Dr. Běhounek, Prag
Není mnoho fyziků, natož radiologů, kteří by se mohli již za svého života těšit takové úctě i popularitě, jaká se dostala Františku Běhounkovi. Narodil se v Praze 28. října 1898. Hravé a šťastné dětství prožil v holešovickém přístavu, kde si zamiloval zamrzlou Vltavu a po večerech četl dobrodružné příběhy. Snil o polárních výpravách do sněžných plání dalekého severu, což se mu později opravdu dvakrát podařilo. Maturoval roku 1916 na reálném gymnáziu. Poté studoval na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity, kde získal roku 1922 doktorát přírodních věd. Díky vynikajícím studijním výsledkům získal dvouleté stipendium na studium radiologie na Sorbonně v Paříži pod vedením Marie Curie-Skłodowské. Na její doporučení byl roku 1926 přijat jako mladý vědec do expedice Amundsen – Ellsworth – Nobile. Prováděl měření atmosférické elektřiny a kosmického záření na Špicberkách, ale vlastního letu vzducholodí Norge k pólu se ještě nezúčastnil – letěly jen jeho měřicí přístroje. Po návratu do Československa vybudoval Státní radiologický ústav, který později 16 let vedl. Věnoval se tady studiu jáchymovského uranu a nemocem tamních horníků. Roku 1928 byl, už jako specialista na kosmické záření, vědeckým členem posádky generála Umberta Nobileho. Jako první Čech přeletěl ve vzducholodi Italia nad severním pólem. Při návratu 25. května 1928 byla ovšem v prudké sněhové bouři vzducholoď sražena na ledové pole a v troskách utržené velitelské kabiny zůstali s Františkem čtyři polárníci. Ztrátou kabiny odlehčená loď se od ledu odrazila a se zbytkem posádky navždy zmizela v bílém pekle vánice. Na ledové kře strávili výzkumníci sedm krušných týdnů. Po dlouhém pátrání mnoha týmů je zachránil sovětský ledoborec Krasin. V roce 1929, rok po návratu z této výpravy, habilitoval František na Karlově univerzitě a stal se docentem radioaktivity a atmosférické elektřiny. V letech 1936–1938 se podílel na založení observatoře atmosférické elektřiny na Štrbském plese. Od roku 1946 řídil devět let fyzikální oddělení Státního radioléčebného (později onkologického) ústavu v Praze na Bulovce. Od roku 1956, už jako řádný profesor, až do roku 1971 vedl katedru dozimetrie a aplikace ionizačního záření na ČVUT. Od 50. let byl expertem ministerstva zahraničních věcí v UNESCO pro výzkum atomového záření. V roce 1960 získal titul akademika. Kromě mnoha jiných ocenění obdržel v roce 1956 vědeckou hodnost DrSc. V posledních letech své vědecké práce se soustředil na výzkum radioaktivity v Čechách, včetně posuzování vlivu jaderných zařízení na životní prostředí. Jeho obsáhlé dílo čítá více než 65 knih různorodých žánrů, publikací a ohromné množství článků uveřejněných u nás i v zahraničí. Akademik RNDr. František Běhounek, CSc., nejslavnější český radiolog, fyzik, populární spisovatel a také první Čech, který dosáhl severního pólu, zemřel v první lednový den roku 1973 v Karlových Varech. Snad, jako jedinému, stačilo na dopis poslaný odkudkoli z celého světa napsat do adresy Dr. Běhounek, Prag. A vždycky to přišlo správně.