Setkání čtyř světů
Domov svatého Karla Boromejského v Řepích je místem, kde se pod jednou střechou setkávají čtyři naprosto odlišné světy. Jsou to řeholnice Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, staří a nemocní lidé, odsouzené ženy a civilní zaměstnanci.
Hlavním posláním tohoto církevního zařízení je péče o staré a nemocné občany, a to na lůžkovém oddělení i v denním stacionáři. A protože toto zařízení využívají také občané Prahy 13, zašli jsme si krátce před vánočními svátky popovídat s představenou Domova S. M. Konsolátou Mgr. Miroslavou Frýdeckou, která se na chvíli stala laskavým průvodcem.
Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského byla založena v polovině 17. století ve francouzském Lotrinsku, česká větev této kongregace pak v roce 1837 v Praze. Historie řepského ústavu se začala psát v roce 1858. V objektu byl nejprve sirotčinec, od roku 1865 ženská trestnice, jejíž správa byla svěřena Kongregaci, poté ústav sociální péče pro dospělé a nakonec Výzkumný ústav zemědělské techniky. Od roku 1996, po nákladné rekonstrukci, je zde poskytována ošetřovatelská a sociální péče dlouhodobě nemocným. Při kapacitě 93 lůžek se zde za rok vystřídá asi 350 pacientů, jejichž rodinám se tak po určitou dobu dostává potřebné pomoci v náročné situaci.
Zároveň zde nalezly pracovní příležitost odsouzené ženy. Některé využijí možnost získat novou kvalifikaci v Sanitářském kurzu sv. Zdislavy z Lemberka. Toto osvědčení jim po propuštění z výkonu trestu umožní uplatnit se v některém zdravotnickém nebo sociálním zařízení. Poskytne jim jakýsi odrazový můstek do nového života.
V objektu je také denní stacionář. Sem přicházejí nejen někteří pacienti Domova, ale především senioři, kteří nemohou zůstat celý den sami doma. Každý den je pro ně připraven pestrý program, který rozvíjí veškerý potenciál každého jedince.
Samozřejmě bychom mohli ještě dlouho hovořit o nejrůznějších kulturních a společenských akcích a také o kostele sv. Rodiny, který prochází náročnou rekonstrukcí. My ale nahlédneme do dalšího ze čtyř světů. Mladé a půvabné sestry Lady jsme se zeptali, co ji přivedlo za brány kláštera.
Každý mladý člověk dříve nebo později začne hledat odpovědi na otázky týkající se smyslu a naplnění života. O existenci sester boromejek jsem věděla, navíc i moje prateta byla jednou z nich. I když jsem ji vlastně nepoznala, věděla jsem o možnosti „jiného“ způsobu života. Občas jsem se ptala, jestli i já nezvolím tuto cestu. Začala jsem jezdit do kláštera, více poznávat sestry, ale s definitivním rozhodnutím jsem nepospíchala. Chtěla jsem si být jistá. Doba přípravy na první sliby a zasvěcení je dostatečně dlouhá, člověk se nerozhoduje v nějakém momentálním nadšení nebo zdání.
Co vašemu rozhodnutí řekla rodina?
Z počátku to byl šok a všichni se s mým rozhodnutím těžko vyrovnávali. V klášteře jsem přes čtyři roky a už je to mnohem lepší. Rodina mě může navštěvovat, takže zná prostředí, ve kterém žiji, vidí, že jsem šťastná.
Naplňuje vás tento způsob života, je skutečně takový, jaký jste čekala?
Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala, je to daleko víc, než jsem čekala. Pracuji v sociální oblasti a nesmírně mě to baví.
Převážná většina ze zhruba padesátky odsouzených žen pracuje na pozici ošetřovatelek, v kuchyni, v prádelně, v zahradě, nebo uklízejí. Plní si nejen své pracovní a další povinnosti, ale navíc se ještě ve svém volném čase věnují dobrovolnickým činnostem. Přijaly by jakoukoli práci, jen aby v rámci zákonem povoleného opuštění věznice mohly být co nejčastěji se svými rodinami. Odloučení je pro ně tím největším trestem. Dvě z odsouzených žen nám poskytly (se souhlasem vedení Vazební věznice v Ruzyni) krátký rozhovor.
Paní H.
Chybu jsem udělala v souvislosti s výkonem své profese. Říká se, že neznalost zákona neomlouvá, mě by ale ani ve snu nenapadlo, že něco dělám špatně a že se mohu dostat do takového maléru. Jsem odsouzena k šestiletému trestu a víc než miliónovému peněžitému trestu. Pokud nezaplatím, budou to dva roky navíc. Mám dvě děti, manžela a naštěstí maminku. Je to pro nás všechny moc a moc těžké.
Jaké je vaše pracovní zařazení?
Uklízím, ale vykonávám řadu aktivit nad rámec svých pracovních povinností. Tady se dělá opravdu hodně nejrůznějších akcí, na které pacienty doprovázím, věnuji se dvakrát týdně tzv. sociální toleranci, což je práce se starými lidmi. Jelikož umím hrát na klavír, jsem zapojená do muzikoterapie. U babiček a dědečků má ohromný úspěch, protože si zpíváme písničky jejich mládí. Mimo to se snažím také o jakousi ergoterapii, pouštím filmy apod.
Přijde den, kdy se vrátíte do normálního života. Co si s sebou odnesete?
Víte, já jsem celý život pracovala s lidmi, takže to pro mě není nic nového. Pokud budu tady, chci dělat maximum, aby mi ten čas nepřipadal úplně ztracený. A co si odnesu? Jiný pohled na odsouzené. Teprve tady jsem si uvědomila, jak snadno se dá nevědomky překročit zákon.
Paní J.
Já jsem podnikala a byla jsem odsouzená na pět let za pokus o podvod. Stejně jako kolegyně, ani já jsem netušila, že by někdo moje počínání mohl takto ohodnotit. Jsem vdaná a mám dvě děti. Ty jsou přes týden s mojí maminkou, víkendy tráví s manželem. Tím, že se člověk dostane do vězení, opustí ho strašně moc „přátel“ a rodina je to jediné, co ho drží nad vodou. Jsem moc ráda, že tohle zázemí mám.
Jakou práci vykonáváte?
Tady jsem si udělala ošetřovatelský kurz a teď dělám sanitářku. Pacientům pomáhám s hygienou, stravováním, se vším, co je potřebné.
Co si odtud odnesete vy?
Jsem ráda, že mám možnost pro zdejší pacienty něco udělat. A stejně tak jako já pomáhám jim, pomáhají oni mně. Například tím, že mě ráno hezky pozdraví. Odnesu si vědomí, že stejný osud, jaký mají dnes oni, může čekat na mé nejbližší nebo i na mě. Proto všechno, co dělám, dělám na víc než sto procent.
Blíží se Vánoce, budete mít šanci je trávit s rodinou?
Paní J. – Samozřejmě pevně doufám, že se to podaří. Strašně moc si teď vážím každé chvíle, kdy mohu být s manželem a dětmi. Když to vyjde, budeme si povídat a hrát, chodit na procházky, zajdeme se podívat na nějaký betlém, zkrátka budeme spolu.
Paní H. – U mě je to jednoduché. Rodina slíbila, že se o všechno postará a já tam budu jenom pro ně.
Jak už jsme zmínily, do Domova sv. Karla Boromejského mohou být umisťováni také staří a nemocní z Prahy 13. Bližší informace nám poskytla Věra Matoušková z odboru sociální péče a zdravotnictví.
Naše městská část uzavřela s Domovem sv. Karla Boromejského smlouvu o poskytnutí jednoho lůžka občanům z třináctky. Podmínky nároku nejsou nijak specifikovány, pouze musí jít o občana z naší městské části. Občan platí denně částku 210 Kč, přičemž MČ přispívá 220 Kč denně. Žádost o umístění se podává ve Středisku sociálních služeb, Běhounkova 2301, o přijetí do Domova rozhoduje zástupce starosty Petr Weber na základě doporučení kolegia jmenovaného Radou MČ Praha 13. Členové kolegia jsou lékař MUDr. Štěpán Mentberger, zástupce OSPZ Věra Matoušková a zástupce Střediska sociálních služeb paní Vinšová. Doba pobytu je maximálně 3 měsíce, pokud by nebylo lůžko nadále využito, lze v případě zájmu dobu o další 3 měsíce prodloužit.