní“, „oni mají tak úžasné manželství, děti, práci...“ Pozor na zjednodušování a naší představu o druhém člověku. Nikdo není stoprocentně dokonalý, nikoho v životě nepotkávají jen samá pozitiva, stejně jako nikdo nemá úplně ve všem smůlu.
Přestaňme se srovnávat s nereálnou představou. Dobře se budeme cítit, pokud budeme spokojeni sami se sebou uprostřed podobně žijících lidí. Podle našich hodnotových priorit budeme mít od všeho akorát (extrémy stejně škodí) a budeme znát i naše možnosti, co bychom si výhledově přáli po troškách na sobě změnit.
Hezké a spokojené jaro přeji všem čtenářům časopisu STOP.