Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Dnes cítím ještě více zodpovědnosti

Dnes cítím ještě více zodpovědnosti


V devítičlenné Radě MČ Praha 13 jsou dvě ženy. Minule jsme si povídali s Gabrielou Kloudovou, první ženou ve funkci zástupce starosty, dnes trochu vyzpovídáme radní Annu Rybníčkovou.

Pocházím z Prahy – Vršovic. Tam jsem se narodila, žila s maminkou a později s manželem a synem Milanem. Po manželově smrti jsem dostala byt v Nových Butovicích. Dnes jsou mou největší radostí dvě vnučky Petra a Lucka a devítiměsíční pravnučka Anička.

Na třináctce bydlíte od roku 1991, takže pamatuje dobu, kdy se sídliště teprve rodilo.
Já jsem tuto lokalitu celkem dobře znala ještě dříve, protože tady už bydlel syn s rodinou a dost často jsem za nimi jezdila. Myslím, že se tady dobře žije mladým i těm dříve narozeným. Jediné, co bychom asi uvítali všichni, by bylo nějaké koupání. Přání je jedna věc a možnost jeho splnění druhá. Otázku financí už zmínili i moji kolegové, takže když řeknu, že zatím na takovouto investici nemáme dostatek finančních prostředků a že musíme být trpěliví, nebude to nic, o čem by naši občané už nevěděli. Nicméně věřím, že se i toto časem podaří.

Toto volební období je vaše druhé. Jak jste se do politiky vlastně dostala?
Přijala jsem nabídku jedné politické strany, abych dělala hospodářku. Pak jsem dělala manažerku, kandidovala do zastupitelstva a ve svém druhém volebním období jsem byla zvolena do rady naší městské části.

Baví vás politika?
Baví. Celý život jsem pracovala jako zdravotní sestra, takže jsem uvítala změnu.
O zdravotnictví se dnes hovoří velmi často. Vy tuto problematiku znáte z obou stran.
Mluví se o zdražení některých léků, placení při návštěvě lékaře, za pobyt v nemocnici atd. Vím, že tato rozhodnutí nejsou populární, ale jsou nezbytná. Já si velmi dobře pamatuji dobu, kdy si pacienti některé léky nechávali dovážet ze zahraničí, protože na zdejším trhu nebyly k dostání, a samozřejmě, že za ně platili. Dnes bude ve většině případů záležet na nich, jaký lék zvolí, zda si budou chtít připlatit. A platby za pobyt v nemocnici? Mně to připadá správné. Když jsme doma, platíme za jídlo, teplo, energii a určitě je to víc, než uvažovaných 60 Kč denně.

Jak současná práce změnila váš život?
Každá práce zabere čas a když ji člověk chce dělat dobře, většinou se nemůže dívat na hodinky. Já dnes žiji sama, takže času mám dost, určité zkušenosti mám také, takže k žádným výrazným změnám nedošlo. Snad cítím jen více odpovědnosti.

Často chodíte mezi seniory, jste předsedkyní Svazu tělesně postižených, setkáváte se s voliči. Jistě slyšíte řadu námětů jak, kde a co zlepšit.
To máte pravdu. Těch námětů je celá řada. Některé jsou reálné, jiné nikoli. Jsem ráda, že mám možnost s lidmi hovořit a zároveň jim i vysvětlit, proč to či ono splnit můžeme a naopak. Z praxe vím, že naši občané dokáží opodstatněná rozhodnutí akceptovat, musejí ale vědět a pochopit, proč tak bylo rozhodnuto.

Stíháte kromě práce, rodiny a domácnosti ještě nějakou relaxaci a zábavu?
Určitě. Práce mi sice zabere dost času, ale protože mě baví, tak mi to nevadí. Domácí práce nepřeháním – uvařím, uklidím, ale když něco není hotové, tak z toho určitě nemám psychické trauma. Čas, strávený s rodinou, je pro mě důležitější, než pobíhání doma s prachovkou. Ráda čtu, zhruba jednou měsíčně si udělám čas na návštěvu nějakého divadelního představení, když mám možnost, vyrazím na výlet. A knížky? Měli jsme doma 4 500 svazků, takže jsem vždycky přečetla všechno, co mi přišlo do ruky.

Hodně žen miluje nákupy. Jak jste na tom vy?
Nakupuji ráda, ale před nějakými svátky se obchodům raději vyhýbám. Zajímá mě, co se nosí, jaké zboží je trhu, ale s dárky, přestože je dávám ráda, je potíž. Nějak se těm mladým nedokáži trefit do noty. Vyřešila jsem to tak, že je raději beru na nákupy s sebou.

Říká se, že babičky svá vnoučata rozmazlují.
K tomu jsem, alespoň myslím, nemívala sklony. Horší je to s pravnučkou. Ta, až povyroste, si se mnou asi bude dělat, co bude chtít.

Už víte, kam pojedete letos na dovolenou?
Letní dovolenou trávím většinou na rekondičních pobytech, které pořádá Svaz tělesně postižených. Je to v podstatě rekreace určená jeho členům, většinou z řad seniorů. Ráda občas jezdím k moři. Ale když už jedu, tak v zimě. Nepatřím však mezi turisty, kteří sebou plácnou na pláž a celý den se vydrží smažit na sluníčku. To bych nevydržela. Chci si odvézt víc, než krásné opálení, takže si pokaždé prohlédnu nějaké památky a snažím se alespoň trochu poznat, jak tam lidé žijí, jejich mentalitu a zvyky. Jaká bude letošní dovolená, zatím nevím, ale příště vám to prozradím.

Eva Černá