Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Vítěznému návrhu je už čtyřicet a jeden rok

Místo, kde žijeme, je přehlídkou nápadů a výsledkem roky trvající práce celé řady nejen architektů. Ti všichni měli jeden společný cíl. Vybudovat téměř „na zelené louce“ nové město pro 80 000 lidí. Na výstavbu Jihozápadního Města byla koncem roku 1967 vypsána anonymní celostátní soutěž. Z šestnácti přihlášených návrhů na jeho urbanistické řešení vyšel vítězně návrh architekta Iva Obersteina. Vyhlášení výsledků soutěže proběhlo v srpnu 1968, výstavba Jihozápadního Města byla zahájena na jaře roku 1978. To už bylo vítěznému návrhu skoro deset let. Jaké to pro jeho realizátory byly roky, zmínil v jednom z rozhovorů architekt Ivo Oberstein. „Po okupaci začal celý společenský systém stagnovat a degradovat. Když to přeženu, tak to vypadalo, že ve stavebnictví nebude vůbec nic k mání, že budou navždy jen bakelitové kliky, že se budou navždy ucpávat spáry mezi fasádními panely jen odporným hnědým kytem atd... Když to shrnu, z mé práce a z práce mých spolupracovníků na podrobnějších plánech čtvrtí nového města jsem měl pochopitelně radost, ale řada věcí v té smutné době mi ji kalila. Nejhorší na tom dlouhodobém maratonském běhu pak bylo, že jsem se stále setkával s lidmi, kteří tomu projektu nevěřili. Říkali – v parku v tom Prokopském potůčku nikdy nepoteče voda, ty vaše retenční nádrže jako rybníky nebudou mít vodu, Jihozápadní Město spadne pod stůl... My jsme to ale brali jako ohromnou výzvu, chodili jsme po ostatních rozestavěných sídlištích, sledovali technologii sice rychlé, zato však značně hrubé výstavby. V maximální míře jsme se chtěli vyvarovat chyb, které jsme tam viděli. Měli jsme radost ze všeho, co se nám povedlo vyřešit lépe – byť to byly někdy jen zdánlivé maličkosti. I když to určitě nebylo jednoduché, stavět se začalo.“ Výstavba Jihozápadního Města byla oficiálně zahájena v roce 1976 a po dokončení inženýrských sítí se začalo stavět. Prvním obytným souborem byly Stodůlky, kam se první obyvatelé stěhovali v roce 1982. Vítězný návrh a realita ale nebyly vždy totéž. Ví o tom své i architekt Václav Valtr, člen týmu architekta Iva Obersteina, kterého jsme požádali o rozhovor.

Zleva: architekti Václav Valtr, Ivo Oberstein a Milan Klíma

V roce 1968, kdy byl znám vítěz soutěže na urbanistické řešení Jihozápadního Města, jste akorát skončil studia na ČVUT.

Přesně tak. V té době jsem si dělal naděje, že krachne komunismus, že budeme součástí svobodného světa s možností bez problémů  cestovat... Společně s několika kamarády, také studenty, jsme o prázdninách párkrát vyjeli na západ. Měsíc jsme pracovali v Německu a měsíc pak cestovali. Dokonce jsme to měli jako školní praxi. V roce 1968 jsem se 10. srpna vrátil z Francie a čekala mě vojna. Mě vojna a nás všechny okupace. Už během vojny jsem si vyjednal místo u architekta Obersteina, ke kterému mě doporučil docent Jan Krásný, spoluautor vítězného návrhu Jižního Města, které ale dopadlo poměrně nešťastně. V Obersteinově týmu jsem se zúčastnil práce na podrobném územním plánu a dá se říci, že velký kus života jsem se věnoval Jihozápadnímu Městu. Byl jsem vedoucí skupiny a měl jsem na starosti Stodůlky a pak Nové Butovice.

Vy jste se zabývali nejen výstavbou, ale i Centrálním parkem nebo přípravou trasy metra.

Tak to bylo. Ono totiž všechno souvisí se vším. A nic nebylo jednoduché. Centrálním parkem jsme se zabývali od samého začátku, kdy jsme se ho snažili dostat do podmiňujících investic. Napřed se nám to podařilo, pak nám to zase vyřadili... První studie parku se dělaly v roce 1980. Park tvořil propojující linii mezi jednotlivými stanicemi a měli jsme představu, že lidé v rámci zdravého životního stylu můžou ráno dojít parkem na metro a večer se jím vracet. Samozřejmě nás zajímaly i jejich názory.

Jak se tehdy k budování parku stavěli?

Po roce 1989 jsme se zúčastňovali i debat s občany a snažili jsme se s nimi o parku mluvit. V té době, což je zcela pochopitelné, všechny hlavně zajímalo to, zda bude dost škol, lepší možnost nákupů... A podobný byl tehdy i přístup radnice. My jsme „řešili“ park, vedení  upřednostňovalo řešení věcí, které lidi nejvíce pálily. Takže na zájem o park jsme si museli ještě počkat. V roce 1997 byl v územním plánu park prohlášen veřejně prospěšnou stavbou. To umožnilo snazší výkup pozemků. Za komunistů se spíš pozemky zabavovaly nebo se dávalo 10 haléřů za metr čtvereční. Takže majitelé pozemky prodávat za menší ceny, které byly tehdy pro účely zeleně úředně stanoveny, nechtěli. Pokud vím, tak výkup pozemků není dokončen dodnes. Vzpomínám si, bylo to někdy po roce 1989, se argumentovalo tím, že pozemky jsou nedaleko Bundesstraße Norimberk-Praha a to zvyšovalo jejich cenu. To byl takový dobrý bonmot od nějakého realitního agenta. Cením si dnešního přístupu městské části, protože se snaží starat také o pozemky, které nejsou v její správě. V podstatě se moc nepozná, že nějaká louka je stále ještě soukromá, že není součástí parku, protože i ta je posekaná. Oceňuji i to, že dnes už se neříká retenční nádrž N1 nebo N2, jsou to zkrátka rybníky – Nepomucký a Stodůlecký. Když se park začal reálně připravovat, tak se vědělo, že bude oddílná kanalizace, zatímco v jiných částech Prahy je jednotná. Tehdy Hydroprojekt dělal generel stodůleckého potoka, ve kterém už vycházel z údajů připravované zástavby a navrhl systém dvou nádrží a zároveň úpravu koryta původního potoka. Podle rakouského horského vzoru se do koryta vložily vápencové balvany. My jsme to pak ještě v některých částech upravovali sérií malinkých jezů, aby se mohla vytvořit taková jezírka. Protože park je poměrně velký, má zhruba 35 hektarů, tak jsme se snažili, aby se jednotlivá místa nějak jmenovala. Umisťovali jsme do parku cedule, aby lidé věděli, že existují Severní a Jižní alej nebo Vyhlídková plošina. Myslím, že i dnes se lidé díky značení v parku dobře orientují.

A co náklady?

Na základě dokumentace k územnímu řízení byl udělaný první projekt, který se dokončil někdy kolem roku 2000. Tady byly poprvé spočítané náklady – asi 96 milionů korun bez výkupu pozemků. Některé nápady jsme museli opustit, třeba cyklistické lávky, to se realizovat nepodařilo. Nicméně hlavní cesty jsou proto tak široké, že tam je pás pro cyklisty a pás pro pěší. Pak se postupně rozběhla první etapa parku. V roce 2002 bohužel přišla povodeň a magistrát začal mít fůru jiných starostí a investic. Další etapy budování Centrálního parku se rozjely až někdy v roce 2008, celkem jich už bylo pět. V jejich rámci se dodělávala cestní síť, průběžně probíhají výsadby zeleně... Něco se udělalo v předstihu, například Severní alej. Tu jsme tehdy nechali vytyčit ještě před vstupem do EU. Je z platanů a každý strom nebo dvojici vysadil některý zástupce státu z EU. Pátá etapa se dokončila vloni a měla být  závěrečná. Teď se ale chystá šestá, ve které by se mělo dodělat například veřejné osvětlení, objevit by se také měly nějaké nové vodní prvky...


Takže šestá etapa je ještě otevřená?

Základní představa je, ale ještě se bude diskutovat, co se do ní zahrne navíc. My máme představu, že dokreslíme některé věci, byť budou na nevykoupených pozemcích. Rádi bychom, aby byly dobře napojené cesty od metra Luka a Lužiny do parku. Bude to už připravené k realizaci po vyřešení výkupu pozemků. Snad se to podaří.

Neuvažovali jste o možnosti koupání?

I na to jsme mysleli. V části Stodůleckého potoka pod Jeremiášovou ulicí, jak je Albrechtův vrch, tak směrem k soutoku Stodůleckého a Jinonického potoka vznikla ještě jedna velká nádrž. Tehdy jsme uvažovali o tom, že by u té nádrže byla určitá část oddělená písečnou hrází, skrz kterou by se voda filtrovala, byl by tam systém průtoku. Připravené to bylo, ale nedošlo k tomu. Naše představa zahrnovala i velké pláže. Jihozápadní Město bylo od začátku koncipováno jako rychlodráhové město. My jako urbanisté jsme řešili hlavně okolí stanic metra, aby dobře navazovaly pěší přístupové cesty... Já jsem tehdy přišel s nápadem, že by ve zdejších stanicích metra mohlo být charakteristickým rysem denní světlo. Mimo Stodůlek to vyšlo. Podařilo se prosadit okna i u tubusu estakády metra. Řešilo se, jestli to nebude vadit řidičům metra, když vyjedou z tunelu do denního světla. Ale funguje to dobře, protože okna se zvětšují postupně. Horší to bylo se samotným tubusem. Tehdy byly velké obavy z hluku. Díky šikovným projektantům a architektům z Metrostavu to ale vyšlo. Trať je uložena v mostě ve štěrkovém loži, takže hluk se eliminoval na minimum. Na úpravu povrchu tubusu byl použit Corten – patinující (samo rezavějící) ocel. Dodnes je to moderní záležitost. Dřív byla taková instituce, jmenovala se Státní expertiza. To byli soudruzi, kteří chodili a snažili se ty projekty nějak ekonomizovat a občas se jim podařilo něco „zazdít“. Tady na metro taky zasedli a chtěli zrušit jednu z pěti plánovaných stanic. My jsme je hájili, protože byly součástí městské struktury, ale výsledkem jejich činnosti na téhle trase 5B bylo, že zrušili plánovanou stanici u nádraží Jinonice. Když se připravoval projekt metra, tak si zase nějaká soudružka dala zlepšovací návrh, že se ušetří za estakádu, když se park zasype a metro se povede v tom náspu. Tak tenhle úžasný nápad se nám naštěstí podařilo zarazit také.


Metro je úžasná věc, ale i tak je čím dál víc aut a čím dál míň parkovacích míst.

A vy si myslíte, že jsme na ně tak nějak pozapomněli. Omyl. V původních projektech bylo počítáno i s parkovacími domy, které by byly podél komunikací. V Nových Butovicích se navíc počítalo s velkými záchytnými parkovišti, buď formou parkovacích domů, nebo i ploch, které ale bohužel nebyly zrealizované. Bylo to přidružené k Radlické radiále, která je podle nás pro napojení na město velmi důležitá, ale je stále ještě v ohrožení.

Byl jste nějak zaangažován na Velké Ohradě?

Tam ne. Velkou Ohradu tehdy dělali architekti Jan Bočan a Zdeněk Rothbauer. To je jiný obytný charakter. Oni zvolili šachovnicový systém pravoúhlých bloků. Kolega architekt Ivan Hořejší tam dělal Dvojčata.

Pracoval jste na nějakých studiích pro Západní Město?

Ano, dělali jsme urbanistické studie i pro Západní Město. Po roce 1990 se dokonce uvažovalo o spolupráci s americkými investory, kteří sem jezdili a zajímali se o tuto příležitost. Ti měli představu, že tam bude asi 15 000 rodinných domků. V rámci Západního Města se v údolí pod románským kostelíkem Krtní počítá s vybudováním dalšího parku, který také navazuje na Prokopské údolí. V Metropolitním plánu je, že by se i sem mělo rozvíjet metro. Na trase vedoucí do Zličína by měla být za Stodůlkami odbočka směrem na Zbuzany, ale jen k okruhu.

Je to reálné?

Já myslím, že ano. Je to zakotveno i v Metropolitním plánu. Došlo ale k jiné změně – my jsme počítali v podrobném územním plánu se zástavbou Dívčích hradů, ale to se přehodnotilo a zatím odložilo. Zoologická zahrada tam teď připravuje místo pro koně Převalského. Na úbočích Prokopského údolí je krásná příroda a to, že tam zástavba nebude, určitě žádná škoda není. Jsou tam krásné výhledy na Prahu. Mezi oblíbené místo naší městské části patří i Panská zahrada. Já jsem byl garantem pro dokumentaci územního rozhodnutí na Stodůlky. Byly to dva celky Stodůlky sever a Stodůlky jih a taky stávající zástavba Stodůlek. Panská zahrada byla původně zahrada u statku. Ten někdy v padesátých letech zbourali a místo něj postavilo JZD bytovky. Zahrada se dvěma rybníčky byla pustá. V rámci akce Z jsme připravili projekt na úpravu rybníčků a vybudování cest. Snažili jsme se pracovat i se starými kamennými zdmi, pilíři, které je zakončovaly, nebo s umělou skálou. V lomu v Chýnici jsme objevili nádherné vápencové desky o rozměrech 2–3 metry a tloušťce 30 centimetrů. Podařilo se je získat a navozit, je z nich mimo skálu v Panské zahradě i umělé jezírko s bronzovou sochou Rusalky od Kurta Gebauera, použili jsme je i v Nových Butovicích.


Oslovili jste i jiné výtvarníky?

My jsme se tehdy spojili s mladšími výtvarníky ze skupiny Za pět minut dvanáct – Kurtem Gebauerem, Michalem Gabrielem, Stefanem Milkovem nebo Magdou Jetelovou. Díky této významné sochařce celosvětového formátu vznikl v Panské zahradě labyrint pro děti z dubových  trámů, u dnešní FZŠ Mezi Školami je stále Kamenožrout Stefana Milkova. On říkal, že je to nějaký tvor z kosmu. Původně měl v čele zářící krystal, ale ten už tam není. Také jsme s paní Taberyovou dělali kašnu na Slunečním náměstí a Jirka Mojžíš nám nad ní udělal tu příhradovou kopuli od Buckminstera Fullera.

Dařilo se vám respektovat ráz a hodnoty původní krajiny, kterou jste přetvářeli?

Když se rodila budoucí podoba Jihozápadního Města, obstarali jsme si z Vojenského topografického ústavu v Dobrušce letecké fotografie, které byly v té době tajné. Dokonce nám je po určité době zabavili, a když jsme se potřebovali na něco podívat, museli jsme mít žádanku a s ní jít do zvláštního oddělení. Ale i tak jsme věděli kde jsou stromy, kde teče potůček... A ke všemu původnímu jsme přistupovali s obrovskou pokorou. Bylo by skvělé, kdyby architekti, kteří ovlivňují podobu Prahy 13 dnes, přistupovali ke všem změnám se stejnou pokorou. A možná ještě větší. Třináctka si to zaslouží.

Eva Černá