Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Česká hudba zněla v Dubaji

Česká hudba zněla v Dubaji

Ludmila Pavlová, čtrnáctiletá talentovaná houslistka, začala s hraním ve čtyřech letech v žižkovské Hudební škole hl. města Prahy. Je absolventkou Fakultní základní školy Chlupova, od roku 2005 studuje na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením. Hru na housle ji vyučuje prof. Dagmar Zárubová z Konzervatoře Praha. Od svých šesti let se zúčastňuje různých houslových soutěží, ve kterých pravidelně patří mezi nejlepší, takže její sbírka cen, čestných uznání a diplomů se stále rozrůstá. Mezi poslední úspěchy patří sólové vystoupení na mezinárodním hudebním festivalu mládeže v Dubaji.

Nedá se předpokládat, že bys ve čtyřech letech přišla a řekla: „Maminko, já chci hrát na housle.“ Jak to tedy bylo?


Ono to bylo trochu zamotané. Maminka mě chtěla zapsat na flétnu, ale potkaly jsme paní profesorku Metelkovou a ta navrhla, abych u ní začala hrát na housle. Takže o mém zaměření vlastně rozhodla náhoda.

Jaké byly začátky? Nenapadlo tě někdy místo na housle jít za housle?


Ty úplné začátky si zase až tak nepamatuji, ale myslím, že zprvu jsem to nebrala nijak vážně a byla i doba, kdy mě to vůbec nebavilo. To jsem ale na to, abych šla za housle, byla moc malá. V deseti nebo v jedenácti mě hraní začalo opravdu bavit, doslova mě chytlo, a to už by mě to nenapadlo ani ve snu. Byl to určitý zlom a postupně jsem houslím začala podřizovat všechno ostatní. Dnes už pomalu nevím, co je to volný čas. Všechen mi zabere studium, hraní, koncerty. Když si vyrazím třeba do kina, je to malý svátek. A před koncertem? To cvičím tři až čtyři hodiny denně. Navíc jsem si ještě přibrala klavír. Ale moji současní spolužáci a kamarádi jsou na tom obdobně.

Co je pro tebe jakýmsi hnacím motorem, co tě motivuje?


Jednak mě to, co dělám, baví a také mě motivují nejrůznější vystoupení a soutěže. Když dobře zahraji a lidem se to líbí nebo se dobře umístím na soutěži, vím, že všechna ta práce a odříkání mají smysl, samozřejmě mě to žene dál a snažím se být ještě lepší.

Pravidelně se zúčastňuješ celé řady soutěží. Kterého ze svých dosavadních úspěchů si nejvíce vážíš?


Těch soutěží je opravdu celá řada. Plzenecké housličky, Filcíkova Chrast, houslové soutěže mistra Josefa Muziky v Nové Pace, Kociánova houslová soutěž a další. Asi bych ale neuměla říci, jakého úspěchu si nejvíce vážím. To záleží na tom, jak je ta která soutěž obsazená. V některé soutěži je pro mě druhé místo cennější než prvenství v jiné. Čeho si ale opravdu moc vážím, tak to je například sólové vystoupení v Rudolfinu v rámci cyklu koncertů Josef Suk uvádí mladé talenty.

To je kulturní stánek, kam se každý umělec nedostane, a navíc ještě dostat možnost hrát s panem Sukem… Jak se to podařilo tobě?


To bylo vloni v červnu. Nejdříve jsem se zúčastnila konkurzu, ale konkurence byla obrovská, takže jsem si myslela, že budu mít smůlu. Pak ale byl navíc ještě jeden koncert, rovnou jsem dostala noty a bylo to. S Josefem Sukem Olinkou Šroubkovou a Veronikou Mojzešovou, která je také z třináctky, jsme hrály čtyřkoncert z díla Antonia Vivaldiho. Byl to úžasný zážitek a zároveň velká pocta.

Teď se na chvíli přeneseme do jihozápadní Asie, konkrétně do Spojených arabských emirátů a ještě konkrétněji do Dubaje.


Já jsem dnes členkou Komorního orchestru Gymnázia J. Nerudy Comenius, ale předtím jsem hrála v Studentském symfonickém orchestru GJN. Z členů těchto dvou orchestrů byl sestaven jeden – symfonický - a právě s ním jsem v únoru strávila deset dnů v Dubaji na mezinárodním hudebním festivalu mládeže. Jako nejmladší účastnice jsem dokonce byla poctěna hraním sóla (koncert E moll F. M. Bartholdyho). Kromě děl světových klasiků jsme tam zahráli i Dvořákovu 8. symfonii G dur, op. 88.

Máš nějaký vzor?


Je jich víc, například Leila Josefowicz nebo Shizuka Ishikava. Určitě se mi líbí provedení konkrétní skladby od někoho jiného. Víte, já bych nechtěla kohokoli kopírovat. Podle mého názoru by každý měl do hudebního projevu dát všechno, co umí, a ještě něco navíc, kousek sebe.

Eva Černá