Jak moc dávat a jak moc brát ?
Dobrý den, paní doktorko. Jsem zdravotní sestra na lůžkovém oddělení. Jsem zvyklá pečovat o lidi, když jim není dobře, když mě potřebují, když sami nemohou. Dělám to ráda, mám dobrý pocit ze své práce a sama ze sebe. Jen, když pak přijdu do autobusu, do obchodu, do společnosti, je mi smutno z toho, jak se každý snaží urvat pro sebe maximum bez ohledu na druhé. Už pak vlastně ani nevím, kde mám brát energii a sílu pokračovat v pomoci druhým.“
Altruismus, nezištné pomáhání druhým, je šlechetná vlastnost. Pomáháme ostatním ve svém okolí, ale současně dostáváme i zpět dobrý pocit sami ze sebe. Tato vlastnost se u každého vyvíjí podle toho, jak jsme se naučili přistupovat k ostatním lidem v dětství. Co se nám v dětství osvědčilo, používáme častěji, upřednostňujeme a rozvíjíme. Jestliže jsme jako děti zažili dobrý pocit při pomoci druhým, budeme tento přístup opakovat a používat. Pokud se nám v dětství pomoc okolí nevrátila v dobrém, nevyplatila nebo byla zneužita, budeme si „žít na vlastním písečku“. Podle toho budeme budovat bohatou a stabilní nebo formální a nejistou síť vztahů s lidmi ve svém okolí.
Při pomoci okolí nesmíme ale zapomínat ani na sebe samotné. Jen pokud my sami budeme jistí a spokojení, dáme dostatečnou pozornost, péči a zájem i sami sobě, budeme mít stabilní výchozí bod pro kontakty a vazby s ostatními lidmi. A oni nám to budou moci vracet. Klientka v úvodu dnešního článku sama na sebe a svoje potřeby, přání a pomoc sobě zapomíná. Věnuje svoji energii a sílu jenom lidem ve svém okolí. Je sama potom nespokojená, bez energie, bez dalšího „motoru“. Ztrácí pak i sílu a smysl v dalších altruistických aktivitách druhým. U pomáhajících povolání všechno tohle platí dvojnásobně!
Je třeba mít rovnováhu mezi braním a dáváním, sami sobě i lidem kolem nás.
Všem čtenářům časopisu STOP přeju, aby našli svoji rovnováhu nejen mezi braním a dáváním.