Legendární Slovenská strela projela i Prahou 13
V roce 2021 byla dokončena zdařilá rekonstrukce národní technické památky, kterou se před několika lety stala Slovenská strela. Jednou z prvních propagačních akcí po opravě byla 8. října 2021 návštěva hlavního nádraží v Praze a následná jízda do železničního muzea v Lužné u Rakovníka. Trasa vedla naším Prokopským údolím, kde na vůz již čekaly filmovací drony České televize. Tyto záběry budou součástí dokumentu ČT o záchraně tohoto technického unikátu, který režíruje režisér Martin Pátek.
Je jen málo železničních dopravních prostředků, vlaků a lokomotiv, které si vydobyly v bývalém Československu doslova kultovní postavení. Slovenská strela se takovým ikonickým vlakem stala prakticky okamžitě, přestože do rozpadu Československa v roce 1939 jezdila na trati Bratislava – Praha jen necelé tři roky. Hlavními důvody této popularity byly elegantní aerodynamická karoserie a jízdní vlastnosti, vyplývající mimo jiné i z unikátního elektromechanického přenosu výkonu.
Ve třicátých letech minulého století československé státní dráhy (ČSD) chtěly v rámci modernizace zavést moderní rychlíkový dopravní prostředek, který by podstatně zvýšil kvalitu i rychlost cestování po železnici na hlavních rychlíkových trasách. Takovou trasou byla především „osa republiky“ Praha – Brno – Bratislava. Proto byl vyhlášen tendr s mezinárodní účastí, kterého se mimo jiné zúčastnila i tehdejší renomovaná italská firma Litorino a další. Firma Ringhoffer Tatra ovšem postavila silný tým, v jehož čele stál konstruktér Ing. Hans Ledwinka, zajímavý interiér Slovenské strely měl „na svědomí“ renomovaný architekt Vladimír Grégr a unikátní elektromechanický přenos výkonu do projektu dodal „moravský Edison“ Josef Sousedík (18. prosince 1894 – 15. prosince 1944) ze Vsetína. Mimochodem, v roce 2014 byla Josefu Sousedíkovi udělena na návrh starosty Davida Vodrážky bronzová pamětní medaile Prahy 13 in memoriam za životní zásluhy celospolečenského významu.
Československé ministerstvo železnic nakonec zadalo zakázku Tatře Kopřivnice, která zněla na „…dva samostatné rychlé motorové vozy druhé třídy pro maximální rychlost 130 km/hod.“ Při zkouškách byl vyzkoušen jak benzinový, tak i dieselový motor, ale ten se ukázal nakonec jako příliš hlučný.
To, že Ing. Ledwinka jako šéf projektu přizval ke spolupráci na vyřešení přenosu výkonu známého vsetínského vynálezce a zakladatele stejnojmenné elektrotechnické továrny Josefa Sousedíka, nebyla náhoda. Sousedík měl už ve dvacátých letech patentován a realizován hybridní elektromobil jako jeden z prvních na světě. V publikaci „Josef Sousedík – nezapomenutý vynálezce, továrník, politik a vlastenec“ z roku 2019 o tom autoři píší: „Pro vlastní pohonnou jednotku se však (Ledwinka) rozhodl pro spolupráci se skutečným odborníkem. Na jeho žádost proto vstoupil v roce 1935, pouhý rok před zahájením pravidelného provozu Slovenské strely, do konstrukčního týmu elektrotechnik, vynálezce a konstruktér J. Sousedík, který byl pověřen řešením přenosu výkonu Slovenské strely. Sousedík se tohoto úkolu zhostil s neuvěřitelným entuziasmem a již 25. února 1936 patentoval pod číslem 57576 princip elektromechanického přenosu výkonu, včetně jeho řízení“.
Ministerstvo železnic rozhodlo 17. února 1936 že vozy Slovenské strely budou mít višňově červenou barvu se střechou v barvě „starého zlata“. Necelé dva měsíce před první pravidelnou jízdou (3. 6. 1936) byla provedena zkušební jízda na trati Přerov – Česká Třebová a zde na úseku 500 metrů dosáhl jeden z vozů strely rychlosti 148 km/h., což byl nový rychlostní rekord na tratích ČSD. Průměrná rychlost na zkušebním úseku byla 110 km/h. Doba jízdy na hlavní trase Praha – Bratislava (397 km) byla zkrácena na 4 hodiny a 18 minut a tato doba až do výstavby současného železničního koridoru nebyla nikdy překonána. Dva dny po zkušební jízdě vystavila Tatra Kopřivnice fakturu na výrobní čísla obou vozů ve výši 2 036 097,10 Kč.
Předváděcí veřejná jízda strely proběhla 30. 6. 1936 a zúčastnili se jí mimo jiné zástupci ministerstva železnic Koller a Křižík, prezident ČSD v Bratislavě Burian, zástupci obchodních komor z Bratislavy, Brna a Prahy, prezident Zemědělské rady moravskoslezské Rozkošný, primátor Bratislavy Krno, za koncern Ringhoffer-Tatra baron Ringhoffer, šéfkonstruktér Ledwinka a také vynálezce Josef Sousedík (se svojí dcerou Zdenkou, která byla donedávna shodou okolností posledním žijícím účastníkem první jízdy) a samozřejmě i pozvaní novináři. Jeden vůz vyjel z Prahy a druhý z Bratislavy a v Přerově se setkaly. Deník Národní politika o tom pak napsal: „V úterý jela Slovenská strela, dlouho to oznamovaný a s velkým zájmem očekávaný motorový vůz ČSD, první veřejnou zkušební jízdu. Laskavostí ministerstva železnic mohli se novináři pražští a bratislavští s vlastní zkušeností seznámit s tímto vozem a posoudit jeho vlastnosti. Nuž tedy, novináři byli překvapeni a nevycházeli z obdivu k tomuto novému železničnímu vozidlu, cele pocházejícímu z materiálů domácích a z myšlenek a práce našich lidí. Především má Slovenská strela ideálně plynulé rozjíždění a zpomalování, ač má ohromnou akceleraci. Rychlostní plynulost souvisí s tím, že Slovenská strela má převod síly na soukolí vozu docela nové soustavy, nikde na světě dosud nezavedené. Je to tzv. mechanicko – elektrický převod, patent vsetínského velkého elektrotechnika, našeho továrníka Josefa Sousedíka...“
Oba vozy strely byly přiděleny do domovského depa Bratislava, proto i provozní nápisy v obou vozech byly ve slovenském jazyce.
Dle vzpomínek tehdejšího strojvůdce Slovenské strely Františka Pořádka byly za německé okupace oba vozy odstavené na Masarykově nádraží v Praze, protože nebyl dostatek benzinu. Vyjížděly jen příležitostně na trase Praha – Plzeň pro potřeby okupační moci. Gestapo činilo odpovědným českého strojvůdce za hanlivý nápis na Hitlera, který se zde objevil. Na konci války jednou týdně přepravovala strela z Norimberku do západočeských lázní skupiny amerických vojáků ke krátkému oddechu.
Po druhé světové válce byly oba vozy ještě několik let využívány k různým účelům, za zmínku stojí, že právě jediný dochovaný vůz sloužil také po roce 1945 k jízdám z Prahy do Norimberka, převážel tam svědky a podkladové materiály pro mezinárodní norimberský soud s válečnými zločinci. Nový totalitní režim po roce 1948 nechal jeden vůz strely shořet a ke druhému se také nechovali zrovna šetrně. Po několika diletantských zásazích do interiéru a vyřazení z provozu skončil nakonec v tatrováckém muzeu v Kopřivnici, kde pod venkovní stříškou pod vlivem povětrnostních vlivů pomalu korodoval. Když byla Slovenská strela prohlášena za národní kulturní památku, zúčastnil jsem se reportáže „Reportérů České televize“ o katastrofálním stavu této technické památky v Kopřivnici. Naštěstí noví čeští majitelé Tatra Trucks měli velký zájem o napravení tohoto stavu a požádali zkušeného odborníka Jiřího Střechu, aby připravil podklady pro náročné restaurování technické památky. Hlavním dodavatelem prací se stala Českomoravská železniční opravna v Přerově, která pracovala na karoserii a podvozku, elektrickou část restaurovala MEZOPRAVNA ve Vsetíně, repliky čalouněných sedaček vyrobilo rodinné čalounictví manželů Kupkových v Ostravě a spalovací motory repasovala kopřivnická firma Macháč – Motors.
Zároveň bylo postaveno vedle nádraží v Kopřivnici nové prosklené muzeum pro důstojné parkování strely. Slovenská strela zde bude i v noci osvětlená a bude na ni vidět i z peronů kopřivnického nádraží i z projíždějících vlaků. Za zmínku stojí i připomenutí osudů většiny „aktérů“ okolo strely. Pro většinu z nich byla třicátá léta minulého století vrcholem jejich kariéry, čtyřicátá léta pak byla katastrofou. Baron Ringhoffer byl po roce 1945 vydán sovětům a zahynul v internačním táboře Mühlberg an der Elbe v prosinci 1946. Architekt Vladimír Grégr byl za svoji odbojovou činnost popraven nacisty v únoru 1943 ve věku 40 let, Hans Ledwinka byl v červnu 1945 zatčen československými orgány a uvězněn na 6 let za „napomáhání válečnému úsilí Německa“ a poté vyhoštěn do NSR, a konečně J. Sousedík byl jako velitel odboje na Valašsku zatčen gestapem 15. prosince 1944 a ještě téhož dne při výslechu byl rozstřílen gestapem. Po porážce Slovenského národního povstání přivedl Sousedík na Valašsko partyzánskou brigádu Jana Žižky v čele s legendárním majorem Murzinem. Má fiktivní hrob na valašském Slavíně v rožnovském skanzenu.
Podobný osud měl i jeden z prvních „pilotů“ Slovenské strely Jan Vella. Na vojně sloužil jako pilot u 31. stíhací letky Leteckého pluku 3 „Generála-letce M. R. Štefánika“ ve Vajnorech u Bratislavy a v roce 1928 odešel do zálohy. Pak nastoupil do ČSD jako strojvedoucí Modrého šípu, vyrobeného v roce 1934 v plzeňské Škodovce. V roce 1936 se stal strojvůdcem Slovenské strely. Za okupace spolupracoval s Obranou národa v odboji a v roce 1939 musel přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bejrút emigrovat do Anglie, kde se stal pilotem 312. československé stíhací perutě a v roce 1943 přešel k 311. bombardovací peruti. Nad Atlantikem provedl 71 bojových letů a 24. června 1944 potopil německou ponorku U-971. Počátkem ledna 1945 trávil s dalšími československými letci dovolenou ve Skotsku. Desátého ledna se vracel letadlem do Londýna, ale letadlo zmizelo. Až po sedmi měsících objevili dva turisté vrak letadla i s posádkou ve skotských horách. Jan Vella má pamětní desku na Masarykově nádraží v Praze.
Jsem rád, že díky kolektivu nadšenců (jednotlivců i firem) se Slovenská strela opět vrátila do své původní krásy a bude jistě i turistickou atrakcí muzea v Kopřivnici. A pravděpodobně ji uvidíme i na našich tratích u příležitosti nějakých významných výročí.