Strach versus důvěra mezi rodiči a dětmi
Táta se opil, v noci křičel, máma utekla k nám do pokojíčku. Když se mámy zeptám, co se stalo, řekne: „Nic, tomu nerozumíš“.
Neudělal jsem závěrečné zkoušky. Bál jsem se to doma říct, že mi budou vyčítat, že jsem neschopný a budižkničemu. Raději se odstěhuju k babičce, ta se mě neptá.
Máma pořád chodí k psychiatrovi, jí spoustu prášků, vzdychá a pořád spí. Bojím se o ni.
Náš kluk je skvělý hokejista, má talent, trenéři ho chválí, ale mezi kolektivem ostatních hráčů se mu posmívají. Neumíme mu poradit.
Malé děti většinou s nadšením vypráví o všem, co zažily i o všem, co se jim nepovedlo nebo čeho se třeba bojí. Už odmalinka záleží na reakci rodičů, která určuje, jak dlouho se jim děti budou s důvěrou svěřovat. Důvěra a otevřenost ve vztahu rodiče a dítěte se tvoří postupně, zkušenostmi. Spousta starších dětí a dospívajících potřebuje nové, neznámé, pro ně komplikované situace v životě probrat, nějak se v situaci zorientovat, sdílet (jako my všichni). Naše dítě není kamarád, takže důvěrné informace téměř v žádném věku by neměly být rovnocenné. Také ale není třeba podceňovat dítě, na co se má zeptat. Vždy je možné s ním mluvit přiměřeně věku. Když dítě nevhodnou reakcí neodradíme, bude i později schopné mluvit s důvěrou – i s rodiči, i s jinými lidmi.
Předškolák obvykle testuje, zda se „vyplatí“ říkat pravdu nebo raději lhát.
Ve školním věku mají rodiče často tendence dítě za svěřené trápení či neúspěch kritizovat, poučovat a hodnotit. Někdy stačí jen naslouchat, pomoci najít společně řešení. V pubertě děti experimentují, zkouší hranice a staví se proti všem a proti všemu. Je pro ně mnohem těžší přijít s důvěrou poradit se o něčem, co tuší, že asi nebylo správně nebo neví, jak na to. V tomto období se často radí se svými vrstevníky a kamarády. V rodině, kde se otevřeně komunikuje, je samozřejmě období puberty dítěte i v oblasti důvěry a svěřování snazší. Přesto s některými otázkami dospívající za rodiči raději nejdou – komplikace ve vztahu mezi rodiči, strach o rodiče, krádeže a šikana, anorexie, první zkušenosti s alkoholem nebo i drogami, neúspěch ve škole, komplikované vztahy s vrstevníky, kamarády, prvními láskami... To jsou témata, kde pomůže slyšet názor stejně starého kamaráda, ale většinou je lepší slyšet názor zkušenějšího nestranného dospělého. Někdo má tetu, sousedku, maminku kamaráda, dědu, staršího bráchu, kterým dokáže věřit. Mnohdy by ale byl lepší alespoň jednorázový rozhovor s nestranným odborníkem. Psycholog není v tu chvíli konkurencí pro rodiče. Vždyť každý rodič může svému dítěti být „jen“ kvalitním rodičem a psycholog psychologem.
Ctěme i u svých dětí právo na tajemství a respektujme jejich život. V některých situacích se nám jako rodičům dokáží svěřit (a tam je třeba bezvýhradně nezneužívat a nešířit informace) a v některých je naším jediným úkolem pomoci jim najít cestu k odborníkovi.
Všem dětem přeji chápající, moudré a důvěryhodné rodiče a všem rodičům děti, které mají za kým se svými starostmi jít.