Rodina pro mě byla, je a vždy bude na prvním místě

V roce 1917 se v Praze narodila Věra Němotová. Nevíte, kdo to je? A co kdybychom napsali, že v roce 1917 se v Praze narodila spisovatelka a scénáristka Fan Vavřincová, vlastním jménem Věra Němotová? Teď už si většina z vás určitě vybaví řadu knižních i filmových titulů, které jsou s jejím jménem spojeny. Tuto úžasnou dámu, která bydlí v Praze 13, jsme poprosili o krátký rozhovor.

Vlastní jméno, dva pseudonymy, jak vás mám vlastně oslovovat? Tak se tomu zatím vyhneme a naše krátké povídání bychom mohly začít tím, co všechno předcházelo vydání vaší prvotiny.

Narodila jsem se 17. listopadu 1917 v Praze. Můj tatíček, vím, že se dnes říká táta, ale já už se nezměním, byl centrální ředitel cukrovaru, maminka byla doma. Vystudovala jsem francouzské gymnázium v Dejvicích, pak jsem si udělala nějaké státnice z jazyků a v sedmnácti jsem se provdala. Ne, že by to muselo být. Tehdy to takové nebylo. Já vám řeknu, když se dívám na dnešní děvčata, tak vidím, jak jsme nejen já, ale i všechny moje vrstevnice, byly nevědomé. Rodiče s námi tehdy o spoustě věcí vůbec nehovořili, všechno se přecházelo a to, co jen trochu zavánělo sexem, bylo tabu. Myslím, že dnešní přístup je rozumnější. Na druhou stranu ti naši mladí se vším trochu moc pospíchají a o dost se okrádají. Nepoznají ten pocit, když se na vás mládenec podíval, vyzval vás k tanci, vzal za ruku, to bylo moc hezké. Dnes se jde, jak se říká, hned na věc. Myslím, že o to nejhezčí jsou samým spěchem připraveni. Ale to už jsme trochu jinde, takže zpět. Chtěla jsem dál studovat, ale vysoké školy byly tehdy zavřené. Čtyři roky po svatbě se mi narodila první holčička, za další čtyři druhá. Mám tedy dvě dcery. To není nic neobvyklého, ale v naší rodině to do té doby byl malý zázrak. Já měla bratra, ten měl syna, můj manžel měl čtyři bratry a všichni měli syny, takže u nás holčička široko daleko nebyla. Pochopitelně jsem byla přesvědčená, že syna budu mít i já a bylo rozhodnuto, že to bude Mareček. To bylo dané. Když mi po porodu doktor sdělil, že mám dceru, tak jsem řekla: „Ty ses zbláznil,“ byla jsem po narkóze, takže jsem si nebrala servítky. „Kde je ten kluk?“ Já vůbec neměla pro holčičku jméno a žádné mě navíc ani nenapadalo. Maminka mi přinesla do porodnice knížku, která se jmenovala Ivančina selanka a bylo rozhodnuto. První dcera byla Ivanka. Druhá, ta mi to bohužel nikdy neodpustila, se jmenuje Felície. Mně se to jméno strašně líbilo, ovšem nemohla jsem tušit, že se tak budou někdy jmenovat auta. Dnes mám už dvanáct pravnoučat, ale Feli nikdy nedovolila, aby se některá holčička jmenovala po ní.

Jak jste se k psaní dostala? Když jste se vdala a měla rodinu, tak už jste svůj autorský debut měla dávno za sebou.

Jakmile jsem se naučila psát a číst, tak jsem četla. A hodně. Dodneška přečtu jednu až dvě knihy denně, takže už je velmi obtížné knihy shánět. Naštěstí mám na venkově, kde jsem léta žila, výbornou paní knihovnici, která mě zásobuje. Když autora znám, knížku si samozřejmě koupím, když ne, nejdříve si ji půjčím, přečtu, teprve potom kupuji. Už prezident Masaryk říkal, že kniha, kterou nechcete číst vícekrát, nestojí za to, abyste ji četli jednou. Takže mám předlouhou řadu milovaných knih, které mě provázejí celým životem.

Začala jsem psát jako malá holka. Pamatuji si, že mé úplně první dílko bylo o holčičce, která měla asi deset psů. Já jsem celej život jejich velká milovnice, takže námět se nabízel. Psa jsem vždy měla, teď mám na pomazlení ty, které má na venkově dcera. Psát a uveřejňovat své práce jsem začala opravdu velice brzy. Zpočátku jsem se styděla, tak to do redakce nosil manžel. Dnes známý titul Eva tropí hlouposti jsem dala do ženského časopisu, ale majitelka mi ho vrátila s tím, že je to absolutně nečtivé. Já jsem v té době hodně četla Ahoj, tak jsem to zkusila tam. Šéfredaktor Peroutka se znal s režisérem Martinem Fričem a stejnojmenný film byl na světě.

Byla doba, kdy řada umělců nebo spisovatelů, měla vynucenou dovolenou. Jak jste totalitu přečkala vy?

Jak jste řekla, přečkala. Psaní jsem měla zakázané. Na vině byl můj třídní původ. Tehdy jsem pracovala jako účetní v jedné firmě. Řeknu vám, tam člověk zažil věci. Kdyby mi to někdo vyprávěl, vážně bych mu nevěřila. Od soudruha ředitele jsem se dověděla, že hodina má 100 minut, všichni jsme dostali skvělou radu do života, prý nemáme číst knížky, ale beletrii… To byly perličky. Dcera se nedostala na vysokou školu, i když patřila mezi nejlepší studenty. Jistá hodná soudružka, která to zařídila, mi dokonce sdělila důvod. Viděla mě kouřit. Z toho člověku zůstával rozum stát. Já jsem ale věřila a věřím, že když člověk udělá něco dobrého, tak se mu to vrátí a naopak. Ta hodná soudružka si později užila své. Vzpomínám si, bylo to před Vánoci, a na ulici šly přede mnou dvě starší paní. Ta jedna řekla: „Kdybych měla peníze, tak bych si koupila živou kytičku, ale ze své penze si to nemohu dovolit.“ Měla jsem pětadvacetikorunu a tu jsem jí dala, aby si mohla udělat radost. Za rok, téměř přesně na den, jsem dostala pětadvacet tisíc za knížku.

Je rozdíl mezi psaním knihy a scénáře?

Nezdá se mi. Například u Takové normální rodinky jsem psala nejprve scénář, pak knihu. U Eva tropí hlouposti to bylo obráceně.

Jaký jste měla pocit, když byl film hotový a prvně jste ho viděla?

Když jsem jako devatenáctiletá poprvé viděla film Eva tropí hlouposti, bylo to něco úžasného. Lidi, které jsem si vymyslela, tam opravdu byli a skutečně říkali to, co jsem jim vložila do úst. Navíc ten film byl báječně obsazený. V tom jsem měla štěstí. Také v seriálu Taková normální rodinka vystupovali samí skvělí herci. Původně mělo být herecké obsazení jiné, například babičku měla hrát Ljuba Hermanová. Všechno ale dopadlo jinak a myslím, že režisér Jaroslav Dudek měl při výběru šťastnou ruku. Jsem zvědavá, jaký ohlas bude mít rodinka, natočená v režii Patrika Hartla. Domnívala jsem se, že půjde o remake původní rodinky, že to, co jsem napsala, bude zasazené do dnešní doby. Je to ale úplně jiné. Něco takového bych já v životě nenapsala. Je to naprosto jiný styl, jiný příběh, ale možná se to bude dnešní mladé generaci líbit. Je to v duchu dnešní doby, ale se mnou to nemá nic společného.

Psala jste nejen pro děti, humorné a romantické romány, ale také detektivky. Na jedné straně moře lásky a romantiky, na druhé napětí.

Romantické romány, myslíte ty, v nichž on bezmezně miloval ji a ona milovala jeho? První, které otiskli, tam se to hemžilo komtesami. Kdybyste mi dneska dala tisíc korun, tak ty knížky číst nebudu. Tenkrát se to ale líbilo. Bylo a možná i dneska je dost dívek a žen, které sní o tom, jak Popelku zachrání krásný princ. Já jsem ty knihy psala s láskou, ale dnes je už číst nedokážu. Nicméně jsem přesvědčená, že krásný a romantický vztah dvou lidí do života stále patří. Nevidím důvod, proč by takové knihy neměl nikdo číst. Detektivky, to je něco jiného. Já jich přečetla snad tisíce. Není divu, že i mě chytly. Řekla jsem si, že to zkusím. Jelikož mně ale jsou všichni moji hrdinové velice blízcí, tak mi bylo líto, že jeden z nich je vrah, a tak jsem s tím přestala.

Když se vrátíme k rodince, jsou některé scénky ovlivněny vaším životem?

Určitě. Například, když vybírali jméno pro miminko. Téměř totéž se dělo u nás doma. Víte, já celý život žiju se svými dětmi. Měla jsem velké štěstí na své zetě a všechny další členy naší rozvětvené rodiny. Denně se scházíme na kafíčko, voláme si. Už mnohokrát jsem řekla, že mám tu nejbáječnější rodinu.

Měla jste někdy s odstupem času pocit, že byste ve svých knihách, scénářích atd. něco změnila?

Obdivuji lidi, kteří dokáží něco desetkrát nebo dvacetkrát přepsat. Já než začnu, musím mít všechno srovnané v hlavě a udělám to z jedné vody šup přes plot. Než si to člověk ale v hlavě srovná, tak to samozřejmě nějakou dobu trvá. Pro to ale neměly pochopení moje děti. Ty by spíš uvítaly, kdybych místo sezení a koukání raději vyžehlila nebo upekla buchty.
Asi si myslely, že vlastně vůbec nic nedělám. Maminky kamarádů byly lékařky nebo prodavačky, ale ony na otázku: „Co dělá tvoje maminka?“ musely odpovědět: „Píše“. Psát ale pochopitelně uměla každá, takže mi připadá, že se za moji profesi trochu styděly.

Nedá mi, abych se nezeptala, proč Fan Vavřincová.

U nás v rodině byl dědeček František, babička Františka, bratr byl František a já měla být také Františka, proto mám ve jménu Fan, tatínek byl Vavřinec, takže Fan Vavřincová. A proč hned dva pseudonimy? Pod jménem Věra Němotová jsem psala zamilované románky, jako Fan Vavřincová to ostatní.

Převážná část vaší tvorby byla humorně laděná. Jste skutečně takový pohodář a životní optimista?

Myslím si, že člověk má na každém mraku hledat jeho stříbrný okraj. Jako malá holka jsem četla knížku Pollyana, kniha radosti. Byla o holčičce, která žila jen s tatínkem, misionářem, byli velice chudí a každé Vánoce dostávali dárky od nějakého dobročinného spolku. Pollyana si strašně moc přála panenku. Bohužel v krabici, kterou jí Ježíšek přinesl, nebyla panenka, ale berličky. Ona samozřejmě strašně plakala a tatínek jí řekl: „Na všem si musíš najít něco, čemu můžeš být ráda.“ Dívka samozřejmě jen těžko chápala, jakou radost jí mohou udělat právě berličky. „Buď ráda, že je nepotřebuješ,“ vysvětlil otec. To se pro mě stalo životním krédem. Já se opravdu snažím na všem najít něco dobrého. Celým životem mě provází optimizmus a láska k rodině a to bych přála všem.

Eva Černá