Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

grunt čp. 6

Dějiny statku čp. 6 se podařilo na základě písemných pramenů vysledovat od 16. stol. Nejstarším známým majitelem byl Matěj Boubelík. Po něm zdědil statek jeho syn Jíra Boubelík. Nejstarší dochovaný zápis o převodu statku je ze 27. dubna 1587 a zní takto: „Léta páně 1587 v pondělí po sv. Jiří vyhledalo se správy rychtáře a konšelův, že jest Jíra Boubelík umřel. Po něm zůstala Anna vdova, Markyta, Důra a Alžběta sirotci, takový grunt jim společně na rovný díly náležeti bude. … Pošacován je grunt pozůstalý po nebožtíkovi Jírovi Boubelíkovi se všemi svršky k tomu náležitými a puštěn Anně vdově ve 285 kop míšeňských.“

Za třicetileté války došlo na statku ke dvěma tragickým událostem. V roce 1622 byl zabit hospodář. „V pondělí po Početí Panny Marie našlo se, že jest Jan Boubelík od lidu vojenského zamordován, po kterémž pozůstala Kateřina manželka, Jan, Alžběta a Mandelýna, syn a dcery a mají spolu s Annou babou v tom statku rovnej díl.“ V roce 1628 statek vyhořel. Nevíme, zda se jednalo o nešťastnou náhodu, nebo zda šlo o vypálení statku vojáky.

Tragédie se opakovala ještě jednou – v roce 1668 statek vyhořel podruhé. Tehdejší majitel gruntu Jakub Boubelík neunesl tíhu osudu a z gruntu zběhl. Novým majitelem se stal roku 1672 Karel Linder, který již roku 1675 zemřel. Jeho manželka Voršila nesetrvala ve vdovském stavu dlouho (jak bylo ostatně obvyklé, neboť grunt potřeboval hospodáře) a záhy se vdala za Šimona Augusta. Zanedlouho podruhé ovdověla a potřetí se vdala za Jana Turka. Finanční problémy na statku přetrvávaly až do začátku 18. století.

19. prosince 1711 se stal majitelem statku zeť Jana Turka a Voršily Matěj Klíma. Ve smlouvě byl poprvé výslovně popsán výměnek - výměnkáři si vyhradili jednu světnici a dvě komory, z čehož usuzujeme, že obytné stavení zřejmě nebylo zcela malé. Klímovi se zřejmě dařilo dobře, do roku 1719 koupil ještě pozemky jakéhosi zaniklého gruntu – tehdy už mu patřilo 39 strychů 3 ½ věrtele polí dobré kvality, 15 strychů 2 ½ věrtele polí prostřední kvality a 22 strychů 2 věrtele polí špatné kvality.

Po smrti Matěje Klímy byl určeným dědicem syn František Klíma. Hospodářství se ujal roku 1742 „se všema polma, lukama, zahradou, 3 koně tažný, 3 krávy, 2 prasnice“. Cena byla 233 zlatých 20 krejcarů. František Klíma byl prvním hospodářem, který se dožil vysokého věku a statek držel po několik desetiletí. Rok před svou smrtí si nechal statek ocenit: podle odhadu měl celkovou hodnotu 5 609 zlatých.

František Klíma zemřel roku 1794. Podle poslední vůle zemřelého měly grunt zdědit napůl manželka Barbora a děti. Vdova se však v roce 1795 znovu vdala za Jana Rohlíka a ten na gruntu hospodařil až do roku 1822, kdy grunt převzal dávno zletilý syn František. Dne 1. května 1852 koupili statek od Františka Klímy jeho syn a snacha Jan a Ludmila Klímovi za 2 000 zlatých.

Po následující období už nelze sledovat podrobnosti jednotlivých majetkových převodů, známe jen změny držitelů (údaje z pozemkové knihy; sbírky listin okresního soudu Smíchov nejsou přístupné). Na základě postupní smlouvy z roku 1871 se majitelem stal František Klíma (zřejmě syn Jana a Ludmily Klímových). Od roku 1877 byla majitelkou poloviny nemovitosti Antonie Klímová, rozená Havlujová (manželka Františka Klímy). V roce 1924 se majitelem poloviny majetku Františka Klímy stal Josef Klíma a v roce 1931 převzal i druhou polovinu od Antonie Klímové, která synovi postoupila svou polovinu za 40 000 Kč a vymínila si doživotní bydlení a roční důchod 500 Kč.

Na tzv. vyřazené katastrální mapě z roku 1877, do které byly zaznamenány změny až do roku 1930, je zachyceno, že k roku 1877 měla usedlost ještě stejnou podobu jako v roce 1840. Mezi lety 1877 a 1930 došlo k demolici západního křídla usedlosti a výstavbě nového objektu při zachování stávajícího sklípku. Sklípek je patrně nejstarším zachovaným objektem celé usedlosti. V roce 1957 byla majitelkou usedlosti Teresie Kejhová a po její smrti zdědila nemovitost její dcera Marie, provdaná Fraibišová; výminek užíval její syn Jaroslav Kejha. V ocenění nemovitostí je uvedeno: „Jedná se o bývalou hospodářskou usedlost ve velmi sešlém stavu. Stodola je kamenná s doškovou krytinou. Ostatní obytné stavení, chlév a kolna má taškovou krytinu ve velmi sešlém stavu, stavba je rovněž kamenná.“ Cena usedlosti se zahradou byla odhadnuta na 10 000 Kč, cena bývalého výminku po zemřelé Kejhové 2 000 Kč. Na základě dohody se svou sestrou Marií Fraibišovou zažádal v roce 1959 Jaroslav Kejha o oddělení objektu výminku spolu s dvorkem a zahrádkou od usedlosti. Žádosti bylo vyhověno. Marie Fraibišová následně pronajala radě místního národního výboru pro ustájení koní chlév, řezárnu, kůlnu, seník nad chlévem, kůlnou a řezárnou a část dvora za částku 720 Kč ročně. V roce 1961 zažádala rada MNV místní hospodářství MNV o opravu střechy pronajaté stáje. Zda k opravě došlo, z pramenů nevyplývá.

Doloženou stavební aktivitou z této doby bylo oddělení severního křídla v 50. letech 20. století. V průběhu druhé poloviny 20. století byla usedlost v rámci možností pouze udržována, a to až do komplexní rekonstrukce v 90. letech 20. století provedené majiteli Ivankou a Gustavem Šimáčkovými. Od roku 1999 dům obývá dcera Lucie Šeflová s rodinou.

Stáří samotného domu nelze zcela přesně určit. Jádro stavby z opukového zdiva není bezpečně datovatelné a příliš velkou oporu nám neposkytují ani písemné prameny, takže se musíme opřít o jeho dispozici a především fasády. Na základě dispozičního rozboru je zřejmé, že dům byl stavěn již jako trojdílná patrová stavba s uzavřenou černou kuchyní v přízemí a patře. Zpočátku nebyl oboustranně obytný. Atypická je poloha světnic v přízemí i patře na severní (tedy neosluněnou) stranu. Hlavní roli v této situaci jistě sehrála orientace směrem do návsi. Tato vytříbená dispozice mohla podle srovnání s dalšími objekty ve Stodůlkách (především s čp.1) vzniknout nejspíše na konci 18., nebo na začátku 19. století.

Dům má krásnou klasicistní fasádu. Její styl je odvozen od slohové pražské klasicistní architektury, která začíná stavbou strahovské knihovny od Ignáce Jana Palliardiho z let 1782-84. Vodítkem může být vročení 1825 na jižním štítu, které je součástí slunečních hodin. S ohledem na vzhled fasády se toto vročení zdá být velmi realistické.

Současní majitelé se při rekonstrukci v 90. letech 20. století snažili uchovat původní vzhled domu včetně slunečních hodin, které se pyšní malou kuriozitou. V roce 1825 autor udělal chybu při malování římských číslic číselníku a odpolední čtvrtou hodinu označil číslicí VI. Před obnovou fasády štítu současní majitelé překreslili hodiny na průsvitný papír a pak je i s chybou přenesli na dokončenou fasádu světle okrové barvy v původním tvaru v jasném hnědočerveném odstínu. Renovace domu i slunečních hodin dopadla velmi zdařile.

Podle orientačního stavebněhistorického průzkumu zpracovala Věra Opatrná,
materiály poskytl Jan Šefl