Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Ze vzpomínek babičky Staňkové

V zářijovém STOPu jsme zveřejnili článek o galerii Ludmila a výstavě s názvem 300 let historie statku č. 4 v Třebonicích autorky Magdalény Staňkové, minule jsme si s ní povídali o nedalekém krteňském kostelíku, a protože nás zajímá, jak pokračovala historie rodiny Staňkových, dáme dnes prostor vyprávění babičky Milady.

Až do své smrti v únoru 1943 hospodařil na třebonickém statku vdovec František Staněk se synem Jiřím. V době, kdy na celé hospodářství zůstal Jiří sám, mu bylo pouhých devatenáct let.
Proto se za ním vypravila sestra jeho zemřelé maminky Pavlína roz. Pavelková, aby mu v této nezáviděníhodné situaci pomohla. Zjistila, že Jiří už má známost, a protože rodiče nebyli proti, domluvila svatbu. Rodiče se nastěhovali k Jiřímu a pomáhali mu s hospodářstvím, já jsem ale až do svatby zůstala doma. V červenci 1943 se ze slečny Milady Leflerové stala mladá paní. Svatební obřad jsme měli v kostele Jana a Pavla na Krtni. Zrovna se sklízelo obilí a já od žen pracujících na poli dostala kytici svázanou ze všech druhů obilí s chrpami a vlčími máky. Po svatbě jsem se nastěhovala do statku, kde stále bydleli rodiče (do r. 1946) a pomáhali s hospodářstvím, později i s vnoučaty. První syn Jiří se nám narodil v roce 1945, Pavel o rok později.


Jak jste zvládali hospodářství po odchodu rodičů?
Na statku i s dětmi mi hodně pomáhala hospodyně Boženka, která dřív pracovala jako slečna k dětem u jedné spřátelené rodiny. Měli jsme také děvečku, která krmila kolem třiceti prasat, nosila vodu a ohřívala ji na kamnech, myla nádobí (voda z nádobí se zužitkovala ještě do krmení pro prasata, lila se do šrotu a zbytků jídla) a třikrát denně vytírala podlahu v kuchyni, kam se chodilo ve špinavých botech. Kromě prasat jsme měli dva páry koní do kočáru a na práci, 12 krav, jalovice, býčky, až 50 kachen, slepice, býval tam holubník.

Jaký byl tehdy běžný den na statku?
Spolu s Boženou jsme vařily obědy pro rodinu a čeleď pracující na statku, pro dva kočí a děvečku s dcerou, počet stolovníků kolísal. Jedly se většinou brambory, vdolky, lívance, plněné ovocné knedlíky, škubánky, nastavovaná kaše. Když bylo po zabíjačce, vařilo se maso, v neděli se pekly kachny nebo kohouti… Zeleninu jsme nepěstovali, ale kupovali u zahradníka, zelí jsme si nakládali sami. Na místě dnešního kempu býval ovocný sad, kde jsme pěstovali jablka, švestky a hrušky. V sadu byla sušárna ovoce, kde se sušívaly křížaly, které se pak jedly v zimě. K chuti přišly hlavně za války, kdy nic jiného sladkého nebylo. Chléb už se doma nepekl, vozili jsme si žitnou mouku ze svého obilí k pekaři Klempířovi do Řeporyj, u kterého jsme objednávali na další den podle počtu strávníků 4 až 6 bochníků. Pekaře Klempíře pak zavřeli komunisté do vězení za to, že dával pečivo německým trestancům.
Otázek máme ještě celou řadu, takže naše povídání s babičkou Staňkovou nekončí. Stejně tak, jako výstava s názvem 300 let historie statku č. 4 v Třebonicích. Tu je stále možné po předchozí dohodě (tel. 235 514 391) zhlédnout. 

-če-