Ledové království po česku
Tým české a následně československé reprezentace musel získat několik titulů mistra Evropy, než se dočkal svého vlastního stadionu s umělou ledovou plochou. Rada hlavního města Prahy rozhodla 15. března 1929 o přidělení pozemku ke stavbě na ostrově Štvanice. Tento vltavský ostrov ležící mezi Karlínem a Holešovicemi získal své jméno díky tomu, že na něm koncem sedmnáctého století stála dřevěná aréna, ve které byly pořádány štvanice psů na zvěř. Ideálnější místo pro hokejové štvanice by se tedy v Praze jen těžko hledalo. Výstavbou stadionu byl pověřený Josef Fuchs, známý český architekt, který mimo jiné navrhoval i Veletržní palác. Stavba pokračovala svižným tempem, a tak se zde již 17. ledna 1931 mohlo v provizorních podmínkách uskutečnit utkání LTC Praha s Manitoba University Graduates z Kanady. Již následující den sehrála první mezistátní utkání s Kanaďany také československá reprezentace. Bezgólovou remízu přiblížil posluchačům u rozhlasových přijímačů skvělý komentátor Josef Laufer. Hokejový svatostánek s první umělou ledovou plochou u nás neměl svého času v Evropě obdoby. Chladírenské zařízení dodané Brněnskými strojírnami bylo schopno vyrobit čtyři centimetry silný led během dvou hodin. Odehrála se zde čtyři mistrovství světa v letech 1933, 1938,1947 a 1959. Medailovou radost si užívali fanoušci pokaždé, pouze jednou se ale na zdejším kluzišti udílela trofej pro mistry světa domácí reprezentaci. Stalo se tak v roce 1947, a jelikož se jednalo o první mistrovství po válce, zájem byl enormní. Zápasy denně sledovalo v přeplněném štvanickém hledišti okolo třinácti tisíc diváků, což je kapacita dnešní hokejové Tipsport Areny v Holešovicích. Poslední mistrovství se konalo už v zastřešeném stadionu. Impozantní budova na pražském ostrově byla totiž původně otevřená, k jejímu zakrytí došlo až v roce 1956 při mistrovství světa basketbalu žen. V době své největší slávy hostil stadion kromě hokejových šampionátů například i mistrovství světa v krasobruslení. Ve druhé polovině dvacátého století se začal význam stadionu umenšovat tím, jak po celé republice vznikaly nové a modernější stadiony. Budova pozvolna chátrala a spíše než sportovní, měla význam pro volnočasové aktivity Pražanů. Ačkoli se stala v roce 2000 kulturní památkou, byla ponechána zubu času zcela napospas. Poslední hřebík do rakve přitloukla srpnová povodeň v roce 2002 a opakovaný posudek uvedl, že spíše než opravit je vhodnější stavbu zbourat a tak se také téměř před jedenácti lety stalo. Na místech, kde se psala naše hokejová historie, dnes roste tráva a ve větru ševelí o zašlé slávě našeho prvního ledového království.