Proč jsou babičky důležité?
Proč jsou babičky důležité?
„Syn se snachou postavili ve vedlejší ulici krásný dům, syn má dobrou práci, vydělá hodně peněz, svoji rodinu zabezpečí, nedávno se jim narodil krásný chlapeček. Snacha má všechno, co si přeje, ale... nic jí není dost dobré. Dárky, které jsme vnukovi koupili, nejsou dost ekologické – vyhodila je. Dává mu jen bavlněné a dřevěné hračky, nebarvené. Když jsem směla vnuka hlídat, podle ní jsem vymyla lahvičky na pití ve špatném pořadí, takže nyní pro jistotu smím být s vnukem jen pod jejím dozorem. A protože jí to stresuje, tak jen, když je syn doma. A ten doma bývá až kvečeru po práci, kdy už chtějí mít jako rodina soukromí a klid. Takže nikdy. Když je pozveme k nám na jídlo, nosí sobě a vnukovi v kastrůlku vlastní jídlo... Syn moje jídlo jíst smí. Když jde s malým do obchodu kolem našeho domu, obloukem se nám vyhýbá. Syn to neřeší, chce mít hlavně klid. Ztratila jsem smysl života. Nic jiného mne nebaví, sousedky už si šuškají, že to mám za to všechno...“
„Snacha nastoupila ve 2 letech vnučky do práce. Celá rodina jsme udělali rozpis. Syn jako tatínek má každé pracovní dopoledne práci z domova. Po obědě v úterý nastupuje na hlídání druhá babička, ve čtvrtek já. Měla jsem obrovský strach, jak vše zvládnu. Když Natálka po probuzení z poobědového spaní natáhla ručičky z postýlky a zavolala radostně „babíííí“, věděla jsem úplně jistě, že spolu zvládneme skoro všechno. Je to úplně jiný pocit než u vlastních dětí. Mám na Natálku čas, těším se na ni celý týden a ona na mě a přitom jsem odpočinutá a mám čas věnovat se i sobě. Učím ji, jak jsme si malovávali s mými dětmi, když byly malé a říkali říkánky a ona mně ukazuje, jak to zase teď dělá všechno s maminkou „po novu“. A taky si s druhou babičkou často telefonujeme, co se nám povedlo, co se trošku zamotalo a radíme si. Vlastně nám úspěšný pracovní konkurz naší snachy hrozně vylepšil rodinu. Moje druhá dcera žije v Americe. Také už má dcerušku - roční. Abych neztrácela kontakt a viděla denně její první krůčky, naučila jsem se zacházet se skypem. Rodina je a vždycky byla pro mě to nejdůležitější, zázemí a jistota. A vnoučátka radost, potěšení a zpestření života.“
Tyto dva příběhy ze života jsou jen zlomkem verzí, jakou podobu může širší rodina mít. Oba srozumitelně ukazují, že život si píšeme sami. A někdy bohužel i dobrý úmysl udělá spoustu neplechy. Aby se celé dílo podařilo, je potřeba spolupracovat, mít spoluhráče, nikoli protihráče. Pro všechny děti platí, že je pro ně podstatná láska a jednotná péče obou rodičů, ale i vliv dalších blízkých lidí. Vždyť, kde je záruka, že názor jednoho na výchovu je dokonalý a jediný správný. Když každý přidá kousek svého, jednostranně extrémní nasměrování se „naředí“. A naše dítě se naučí adaptovat se na širší sociální okolí. Prostě – bude nám všem spolu lépe. Nejenom proto jsou babičky i dědečkové důležití.
Všem čtenářům časopisu STOP přeji co nejvíce spoluhráčů a co nejméně protihráčů, alespoň v rodině.