Už není
Cestou okolo opravny obuvi na Lukách koukám jako vždy do výlohy a nikoho nevidím. Je tam napsáno Pro nemoc zavřeno. Kéž by to byla pravda, ale není. Není tam zatím ani parte, které by dalo všem vědět, že už tady není ten usměvavý pán, který mi v mých 50 letech říkal „holčičko“, který mi opravil co se dalo i nedalo, který mi vždy zvednul náladu, povzbudil... Sám nebyl zdravý, měl starostí a práce nad hlavu, ale vždy řekl něco milého. Naposledy jsem ho viděla v pátek u Drsnejch. Jen tak seděl, já ho jako vždy pozdravila a on místo jeho velkého úsměvu a oslovení „holčičko“ jen přikývl. Hned jsem věděla, že je nějak zle, ale že až tak, to jsem ani ve zlém snu netušila. Je ho škoda - jako člověka a jako dříče. Nástupce si tam asi nevychoval, takže nám to tam zavřou a on na nás bude shora koukat, jak chodíme ke drahé konkurenci a myslíme na něj. Určitě pokaždé, když půjdu okolo, se tam podívám. Pane Igore, snad je vám už dobře.
Smutné je, že když máme někoho rádi a třeba i „cizího“ člověka, většinou se to už nedozví. Na Facebooku je velká debata, jak ho měli lidi rádi a jak je jim to líto, že to byl pracant... Ale kdo z nás mu to v životě řekl? Asi málokdo. Proto si to říkejme, když to tak cítíme, dokud jsme tady.
Pane Igore, děkujeme za to, jaký jste byl a za to, že jste tady pro nás léta byl!
Upřímnou soustrast rodině a všem, kdo ho znali.