Nevěra!!!
„Dobrý den, paní doktorko. S mým partnerem jsme tři roky. Dvakrát mě zklamal. Jednou jsem ho potkala s jinou dívkou – říkal, že je to kamarádka, a že s ní nic neměl. Podruhé jsem zjistila, že si píše flirtující zprávy s někým jiným. Vše jsme si vyříkali. Chová se ke mně hezky, ujišťuje mne, že mě nikdy nepodvedl, mám ho ráda. Bojím se mu ale od té doby věřit.“
„Dobrý den. Jsem dvanáct let ženatý, pracovně velmi úspěšný muž. Myslel jsem, že mám v životě všechno. Pak jsem ale zjistil, že v době, kdy se nám narodily naše děti, mne několik let moje žena podváděla s mým kamarádem. Je to pro mne velká životní rána a vůbec nevím, jak mám žít dál.“
Věrnost je něco, co většina lidí od svého vztahu očekává. Sami jsme přesvědčení, že bychom nikdy svého partnera nepodvedli a totéž očekáváme od něho. Život ale není tak jednoduchý, jaké jsou naše počáteční představy. Nikdo nejsme dokonalí. Ani my, ani náš partner. Čím více svého partnera blíž poznáváme, známe jeho dobré, ale i horší stránky. Některé nám můžou začít lézt na nervy, něco nám může ve vztahu chybět, něčeho jiného je zase naopak moc. Někdy máme horší období my sami, někdy náš partner. Toleranci a společný život je potřeba společně vytvářet, a to dá práci. Může být mnohem jednodušší dodat si sebevědomí, jiskru, zážitky, které nám chybí, někde jinde. Nebo nám ani nic nechybí, jen je to další možnost, jak si zpestřit život. Možná se nudíme, možná jsme jen zvědaví.
Nikdy dříve snad nebylo tak snadné navázat blízký vztah. Na pracovišti je spousta firemních večírků a akcí, které tmelí kolektiv. Na setkání se spolužáky z mládí se můžeme potkat se svojí dávnou láskou. Při sportovní akci lze potkat další a další lidi, kteří zůstanou pouze kamarádi nebo také ne… Online svět je plný seznamek. Na sociálních sítích nás kontaktují, nebo alespoň s námi sdílí naše zážitky, další známí i neznámí lidé. Slovní nezávazný flirt si můžeme kdykoli dopřát, jen co otevřeme notebook nebo mobil. Začneme si bez významného cíle psát milé zprávy. Ale bohužel, velmi často ta jednotlivá písmenka nejsou tak nezávazná, jak jsme ochotni připustit, byť jen sami sobě. Vyvolávají v nás představy a emoce. Vzniká kontakt. Rádi ho opakujeme. Zvykáme si na pravidelnou milou chvilku, která už by nám chyběla. Jsme zvědaví, kdo je na druhé straně a vyměníme si fotografie. Možná se sejdeme. Vždyť o nic nejde. Možná odoláme. Dnes ještě ano. Zítra už možná ne. Nemusíme úmyslně chtít ublížit svému partnerovi. Můžeme ho opravdu mít rádi. Pro jistotu ale vedlejší kontakty začneme skrývat. Jsou to písmenka nebo setkání, která jsou tajná. Už tady tušíme, že to asi není správné. Ale nemůžeme přestat.
Někdo sám sobě argumentuje, že nevěrou se rozumí jen mimomanželský sex. A co, když se s někým jiným JEN cítíme dobře? Co když se nám s ním JEN hezky povídá? Co když nám někdo jiný JEN dodává ten příjemný pocit, že jsme pro něho důležití? Těšíme se na něj. A on na nás. Nemůžeme na něj přestat myslet. Ještě pořád to není nevěra?
Našeho partnera by to asi nepotěšilo. Co by to pro něho bylo? Zrada? Ztráta důvěry? Asi ano. Hodně by to bolelo. A hodně těžko by se taková rána zacelovala. Když se nevěra provalí, nemusíme se hned rozejít. Odpustit se dá ve vztahu prakticky všechno. Jen už možná nikdy nebudeme věřit. Navrácení důvěry po nevěře často bývá mnohem větší práce než si při těch „nezávazných písmenkách“ jsme ochotni připustit. Mysleme na to už při prvním písmenku, pohledu, setkání u kávy atd. Po nevěře není dobře ani jednomu z nás.
Všem čtenářům časopisu STOP přeji hezké jaro ☺.