Devětkrát padnout, desetkrát vstát
Počátky nářaďové gymnastiky najdeme ve cvičeních se zvířaty, známými například ve staré Krétě nebo Egyptě. My se ale nebudeme zabývat historií a dáme prostor několikanásobnému mistru České republiky ve sportovní gymnastice Janu Bůžkovi, který si prošel i poloprofesionálním fotbalem a hokejem. Je také zakladatelem a trenérem Special One Academy v Praze 13. Gymnastice se začal věnovat zhruba v šesti letech. Všechno začalo vlastně tím, že byl jako divák na gymnastických závodech svého bratrance, dnes olympionika, Martina Konečného. Tehdy měl pocit, že gymnastika je něco naprosto jednoduchého.
Jak rychle jste změnil názor?
Hned po prvním tréninku. To ale neměnilo nic na tom, že jsem chtěl co nejrychleji zvládnout všechno, co už Martin uměl. V bratránkovi jsem svým způsobem našel prvního soupeře. Určitá rivalita, samozřejmě v dobrém a ve sportovním duchu, mezi námi zůstala dodnes. Teď, když mohu srovnávat, tak gymnastika je podle mého názoru jedním z nejtěžších sportů vůbec. Já měl obrovské štěstí, že jsem dostal jednoho z nejlepších trenérů – Františka Skaláka, který v SK Hradčany Praha trénoval mládež. Pod jeho vedením vyrostla celá řada velmi dobrých gymnastů a v té době SK Hradčany vyhrával snad všechno. Nevzpomínám si, že by v rámci republiky našel přemožitele.
Vaše bohatá sbírka medailí svědčí o řadě výrazných úspěchů.
Trenéra Františka Skaláka, bývalého baleťáka, jsem už zmínil. To, že se věnoval baletu, napovídá, na co kladl maximální důraz. Na čistotu provedení cviku. A právě tím jsme dominovali. Tehdy jsme byli čtyři kluci. Společně se mnou trénoval ještě bratry Čermákovy a Davida Štefance. Na závodech jsme zcela pravidelně obsazovali první čtyři místa. A to už se dá pár skvělých umístění i mistrovských medailí nasbírat. Dodnes vzpomínám na první závody v roce 1992 v Tyršově domě. Obrovská tréma, sto dětí a první moje vítězství. To byla paráda.
Vy jste s gymnastikou skončil přece jenom trochu předčasně. Proč?
Skončil jsem ve třinácti letech. Hlavním faktorem bylo to, že skončil trenér Skalák a ta naše úspěšná čtveřice se v podstatě rozpadla. Dva kluci pověsili gymnastiku na hřebík úplně, já jsem dostal „náhradního“ trenéra, ale tam byla obrovská rivalita. Pořád jsem podával výborné výkony, ale u trenéra měli přednost ti, které trénoval déle. Už tady jsem zjistil, co ve sportu znamená nefér. Na vlastní žádost jsem přestoupil k trenérovi Oldřichu Otavovi, kterého považuji za jednoho z nejlepších trenérů vůbec. Ve vrcholovém sportu je každý výpadek znát a těžko se dohání. Dal jsem si rok pauzu a pak jsem se na doporučení trenéra Otavy zaměřil na hokej. Tím jsem odstartoval další část sportovní kariéry. Začal jsem hrát za Slavoj Zbraslav a myslím, že mi to fakt šlo. Dostal jsem i nabídky na přestup, ale hokej není levná záležitost. A když chybí peníze, tak to, že hrajete dobře, mají o vás zájem jiné kluby, mnoho neznamená. Puk jsem tedy vyměnil za fotbalový míč a jsem tomu rád. Fotbal nejen hraju, ale dnes i trénuju.
Zůstaňme ještě chvíli u gymnastiky. Jak jste řekl, jde o sport velmi náročný, přesto se mu ve větším počtu věnují dívky.
U nás si pod slovem gymnastika hodně lidí představí gymnastiku moderní a dívky se stuhami, míčem... Tady bych řekl, že je celkem slušná sportovní základna. Mezi uměleckou a sportovní gymnastikou je ale obrovský rozdíl. Při sportovní gymnastice mají dívky i kluci úplně jinou průpravu. V soutěžích jsou ve sportovní gymnastice tři hlavní disciplíny – víceboj družstev, víceboj jednotlivců a finále na jednotlivých nářadích. Víceboj znamená pro muže šestiboj – prostná, kůň našíř, kruhy, přeskok, bradla a hrazda, pro ženy je to čtyřboj – přeskok, bradla, kladina a prostná. Bývaly časy, kdy čeští gymnasté patřili k nejlepším na světě, ale ty doby jsou dávno pryč. Na éru Věry Čáslavské, Bedřicha Šupčíka, Ladislava Váchy a dalších vynikajících gymnastů už můžeme jen nostalgicky vzpomínat. Sportovní gymnastika je krásný sport, ale je to fakt dřina. A když chce být někdo opravdu dobrý, zabere to spoustu času. Navíc propagace gymnastiky, a je jedno, budeme-li hovořit o gymnastice moderní nebo sportovní, je téměř nulová. A peníze? O tom snad raději ani nebudeme mluvit.
Domníváte se, že ve sportu jsou někdy peníze důležitější než samotný talent? Na webu akademie, kterou jste založil, říkáte: Chci jít proti systému, který je v České republice nastaven. Vrcholoví sportovci, kteří reprezentují naši vlast, upadají. Vidím v tom problém takový, že kvalita a talent zde nedostanou šanci. Neuznávám prosazování sportovců díky známosti či skrytému finančnímu vypomáhání klubu… Můžete svá slova konkretizovat?
Myslíte si, že když budete v nějakém sportovním odvětví opravdu dobrá, ale rodiče nebudou mít na to, aby vám mohli zaplatit například kvalitní sportovní výbavu, soustředění, cesty na mimopražské turnaje a ubytování, tak to někam dotáhnete? Věříte, že když si nový trenér přivede do klubu i nové kluky a původní kádr postaví na druhou kolej, bude to ty odstavené bavit, že budou dřít a neustále se budou snažit dokazovat, že jsou dobří? Budete se neustále snažit nevidět „podstrkávané“ peníze? Já myslím, že ne. Bez peněz nejde nic. To je bohužel holý fakt. Ale neměly by být na prvním místě. Samozřejmě, že to, o čem jsem hovořil, se netýká všech klubů, to určitě ne, ale existuje to. A to je špatné. Sport by měl být čistý a fér.
Sport jste ale na hřebík nepověsil úplně. Věnujete se dětem.
Chtěl bych, aby sportovat mohly i méně šikovné děti nebo děti, jejichž rodiče jim nemohou poskytnout až tolik peněz. Objeví-li se mezi nimi skutečný talent, určitě dítě nasměruji do nějakého oddílu, kde by na sobě mohlo více pracovat a zdokonalovat se. Ostatním bych rád nabídl možnost zasportovat si, něco se naučit, poznat, jak vypadá sportovní kamarádství, ale také poznat sám sebe, své možnosti a cíle. Rodiče se mě často ptají, kdy je pro dítě nejlepší se sportem začít. Podle mého názoru je to mezi 5. až 7. rokem. Osobně bych ze začátku volil nějaké všestrannější zaměření, protože právě tak se dá správněji odhadnout, zda by se dítě mělo věnovat například sportu vytrvalostnímu nebo silovému, jaký má fyzický potenciál nebo touhu patřit mezi nejlepší. Speciál One Academy, jejímž patronem je přední český fotbalový brankář a náš kamarád Milan Švenger, se zpočátku rozjížděla pomalu, ale teď už máme solidní počet dětí, kterým se s kolegou Lukášem Odvárkou věnujeme. Já trénuji zájemce o sportovní gymnastiku, fotbal, kondiční a silové cvičení, Lukáš se specializuje především na fotbal. Pevně věřím, že jedno z našich hesel – 9x padnout, 10x vstát! – zvládneme naplnit my i naši svěřenci.