Česká vesnice v dobách našich babiček
Velikonoční svátky jsou neodmyslitelně spjaty s tradicemi a lidovými obyčeji. Kde jinde si tradice a život našich předků připomenout než v národopisném muzeu. Jedno z nejstarších evropských regionálních muzeí v přírodě najdeme v Přerově nad Labem, kam je to z Prahy, co by kamenem dohodil. Den před tím, než se brány muzea po zimní přestávce znovu otevřely návštěvníkům, jsme se tam vypravili i my. Ujala se nás vedoucí Polabského národopisného muzea paní Jana Hrabětová, která se skanzenem svázala v podstatě celý svůj život. Provedla nás svým královstvím, které se rozkládá na dvou hektarech a stojí na něm bezmála čtyřicet objektů lidové architektury. Věříme, že kouzlo starých časů dýchne i na vás při čtení následujících řádků.
Na úplný začátek si pojďme ujasnit pojmy jako je skanzen, národopisné muzeum a muzeum v přírodě.
My se teď nacházíme v muzeu v přírodě. Tak se totiž označuje specializovaná národopisná, technická, vojenská, archeologická nebo jiná muzejní expozice, která se nachází pod širým nebem. Podle Jiřího Langera, významného českého etnologa, historika a muzejního pracovníka, jde vlastně o vědeckou instituci, která lidem podává komplexní obraz lidové kultury a zahrnuje prostorové, časové, sociální, kulturní a přírodní souvislosti. Oficiální název našeho muzea je Polabské národopisné muzeum a je pobočkou Polabského muzea v Poděbradech. A když k nám jedou lidi na výlet, jedou prostě do skanzenu. Tak se tomu říká přibližně od šedesátých let minulého století a původ, nejen slova, ale vůbec celé myšlenky takových muzeí, najdeme ve Švédsku. Tam roku 1891 založil Artur Hazelius muzeum, ve kterém chtěl ukázat, jak žili lidé v severských krajích před industrializací.
Takže tradice muzeí v přírodě pochází až z dalekého severu?
Ano, přesně tak. Hazelius nechal na kopec zvaný Skanzen nastěhovat několik chat dokonce i s jejich obyvateli. A protože se kopec nachází přímo ve Stockholmu, chodili se o nedělích měšťané dívat, jak se žilo kdysi. Byl o to obrovský zájem a muzeum se začalo rozšiřovat, vznikala nová, další a dnes v nich můžeme najít celé ulice, usedlosti, dílny továrny... Dalo by se říct, že Švédsko je vlastně skanzenovou velmocí. Sama jsem při návštěvě Švédska na vlastní oči viděla celou starou ulici z devatenáctého století, kterou přestěhovali za město tak, jak stála a ležela. V tom areálu bylo kromě ní několik velkých usedlostí, botanické zahrada, letní scéna. V ulici byla ordinace zubaře, lékárna, holič, pekárna, různé obchody a všechno plně funkční. Podobná muzea mají také v Dánsku, Finsku nebo Holandsku a pro mě každá návštěva těchto zemí znamenala pořádnou dávku inspirace, jak náš skanzen zase o trochu vylepšit.
Muzeum tady v Přerově je vůbec první, které vzniklo u nás. Povězte, jak k tomu došlo.
Dá se říct, že skutečně první bylo, ale nesmíme si představovat, že vypadalo jako dneska. Základem všeho byla panská kovárna, která patřila místním kovářům a později rychtářům Bělíkům. Ale popořádku. Přerov byl v devatenáctém století jedním z velkostatků, který patřil do panství v Brandýse nad Labem. V Brandýse pobýval arcivévoda Ludvík Salvátor Toskánský, bratranec císaře Franze Josefa. Při návštěvě Přerova se mu zalíbil renesanční zámek, postavený v místě staré tvrze, která pocházela z desátého století. Ludvík zámek nechal opravit a zřídil si v něm svoje letní sídlo. Byl to člověk vzdělaný, zcestovalý, a hlavně otevřený novým myšlenkám. Velmi rád také objížděl světové výstavy, kterých se na sklonku devatenáctého století konalo požehnaně. Shodou okolností si nenechal ujít také Jubilejní zemskou výstavu v Praze v roce 1891. Tehdy to byla doba zvýšeného zájmu o národopis a život lidí obecně, a tak se velmi oblíbenou stala expozice Česká chalupa, která se zaměřovala na život na českém venkově. Inspirovala řadu návštěvníků k jejímu napodobování a obecně k zájmu o předměty denní potřeby venkovského lidu. A inspirovala i našeho Ludvíka. Vedle zámečku stála právě ta stará kovárna a Ludvík se jí rozhodl upravit po vzoru České chalupy, kterou viděl na výstavě. Od Bělíků ji v roce 1895 koupil a pověřil svého lesního pana Míška, aby po vsi posháněl staré lidové památky nebo předměty a ty v chalupě umístil. O národopisnou výstavu ve „vylepšené“ rychtě byl veliký zájem. K chalupě patřila ještě studna, zvonička a kůlna na nářadí. Celý tento „areál“ byl oplocený a stal se vlastně základem dnešního muzea.
Starou rychtu tu tedy můžeme vidět i dnes?
No jistěže! Nazývá se Staročeská chalupa a je to taková naše vlajková loď, ve které je umístěno vždycky to nejlepší a nejzajímavější, co v našich národopisných sbírkách máme. Při zvykoslovných výstavách se sem umisťuje to nejdůležitější, teď o Velikonocích pomlázka, o Vánocích je to Štědrý den. Ze staré kovárny se zachovaly jen původní vstupní dveře a okna obou předních místností se zárubněmi a okenicemi. Vnitřek chalupy je rozdělený na dvě přibližně stejně velké světnice – vlevo pro hospodáře, vpravo pro výměnkáře. Za každou z nich se nachází ještě komora. Proti vchodu stojí černá kuchyně, která má původní valenou klenbu, ve středu otvor a nad ním mohutný komín. Zachovalo se i otevřené ohniště na vaření. Světnice hospodáře je nejprostornější a je vybavena polabským lidovým nábytkem a svátečním nádobím umístěném na poličkách. Stojí tady taky krásná zelená kachlová kamna. Sešli se tady sousedé, aby spolu u prostřeného stolu oslavili některý ze svátků lidového kalendáře. Součástí expozice jsou totiž také figuríny, díky kterým je možné vyjádřit celé scény. Na návštěvníky čekají skoro ve všech chalupách. Druhé světnici se říká Koulův pokoj, protože je tady vystavený soubor módního svérázového nábytku, který vznikl podle návrhu architekta Jana Kouly na konci 19. století a je opakem toho lidového z protější světnice.
Pojďme alespoň trochu nahlédnout i do ostatních chalup. Co v nich návštěvníky čeká?
Celý areál muzea je vlastně komplexní národopisnou expozicí, kde jsou zastoupeny všechny složky národopisu. Po celou dobu mého působení tady se snažím, aby každá chalupa byla zaměřena na jedno období tak, jak to vypadalo v Polabí od poloviny devatenáctého století do poloviny dvacátého. Například hned první chalupa, která původně stávala ve Chvalovicích u Poděbrad a zastupuje nejběžnější a nejrozšířenější typ obydlí v polabské vesnici – tedy trojdílný dům s jednou světnicí, síní a komorou. Je věnovaný těžkému životu vesnické ženy. Scéna ve světnici představuje šestinedělku, která leží na posteli zakryté plachtou. Dále je zde porodní bába, sousedky, které přinesly matce slepičí polévku a domlouvají se s otcem na přípravě křtin. V síni i v komoře je nábytek a předměty ze starých venkovských domácností, většinou z poloviny 19. století. Další chalupa, která pochází z Draha, je věnována lidové stravě ve středním Polabí. V bývalém výměnku je umístěna stálá výstava Z kuchyně našich babiček a dává nahlédnout do jídelníčku našich předků. V něm měl zvláštní místo chléb, který býval po staletí základem venkovské stravy. Všechno kolem jeho přípravy, pečení a ukládání je předvedeno na edukačních panelech, které jsou součástí vlastně všech chalup. Prohlídky u nás probíhají nekomentované a veškeré informace si návštěvníci mohou přečíst právě na takových panelech. Z osmnáctého století pochází špýchar z Vlkavy, kde je zase umístěna stálá výstava o historii rolnického včelařství na Nymbursku. Máme tady expozici mlynářství, neboť v Polabí se tomuto řemeslo velmi dařilo a stávalo tady okolo sedmdesátky mlýnů. V rozlehlé zděné budově, které se říká bednárna se nacházejí stylové výstavní prostory pro sezonní výstavy z našich sbírek a stará vesnická škola. V ní máme dokonce původní lavice z roku 1864 ze zrušené evangelické školy v Netřebicích. Celou místnost jsme zařídili tak, jak vypadala vesnická škola v devatenáctém století a samozřejmě nechybí ani pan učitel a zvídaví žáčci. Pod bednárnou je zbudovaný kousek polabské návsi s chalupami, které jsme sem, v podstatě svépomocí, stěhovali v průběhu osmdesátých let. V roce 2015 se nám podařilo kromě jedné chalupy postavit ještě dvě stodoly, kovárnu, kapličku a několik menších staveb. Taky je tady vystaveno veškeré zemědělské nářadí, které se v kraji používalo až do časů kolektivizace. Pluhy na jarní práce, sklizňové vyorávače brambor a řada dalších. Největší vzácností je asi samovaz, což byl stroj, který uměl posečené obilí svázat do snopů. V sezóně o víkendech pořádáme programy, na kterých spolupracujeme s lidovými tvůrci, kteří zde předvádí ukázky řemesel. Je tady toho k vidění veliká spousta a každý si najde to svoje. Muzeum ale nejsou jenom chalupy, stojí tady taky studna z Dobrovice, boží muka od Nouzova, několik špýcharů, sušárna ovoce, dřevěný včelín anebo půvabný holubník z Opolánek. Nejlepší bude, když se čtenáři přijedou sami podívat ☺. Máme tady na dvacet tisíc evidovaných předmětů, na pohled jich návštěvníci uvidí asi dvanáct tisíc, ty opravdu velmi vzácné jsou v depozitářích. Dalších asi tisíc předmětů ani očíslováno není, neboť nejsou až tak hodnotné, a navíc jsou většinou umístěné venku, kde vlivem počasí zajdou. Nejstarší, co je tady k vidění jsou psané modlitby, koutnice a krojové součástky z druhé poloviny osmnáctého století. Když jsem sbírku před více jak čtyřiceti lety přebírala, čítala tři tisíce devět set devadesát různých věcí. Pravdou je, že značná část vybavení chalup se sem v průběhu let dostala z různých pozůstalostí. Jsou tu většinou věci denní potřeby, kterých se lidé z různých důvodů zbavovali. Velikou odměnou pro mě je, když mi lidé říkají, že se tu cítí jako doma, jako u babičky v kuchyni.
Když už hovoříme o tom, jak jste přebírala sbírku, povězte nám, jak se to stane, že člověk spojí svůj život s tak kouzelným místem jako je tohle?
Já jsem od roku 1963 pracovala v Polabském muzeu v Poděbradech nejdříve v laboratoři a pak prošla vším, čím se muzeum prezentovalo před veřejností. Měla jsem na starosti výstavy, kronikáře, archiv a fotoarchiv. V roce 1966 památkáři „objevili“ zdejší staročeskou chalupu, která již byla dosti omšelá a dali jí nový kabát. Hledali, kdo by se chalupy ujal. Poděbradské muzeum tehdy shánělo prostory pro národopisné sbírky, a tak se stavení dobře hodilo. V dubnu 1967 se tady otevřela první národopisná expozice a hned bylo jasné, že chalupa k udržení zájmu návštěvníků nebude stačit. Tak se sem o rok později stěhoval dvouprostorový špýchar s tím, že bude využívaný pro příležitostné výstavy. U tohoto počínajícího národopisného muzea se ustavila takzvaná vědecká rada, kterou tvořili tehdejší špičky v oboru a její členové rozhodli, že tady vznikne záchranný skanzen pro střední Polabí. Chalupy se začaly přenášet od roku 1972, kdy sem přibyla na doporučení architekta Štěpánka první z nich. Jak jsem říkala, pracovala jsem tou dobou v Poděbradech, dálkově jsem vystudovala národopis na Filosofické fakultě UK v Praze a vůbec by mě nenapadlo, že se na počátku osmdesátých let stanu vedoucí zdejšího muzea. Stalo se a jsem tomu ráda, ne všem se podaří, že jejich práce je současně i velkým koníčkem.
Pořádáte také zvykoslovné výstavy, vysvětlíte, co si pod tím můžeme představit?
Jedná se o výstavy, které seznamují s lidovými zvyky, výročními obyčeji a obřady během roku, od jara přes léto a podzim až k zimě. Jedna z takových výstav právě probíhá a nese název Jaro na vsi. Letos se už jedná o třicátou druhou jarní výstavu. Každý rok něco přidáme, něco upravíme, ale základ zůstává stejný, protože se nám osvědčil. Troufám si říci, že naše vánoční a velikonoční výstavy nemají mezi muzei v celé republice konkurenci. Příprava trvá zhruba měsíc, dříve jsem ji připravovala sama, dnes už mě zastoupí mladší kolegyně a dělají to úplně stejně dobře ☺. Muzeum se při takovýchto výstavách oblékne do slavnostního a v chalupách jsou představována jednotlivá období adventu či právě Velikonoc. Kromě toho všeobecně známého se návštěvníci dozví také o krajových tradicích spojených s těmito událostmi. Budeme-li výstavou procházet postupně, v první chalupě, ve které běžně bývá ona rodička, uvidíme masopust a zabíjačku. Mezi zvláštní krajové masopustní zábavy patřil špochan, což byl svátek, který patřil zejména ženám. Ženy se sešly, pobavily se a napekly koláče, které potom vozily po vesnici. Den končil taneční zábavou, při které měly dámskou volenku. Další chalupa patří období postnímu a tam, kde se běžně představuje lidová strava, je k vidění jídlo jarní a postní. Nechybí klasické slavnostní jídlo – jehněčí a beránek. Ve Staročeské chalupě je připravený pašijový týden, tedy opět ta nejlepší část Velikonoc, která je spjatá s pomlázkou. V chalupách jsou opět umístěny edukační panely, tentokrát samozřejmě s tématem Velikonoc. Ve výstavním sále v bednárně uvidí návštěvníci ohromující sbírku kraslic, kterou se nám za ta léta povedlo nashromáždit. Jsou tady kraslice zdobené vyškrabováním, což je pro náš kraj typické. Dále kraslice zdobené voskem, ručně malované i ukázky novodobého zdobení. Kromě toho je tady k vidění půvabná kolekce starých velikonočních pohledů.
Touto výstavou zahajujete sezonu. Co bude kromě stálých expozic jejím obsahem?
Každý rok se věnujeme nějakému tématu a tentokrát to bude škola našich babiček. Ve výstavním sále bude k vidění bohatá sbírka rozličných učebních pomůcek a patnáct edukativních panelů. Otevřeno máme každý den kromě pondělí a těšíme se na všechny, kteří se rádi přenesou do časů našich prapředků a poznají jejich každodenní život. Více informací www.polabskemuzeum.cz.