Chci zpívat hlavně svoje písničky
Chci zpívat hlavně svoje písničky
Na Koncertu pro park, který se konal 1. září v Centrálním parku, nadchla dvacetiletá zpěvačka publikum svojí energií a profesionálním výkonem. Jejím prvním velkým úspěchem byl titul Objev roku na Českém slavíku 2006 – to jí bylo 13 let. Od té doby natočila několik desek a připravuje další. Absolvovala s kapelou spoustu koncertů a dostala řadu ocenění, např. v roce 2010 cenu Anděl v kategorii Zpěvačka roku. Na jejích koncertech je vždy plno. Svou upřímností a přímočarostí si získala množství příznivců, ale i odpůrců. Nepřeslechnutelný fenomén současné populární hudby – Ewa Farna.
Jak jste vnímala úspěch a slávu ve třinácti letech a jak je vnímáte dnes?
Vnímala a vnímám to zřejmě stejně. Teď už jen s větší zodpovědností vůči tomu, co je za mnou a vůči lidem, se kterými pracuji nebo pro které zpívám. Je to moje obrovské hobby, ale uvědomuji si už i to, že je to moje práce. Pořád si to však totálně užívám a jsem vděčná, že jsou pořád lidé, které moje hudební činnost zajímá. Dej Bože, ať to trvá.
Jak snášíte tlupu dvanáctiletých ječících fanynek?
Škoda, že o mně panuje takový stereotyp. Přitom věkový průměr v mém fanklubu je kolem 22 let. Já jsem ale za mladé fanynky nesmírně vděčná, myslím, že většina z nich roste se mnou. Vždyť se rozvíjejí, začínají vnímat hudbu a dělat si názor na svět. Jestli u toho poslouchají mne, jen mě to těší. Až budou jednou vzpomínat na své nejlepší, mladé roky, vzpomenou si třeba i na mě. Váš první velký hit „Měls mě vůbec rád“ je stále vaší nejhranější písničkou v rádiích.
Rozumíte jí dnes jinak než v době, kdy vznikla? A neleze vám už někdy trochu na nervy?
Asi jsem si dala na začátku vysoko laťku. Je pravda, že se stala hitem a lidé si mě s ní asi nejvíce spojují. Samozřejmě, že písničky s věkem dostávají jiný rozměr. Mám to tak u všeho, třeba i u knížek. Jednou si ji přečtete a nebaví vás a vrátíte se k tomu za pár let a zjistíte, že jste k tomu dospěl, nebo že jste v životní situaci, kdy to vnímáte úplně odlišně. Nestydím se za tu písničku, hrajeme ji dodnes a lidi ji se mnou zpívají. Jsem jí vděčná za start, který mi dal možnost vypálit a běžet cestou, kterou běžím i nadále.
Jste na scéně přibližně osm let a dnes jste známější než mnohé dlouholeté zpěvačky.
Jaký z toho máte pocit? Radíte se třeba s některou ze starších kolegyň? Mám velký respekt. Velmi ráda mám třeba paní Rottrovou. Jednou také budu starší a přijdou mladší holky, budou populární, protože budou objíždět republiku s novými singly apod. Nesmíte zapomínat na to, že je to velmi kočovný život, který nejde žít pořád. Tyhle dámy mají své rodiny, teď už i svůj věk, kdy je jasné, že nebudou chtít pendlovat po nocích a točit aktuální trendy písničky. A je to dobře. Nezvedám si ego na tom, že jsem teď zrovna výš ve Slavíkovi. To vůbec neznamená, že jsem lepší. Vlastně by bylo super, kdybych jednou mohla být na jejich místě. Zpívat celý život, mít za sebou tolik zkušeností a hitů...
Jaký je váš největší pěvecký vzor?
Jejda, těch je. Mám ráda lidi, kteří dělají muziku ze srdce. Je mi jedno, jestli je to pop, jazz nebo rock´n´roll. Jsem fanouškem muziky jako takové.
Velkou výzvou byla určitě úloha nejmladší porotkyně v Superstar. Jaké to je, říkat své kritické názory stejně starým nebo i starším soutěžícím? Nebylo vám při tom trochu úzko?
Tady jsme strašně konzervativní. V Americe je už dva roky v porotě Demi Lovato, která je v mém věku. Nejde o věk, jde o zkušenosti. Zpívám osm let. Jasně, není to 30, ale mám za to blíž k soutěžícím, když třeba nezvládají psychicky, vím, co se v nich děje v tomto věku a jaké jsou vedlejší účinky příchodu na pódium. Umím si představit, co prožívají. K tomu mám zkušenosti na třech hudebních trzích (Polsko, Česko, Slovensko), což mi dává nadhled a možnost srovnávat. Já si to v porotě užila. Byla to pro mě obrovská zkušenost a škola a nechtěla jsem se o ni již poněkolikáté ochudit, jen kvůli strachu, co si jiní pomyslí.
Se soutěžícími jste se dost sblížila. Udržujete nějaké kontakty? Bude třeba něco z avizovaných společných vystoupení?
Již dvakrát jsem vystupovala v duetu s Jarem Smejkalem. Když někdo něco udělá, ráda to hodím na facebook nebo pomohu dostat to mezi lidi. Jsou to šikovní lidé a já jim držím palce. Jde o to, aby neusnuli na vavřínech. Byl to jenom skokanský můstek a teď je na nich, aby letěli. Protože když se někdo rychle odrazí, bez pomoci jiných a vlastní odhodlanosti snadno spadne dolů. A může jít zase znova. Lidé rychle zapomínají.
V jednom televizním přenosu jste jako porotkyně zpívala I Will Always Love You od Whitney Houston, což je pěvecky opravdu velmi náročná píseň (a nutno říci, že jste ji zazpívala excelentně). Máte nějakou oblíbenou píseň, na kterou byste si třeba netroufla?
Děkuji. Na tuhle jsem si už také těžce troufala. Do poslední chvíle jsem si říkala, že nějaký tón zkazím a už se budou mít zlí jazykové do čeho opřít. Chtěla bych s kapelou dát dohromady takový náš cover playlist – soubor převzatých písní, které mě baví a které si toužím zazpívat. Na veřejnosti chci ale samozřejmě zpívat hlavně svoje písničky. Chci, aby si lidé zpívali ty moje a ne aby ode mě chtěli slyšet ty cizí.
Velkým problémem je dnes podle mého názoru nedostatek originálních hudebních nápadů, nových melodií, dobrých skladatelů. Hodně se kopíruje, „ recyklují“ se starší melodie... Máte také ten pocit, nebo jste optimističtější?
Na jednu stranu není se čemu divit. Vždyť máme pořád jen těch 12 tónů. Pár tonálních harmonií, libozvučně znějících... Nějaké dodekafonie laika nezajímají. Jestli mi teda jakoby rozumíte. Jde jen o to zpracování, nápad v hudbě, emoce a hudební nástroje. Harmonické postupy se dneska snad už vůbec neřeší, jen co nejbanálnější melodická linka, počítačové aranžmá a chytlavý text. Ale není se moc na co zlobit, je to začarovaný kruh. Umělci se chtějí živit hudbou – jsme malá země, takže to může jen pár lidí. Kdo chce dělat muziku, musí se dostat k lidem, např. skrze rádia. Ta mají svoje pravidla a pouští to, co lidi poslouchají. A většina prostě tyhle hudební „výkaly“ poslouchá.
Kterého z autorů svých písní máte nejvíce v oblibě?
Mám samozřejmě ráda svoji kapelu, s tou si hudebně i lidsky rozumím. Pak svého exkytaristu, se kterým pracuji dodnes. Marcus Tran je moje hudební spřízněná duše a vždy, když mu něco dlouhosáhle vysvětluji, pochopí mě a ví, co v té písničce chci. Proto na jeho skladatelské nadání nedám dopustit a jsme samozřejmě i dlouholetí přátelé. Právě s touto partou lidí jsem dělala i novou desku, která se objeví v listopadu. Jsem strašně spokojená.
Zpíváte s kapelou složenou z nadaných mladých muzikantů. Hrál věk velkou roli při jejich výběru nebo byli v něčem prostě lepší, než ti zkušenější?
Jak jsem už jednou zmínila, některým muzikantům může být 40 let a mohou mít méně zkušeností, než ti moji. Jezdíme pořád koncerty, hrajeme spolu už 4 roky. Vyjíždíme třeba v pět ráno na koncert, abychom tam byli na zvukovku ve tři odpoledne. V takové kapele potřebujete nejen perfektní hudebníky, ale musíte brát v úvahu i lidskou stránku. Musíte být schopen s těmi lidmi vydržet a oni musí vydržet s vámi. Na věk jsem brala ohled právě kvůli tomu, ale i kvůli fanynkám, hudebnímu směru a společnému chápání hudby.
Jste schopna zazpívat různé žánry od popu přes hip-hop po metal. Co je vám nejbližší?
Považujete se za rockovou zpěvačku? Jak vzpomínáte na spolupráci s Čechomorem?
Já se považuju zatím především za studentku. Ráda ale zkouším nové věci a zkoumám své hlasové polohy. S Čechomorem se mi spolupracovalo velmi dobře, je to krásná muzika, která má kořeny ve folklóru, což já taky. Bylo to pro mě hrozně přirozené, zpívala jsem nářečím, jakým doma mluvím s rodiči.
Prý plánujete jazzově laděnou desku. Zabýváte se jazzem už delší dobu? Co vás na tom láká?
Upřímně, nezabývám. Asi byste mě na hodně otázkách načapal. Plácla jsem, že jazzovou desku, ale ona vlastně možná bude jen nekomerčně laděná, s instrumentálními vsuvkami a napůl akustická. Prostě jinak znějící. Půjde spíš o muziku jako takovou a o nástroje, než o můj hlas. Chci dosavadní songy ukázat lidem i v jiných variantách. Budou to mé písně v jiném kabátu. Převlékání kabátů je v Čechách oblíbené.
Jaké jiné hudební plány máte do nejbližší budoucnosti?
Na listopad chystáme po čtyřech letech vydání české desky. Teď nedávno se objevila v Polsku. K tomu proběhnou promo akce. Na Slovensku chystáme dva velké koncerty k premiéře nového repertoáru – 18. 11. v Bratislavě a 23. 11. v Popradu.
Na pódiu z vás srší ohromná energie. Kde ji berete?
Jééj, to já kdybych věděla! Jsem věčně unavený člověk, je toho hodně... Na pódiu ale vždy nějak ožívám. Možná je to těmi fanoušky a pravděpodobně tím, že mě to baví.
Jak se vám zpívalo v Praze 13?
To byl hrozně přirozený a fajn koncert! Bála jsem se toho, Praha je na hraní vždy těžká. Ale užila jsem si to moc. Děkuji za pozvání a za milé přijetí. Děkuji vám, kteří jste dorazili a těším se na vás s novými písničkami. A někdy ve žlutém metru ahoj!
Atletika byla nejlepší volba
Co s dítkem v jeho volném čase, se rodiče většinou rozhodují s jeho nástupem do základní školy, kdy začnou volit mezi nejrůznějšími aktivitami. Tak nějak začínal se sportem i dnes patnáctiletý Tadeáš Štěpánek. Ve druhé třídě ho rodiče přihlásili do kroužku, bavilo ho to, a protože to nebyl jen přechodný zájem, věnuje se sportu dodnes. V současné době je nejúspěšnějším atletem Stodůlek, když svým osobním rekordem 191 cm ve skoku vysokém vede historické tabulky oddílu i mezi muži a současně vede celorepublikové tabulky starších žáků.
Tadeáši, existuje široká škála sportovních odvětví, tak proč sis vybral právě atletiku? Pro druháka asi není úplně jednoduché zvolit to pravé.
Zpočátku jsem si různé sporty vyzkoušel. Díky své výšce jsem nějaký čas hrál i basket, ale protože mě kolektivní sporty nikdy moc nebavily, atletika byla nejlepší volba. V přípravce bylo mé sportování spíš pro zábavu, pak jsem přešel do TJ Sokol Stodůlky, dnes je to TJ Stodůlky Praha, a můj přístup se hodně změnil.
Každý koníček zabere nějaký čas. Nemáš pocit, že ti teď, když studuješ na gymnáziu, schází čas na učení nebo že bys ho raději trávil s kamarády, v tvém věku možná i s nějakou slečnou?
Zatím všechno stíhám, ale je pravda, že občas ten pocit mám. Tréninky mám skoro denně, ale školu zvládám a sem tam si i někam vyrazím.
Tvojí parádní disciplínou je skok vysoký, ty ale sbíráš medaile i ve štafetě, oštěpu, dálce... Znamená to, že děláš víceboj?
Víceboj jako disciplínu nedělám, možná občas pro radost. Specializuji se na skok do výšky, ale je to atletika a ta hodně souvisí s všestranností.
Určitým hnacím motorem, a to nejen ve sportu, je úspěch. Kdy přišel ten tvůj?
První tři čtyři roky to nebylo nic moc. Teprve když jsem začal naplno dělat výšku, tak se to začalo lámat. Na prvním oficiálním závodu jsem startoval za mladší žáky v září 2009, své první zlato jsem získal v červnu 2011 na Přeboru Prahy mladšího žactva.
Pak už se medaile jen sypaly :-)?
Že by se doslova sypaly, to zrovna ne, ale je pravda, že od té doby jsem v celkovém pořadí nejlepší v Praze a půl roku vedu české tabulky.
Co tě kromě sportu ještě baví?
To je těžké. Moc času mi už nezbývá. Poslední dobou mám pocit, že se mé dny skládají z učení, tréninku a spánku. Je ale pravda, že trávit například hodiny u počítače bych nedokázal. Když se chci odreagovat, tak je to většinou zase sportem. Třeba méně namáhavým – jdu si zaběhat, hraji squash, v zimě jsou to běžky...
Jsou sportovci, kteří proto, aby dosáhli maximálních výsledků sáhnou i po různých zakázaných povzbuzovacích látkách. Jak se na doping díváš ty?
Jsem sportovec, takže nemohu říci nic jiného, něž že je to špatné. Zatím jsem se s tím nesetkal, u nás se to nepředpokládá, ani nemáme dopingové kontroly. Ty jsou vypsané pouze na mistrovství republiky. V kategorii mužů je to už jiné. Dopingových afér bylo, je a bude asi pořád dost. Obzvlášť špičkoví sportovci jsou pod velkým tlakem, čekají se od nich super výkony a ono to někdy nejde. Pak bohužel sáhnou i po nějakém dopingu. Já bych to neudělal. Nesportuji proto, abych se zničil a žádná medaile za to nestojí.
Kdybys měl vyslovit jedno přání týkající se sportu, jaké by bylo?
Odmala jedno mám, rád bych se někdy dostal na mistrovství světa. To by byl obrovský zážitek. Čekala bych, že to budou olympijské hry. S olympiádou je to ještě o něco náročnější. Ne, že bych tam nechtěl jet. Je to ještě prestižnější záležitost, ale zatím bych se spokojil s tím mistrovstvím :-).
Na vyjmenování všech tvých úspěšných startů by nám jedna stránka nestačila. Zmíníme tedy jen nejdůležitější z těch letošních.
Na jaře to byly Halový přebor Ústeckého kraje žactva nebo Veřejné závody PAS – muži, které jsem vyhrál. Pak bych určitě zmínil červnový Přebor Prahy staršího žactva, což je v Praze největší událost. Startoval jsem ve výšce, dálce, oštěpu a štafetách. Myslím, že se mi dařilo. Pět disciplín – pět medailí. Výšku a dálku jsem vyhrál, vyhráli jsme štafetu na 4 × 300 metrů, na 4 × 60 metrů jsme byli druzí. V oštěpu jsem byl třetí. Doufám, že když dodám, že jsem byl nejúspěšnější závodník přeborů, nebude to znít neskromně. Červen byl vůbec úspěšným měsícem. Na Soutěži družstev jsem podal nejlepší republikový výkon, zdolal jsem laťku ve výšce 191 cm. Následovala Letní olympiáda dětí a mládeže v Uherském Hradišti, kde se mi i přes nepřízeň počasí podařilo vyhrát a získal jsem tak svoji první zlatou „olympijskou“ medaili. V září se na Slavii konalo Mistrovství ČR staršího žactva. Tam se mi technicky moc nedařilo. Naštěstí na tom ostatní nebyli o moc lépe. Z šestnácti startujících jsem skončil druhý s tím, že od zlata mě dělil jen jeden jediný pokus. Byl jsem rád, protože po tomto závodě se uzavírala nominace na mezistátní utkání v Budapešti. Tu získal Ondřej Vodák z Břeclavi, který mě na mistrovství porazil, a také já.
Nominaci jsi měl v kapse, takže hurá na první mezinárodní vystoupení, a to Mezistátní utkání ČR – Chorvatsko – Maďarsko – Slovensko – Slovinsko žáků a žákyň v Budapešti.
Mezinárodních závodů se zúčastňují až starší žáci a mně bylo patnáct až letos. Příští rok přejdu do dorostu a tam už jsou mistrovství Evropy i světa. Budapešť byla po všech stránkách úžasná – atmosféra, závod, organizace, profesionální přístup... I když se mi skákalo dobře, na zlato to tentokrát nestačilo. Skokem 189 cm mě o čtyři centimetry porazil soupeř ze Slovinska. Škoda, můj osobní rekord je 191 cm. Tak snad příště. Jakousi tečkou za letošními závody byl Přebor Prahy ve víceboji, který pro mě byl určitým zpestřením. Soutěžilo se v devíti disciplínách. Výšku jsem vyhrál a v sedmi disciplínách jsem si zlepšil svůj osobní rekord. Ziskem 4 683 bodů jsem z 38 startujících obsadil druhé místo. Teď mě čeká trochu odpočinku a pak příprava na další sezonu. Ta halová začíná po půlce ledna. Mohl bych ještě něco dodat? Rád bych poděkoval svému trenérovi Michalu Němcovi. Bez něj by byla sbírka mých medailí asi podstatně skromnější.
Držíme palce, aby pro tebe byl rok 2014 ještě úspěšnější než ten letošní.
Více se o Tadeášovi můžete dovědět na jeho webových stránkách www.tadeas-stepanek.cz, které budou v nejbližší době spuštěny.