Prvním čtenářem nové knížky byla Moja
... Vůně Afriky. Proto se sem pořád vracím. Prostě si nemůžu pomoct. Afrika se mi dostala pod kůži a žádné fajnové mýdlo civilizace ji ze mě zatím nedostalo. Sotva vystoupím z letadla a tu vůni nasaju do nosu, připadá mi, že svět je v pořádku a já v něm mám svoje místo. Místo vedle goril. Tak začíná nová knížka Gorilí táta v Africe, jejímž spoluautorem je bývalý ošetřovatel goril a lidoopů v pražské zoo Marek Ždánský. Krátce jsme si s ním povídali nejen o knížce a o Africe, ale také o Moje, která se jako první gorilí mládě v historii českých zoologických zahrad narodila 13. prosince 2004 v pražské zoo. Její narození vzbudilo ojedinělou pozornost a ještě umocnilo snahu o ochranu goril žijících ve volné přírodě.
Vím, že jste se nedávno vrátil z Ugandy, takže je určitě na co se ptát. Pojďme ale začít vaší druhou knížkou a samozřejmě Mojou, která v prosinci oslavila své sedmnáctiny.
Teď jsem tam byl i s dětmi a zase se na mě přišla podívat. Je to neuvěřitelné, ale pořád mě poznává, sedne si ke mně... Když se narodil zatím jediný její potomek Duni, tak mi ji pokaždé přinesla ukázat. Teď už je její dcera stejně velká jako Moja, ale i tak se přijde za mámou podívat. Vždycky mám fakt velkou radost. Moja má zatím jenom Duni, ale třeba se to ještě změní. Všechno záleží na koordi - nátorech chovu. Ta skupina, kde teď žije, je velká. A jsem přesvědčený, že je tam spokojená. A víte, kdo byl první čtenář naší nové knížky? Byla to právě Moja. Viděla ji ještě dříve, než se dostala na pulty knihkupectví. A musím říci, že se tvářila spokojeně. Tak snad dobrý ☺. První knížka Gorilí táta vyšla v roce 2003 a byla o zážitcích, které jsem měl z pražské zoo. Ta, co vyšla teď, se jmenuje Gorilí táta v Africe a jsou to příběhy, které jsem zažil na výpravách, samozřejmě i se svými přáteli a známými. Zpracovatelka je Markéta Pilátová, ilustroval ji Dan Michálik. Není to jenom o gorilách. Je to o Rwandě, Kamerunu, Ugandě nebo Kongu. O zemích, které jsou pro většinu lidí velkou neznámou.
A jaké ty země jsou?
To by bylo na román ☺. Jsou jiné, mnohdy i nebezpečné. Jsou tam místa, kam ani nedolehlo 20. století, ale to, co si musíme uvědomit, i všude tam žijí lidé. A věřte nebo ne, jsou mnohdy šťastnější než my, kteří využíváme všechno, co nám současná doba nabízí. Teď samozřejmě nemluvím o velkých městech, ale spíš o malých vesničkách, kde to místní obyvatelé vůbec nemají jednoduché. Přesto bychom jim někdy mohli to jejich „obyčejné štěstí“ závidět.
S jakými pocity jste se teď vrátil z Ugandy? Jak pokračují projekty nejen na záchranu volně žijících živočichů, samozřejmě nejen goril?
Uvedu příklad. Já se zajímám, nebo se zaměřuji na Rwandu, Ugandu, Kongo, kde jsou národní parky a žije tam gorila horská. Tam přesně pochopili, že jde skloubit ochranu přírody a životní úroveň lidí. Takže lidem se vlastně musela dát možnost, jak si vydělat, jak se najíst, aniž by museli mít k obědu třeba gorilí maso.
To se snadno řekne, ale do praxe se to asi uvádí hůř.
To určitě. Ale díky projektům celé řady větších i menších organizací se podařilo mnohé změnit.
Uvedete příklad?
Jasně. Třeba když z pytláka uděláte stopaře. To je jeden z projektů, který podporujeme. Vzpomínáte na známou Dianu Fosseyovou, která chodila mezi gorily tak dlouho, až ji v podstatě přijaly mezi sebe? Tak přesně fungují ti stopaři. Stopař je člověk, který vybranou skupinu goril, která se bude habituovat, neboli zvykat si na příchod lidí, připraví na příchod „lidského vetřelce“. To trvá dva až tři roky. Představte si, že on každý den ráno jde k těm hnízdům, kde gorily den před tím spaly, a pomalu se k nim přibližuje, přibližuje a přibližuje. Ze začátku jsou gorily třeba daleko, ony ho slyší, cítí a utíkají. Kdo to nezažil, tak neví, že když vlezete do pralesa, tak žádné zvíře skoro nevidíte. To, které není zvyklé na příchod lidí, tak před vámi uteče. Vidíte nádhernou přírodu, ale zvíře ne. Takže ty stopaře, kteří mají celkově nejméně peněz, podporujeme. Neposíláme peníze na účet, to je největší chyba posílat do Afriky peníze na účet, protože nikdy nevíte, kde skončí. My tampřijedeme a před nimi dáme do ruky vedoucímu stopařů finanční obnos, aby ho mezi ně každý měsíc rozdělil.
Jak tuto situaci ovlivnili turisté?
Jedna cesta ke gorilám stojí 1 500 dolarů, habituovaných skupin je jednadvacet, jedna výprava může mít nejvíc osm lidí, takže osm krát 1 500, to jsou velké peníze. Něco jde samozřejmě vládě, ale zbytek si rozděluje národní park a část dává i místnímu obyvatelstvu. A ti lidé si řekli: kácet prales už nebudeme, budeme vyrábět třeba dřevěné sošky, ne vyrobené v Číně, děti malují obrázky goril, pořádají různá vystoupení... Prostě žijí turizmem a ty gorily už vlastně chránit chtějí. A nejen je, ale i prales jako takový a s ním i tisíce jiných zvířat – zkrátka přírodu jako celek. Vrátil jsem se spokojený, zatím to vypadá dobře.
Jak se probíhající projekty promítají v počtu volně žijících goril?
Když jsem tam byl v roce 2003 poprvé, tak tam bylo zhruba 450 goril horských, teď se to číslo vyhupuje k 1 000 až 1 200, což znamená, že se populace zvětšuje. A tak „trošku“ vzniká problém. Prales se, i když se přestalo kácet, nezvětšuje, ale populace volně žijících zvířat ano. Vidíte prales a hned navazují políčka místních obyvatel. Takže...? Tohle je ale na skutečných odbornících.
Vy se ale podílíte na celé řadě dalších projektů.
Ano, u nás, v Ugandě, Rwandě a v Kongu například podporujeme organizaci Gorilla´s Doctor. To jsou doktoři, kteří se starají o zdraví goril. Informace jim podává stopař, který je s gorilami denně v kontaktu, když zjistí, že jim něco je, tak ti doktoři zasahují. Něco ale určitě musím zmínit – v Kongu v Kahuzi Biega, což je národní park, kde žije gorila východní, nám dokonce ředitel parku nabídl, že za naši podporu můžeme právě narozené gorilí mládě pojmenovat. Takže já jsem ho pojmenoval, tedy po dohodě. A hádejte jak? Moja. Doufám, že to bude kluk, protože by se to mohlo hodit na „výpravy za Mojou“.
Ze začátku našeho povídání jsem použila úvod z vaší knížky, mohl byste teď použít její závěr?
Určitě. ‚Pokud se nedokážeme postarat o zachování toho, co nám z volné přírody ještě zbylo, bude to konec nejen její, ale i náš‘.