Naděje je vždycky silnější
V březnu jsem byl pozván do Domova třetího věku na besedu s tamními obyvateli, kam obvykle chodívá kolega kaplan Václav Šustr. Mluvili jsme o Ježíšově velikonočním příběhu: o Jidášově zradě v Getsemanské zahradě, o Ježíšově odsouzení Pilátem, o Šimonu z Kyrény, který pomohl nést kříž, o Veronice, která podala roušku na otření tváře, o lotrech ukřižovaných s Ježíšem po pravici a po levici i o mamince Marii, které složili mrtvého syna do klína. Když jsme skončili, jedna paní na invalidním vozíčku pronesla: „Je to všechno pravda, co říkáte. Naděje je vždycky silnější!“
Velikonoční příběh Ježíše Krista má tu zvláštnost, že každý, kdo jej poslouchá, v něm může najít střípek svého vlastního životního příběhu. Veronika byla statečná a prodrala se mezi vojáky, aby udělala drobné gesto: otřela tvář ztýraného člověka. Naše statečnost se nejčastěji odehrává právě v malých skutcích, kterých si svět nevšimne – a přesto je hodnota našich postojů opravdová. Pilát byl mocný vládce a přesto zbabělý, takže podlehl nátlaku zfanatizovaného davu. Kdo z nás nečelí tu a tam vlastní zbabělosti, nebo zbabělosti druhých? Šimon z Kyrény, který měl po skončené směně na poli namířeno domů, byl vojáky přinucen pomoci Ježíšovi s nesením kříže. Také nás někdy život přinutí změnit původní plány, a není to vždycky špatně.
Především se každý člověk může identifikovat s Ježíšem, o němž Bible říká, že sice zemřel na kříži, ale po třech dnech vstal z mrtvých. To, co vypadalo jako úplný konec, se proměnilo v nový začátek.
Poselství Velikonoc dobře vystihuje výrok bývalého prezidenta Václava Havla: „Až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu.“ Poselstvím Velikonoc je naděje, která je vždycky silnější.