Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Ošetřovna Červeného kříže na Vidoulích

V Květnové revoluci 1945 nebojovali jen vojáci, aby porazili nepřítele, bojovali též lékaři a zdravotníci, aby zachránili životy vojáků i civilistů. Na Vidoulích byla okamžitě po vypuknutí povstání vytvořena ošetřovna Červeného kříže pod vedením doktora Jakuba Hřebačky a vrchní sestry Karly Beránkové. Byla umístěna v sále restaurace U Petrů, kde se nacházelo současně velitelství třicetičlenné revoluční jednotky a sklad ukořistěných zbraní a munice.

O činnosti ošetřovny nejlépe vypovídá autentický zápis událostí‚ pořízený v revolučních dnech Karlou Beránkovou (redakčně kráceno):

4. května – pátek
Sedíme u rádia a posloucháme Londýn. Později přichází dcera se zprávou, že v Praze se střílí a že se něco děje. Po vzrušené debatě se ve 12 hodin v noci rozcházíme v očekávání nových událostí.

5. května – sobota
Ráno jako obvykle straší turbínky, šíří se různé zprávy, že od Berouna a od Zbraslavi se blíží pomoc, že Američané jsou již v Dušníkách apod. Někteří muži odcházejí do Prahy bojovat. Ve 12 hodin jsou téměř všude vyvěšeny prapory. Očekává se, co bude dál. Ve 12.33 hodin volá rozhlas o pomoc. Ve 14 hodin odcházíme k motolské vozovně, snad již vítat Američany. Tam panuje velké nadšení, přijíždějí auta s ozbrojenými i neozbrojenými vojáky, naši chtějí zabrat motolské kasárny. Je 17 hodin, turbínky řádí, napětí stoupá, vracíme se domů. K večeru se naši muži trousí oklikami zpět na Vidoule. Němci vyrazili odpoledne z kasáren k útoku. Obsadili přilehlé lesíky a naši museli opustiti vozovnu před velkou přesilou a stáhnouti se zpět na Vidoule.
V restauraci pana Petra na sále zařizuje se velitelství, kde se rozdělují hlídky k obraně kolonie. Máme 3 pušky, několik revolverů a 1 pancéřovou pěst, dále 5 granátů a hlavně mnoho obětavých lidí. Hlásím se okamžitě doktoru Hřebačkovi s holýma rukama do služby, s vlastní domácí lékárnou. Když jsem 15. prosince 1938 svlékala po zkoušce bílý plášť, ani jsem netušila, za jakých dramatických okolností jej zase obléknu.

6. května – neděle
Do restaurace, nyní ošetřovny, po výzvě sester přinášejí spojky od dárců z naší kolonie obvazy, léky apod. Jsou plné již dva stoly, jeden balík odeslán do ošetřovny ve Stodůlkách. O třetí hodině začíná útok Němců. Obranná fronta se táhne od Stodůlek přes Háje, Vidoule, Cibulku do Košíř. Ve 4 hodiny přichází první lehce raněný dobrovolník František Velebil ze Stodůlek s posledním nábojem v pušce. Naše linie se hroutí pod tlakem dobře vyzbrojených esesmanů. Druhý lehce raněný přichází a zachraňuje kulomet. Přinášejí těžce raněného dobrovolníka Josefa Hájka z Jinonic a jednoho mrtvého bojovníka, opatřeného 150 ostrými patronami, dále vládního vojína Vaňka s těžkým průstřelem plic a bohužel dalšího mrtvého. Němci střílejí po sanitě na znamení, že neuznávají pravidla Červeného kříže. Jedna čtyřčlenná hlídka ztratila se nám i s nosítky. Vyslané hlídky k hledání ztracené sanity se vrátily s nepořízenou, neb tato byla již zajatá. Nemáme dosti munice ani zbraní.
Naši ustoupili za trať místní dráhy asi 250 kroků od naší ošetřovny. Esesmani se dotahují již ke Stodůlkám, situace se nám jeví přímo zoufalou. Nákladní auto, které nám dal k dispozici pan Šimáček, odváží oba těžce raněné do nemocnice v Motole, ale přes barikády to nejde, odjíždí tudíž za dramatických okolností a částečně i za střelby do Sanopsu. Chystáme se všechno odstěhovat do sklepa, když přichází zpráva ze Stodůlek, že již přijíždějí na pomoc vlasovci a že se prudce bojuje u hřbitova stodůleckého. Naše spojka jede ihned tuto zprávu ověřit, ale je to pro nás chvíle nekonečná, než se vrátí. Konečně dorazila kusá, ale jadrná zpráva. Vlasovci přijeli, seskákali z vozidel a hned do nich. Byl to velmi silný předvoj, o jejich pohoštění a ubytování se postaralo všechno místní obyvatelstvo. Konečně bylo ujednáno příměří, střílí se však dále, různá stavení hoří. Vlasovovi dělostřelci střílí přes naši kolonii z vrchu Vidoule na letiště v Ruzyni. Vrací se nám zajatá sanita.

7. května – pondělí
Rádio nefunguje. Šikovní kluci někde seženou baterky a poslouchá se dále na sluchátka, posluchačka zprávy ihned stenografuje. O deváté hodině spadla v blízkosti Vidoulí bomba, zaryla se hluboko do země, raněn však nebyl nikdo. Turbínky znovu úřadují, ale nedaří se jim to, poškodily z palubních zbraní jen střechy. Spojka hlásí novou zprávu, že oddíly vlasovců budou postupovat přímo naší kolonií. Vaří se polévka, káva pro ně i pro naše vyčerpané dobrovolníky. Rychle sehnáno mezi dobrým naším lidem 269 hrnků a příborů pro pohoštění hostů. Rozdalo se 400 porcí polévky a 400 porcí kávy s chlebem. V Motole se konečně vzdalo našemu vojsku 650 esesmanů i s plukovníkem. Kýžený okamžik – zbraní, munice a pokrývek nastal dostatek a z ošetřovny stává se arzenál všeho materiálu, který se předává tam, kde je ho nejvíce třeba. K naší bezpečnosti ponechali jsme si 36 pušek, 2 strojní pušky a několik granátů. U nás nastal konečně trochu klid, ale v Praze se silně bojuje. Pozorujeme veliké ohně v okolí, zejména pak v Malé Chuchli. Právě přichází výzva rozhlasem, který žádá pro vězně v Terezíně šatstvo, prádlo atd. Naše pohotové občanstvo zabralo naplno a výsledkem je 271 kusů šatstva, 2 krabice léků, též i protityfové injekce a l krabice obvazů. Téhož dne v 22 hodin vše odesláno do Stodůlek s poznámkou, že věci darované jsou výhradně pro vězně vracející se z Terezína. Přes klid zbraní střílí se zase dál.

8. května – úterý
Ruzyně byla definitivně dobyta vlasovci. Němci ji opustili úprkem a celkem ani mnoho nepoškodili. Z Prahy však přicházejí zlé zprávy, některé domy hoří, esesmani řádí. Již táhnou celé skupiny uprchlíků z Prahy s kufříkem v ruce, s kočárky a různými zavazadly. Stěhují se do vesnic i do lesů. Podáváme jim polévku, kávu, chléb. V ošetřovně opět zavládá ruch, mimo nevolnosti ošetřujeme i několik vážnějších případů. Jsme ve službě s malými přestávkami stále a střídáme se i v noci u našich nemocných. Téměř v každém domě na Vidoulích jsou uprchlíci z Prahy.

9. května – středa
Již jsou zde rudoarmějci, kteří zároveň přinášejí naše osvobození. O sedmé hodině večer koná se pohřeb sedmnácti obětí do čestného hrobu hrdinů, kteří padli za naše osvobození a na našem úseku. Čest a sláva těmto udatným mladým nadšencům. Ve chvíli, kdy se s nimi celá obec stodůlecká před obecním úřadem loučí‚ projíždí obcí Rudá armáda a rozhazuje dětem cukroví. Musíme náš smuteční projev několikrát přerušit a živě a upřímně vítat naše osvoboditele. Esesmani dále bojují, nevzdávají se, ale vytoužený konec se nezadržitelně blíží.

Svědectví Karly Beránkové sugestivně vypovídá o ohromném úsilí českých lidí skoncovat s nenáviděnou nadvládou hitlerovské říše. I když některé dojmy a soudy účastníků tehdejšího boje jsou dobově podmíněné a ne vždy zcela přesné (např. v motolských kasárnách nebyly oddíly SS, ale oddíly pravidelné německé armády), nic to neubírá na odhodlání, statečnosti a obětavosti lidí, kteří neváhali riskovat své životy v boji nebo v pomoci revolučním bojovníkům. Všem, kdo se podíleli na této bitvě za vybojování národní svobody, patří vděčnost a úcta.

Jiří Jindra