Babička Staňková vzpomíná na Vánoce
V minulém vydání jsme si s paní Miladou Staňkovou povídali o její svatbě a o tom, jaký byl běžný život na statku. U tohoto tématu ještě chvilku zůstaneme, ale protože se blíží Vánoce, bude se dnešní povídání týkat také jich.
Na statku bylo poměrně dost lidí. Bylo vůbec možné, abyste se všichni sešli u jednoho stolu?
Bylo to trochu jinak. Rodina jedla v kuchyni a čeleď s těmi, co přišli z pole, u stolu v síni (za komunistů si k nim chodil sednout i hospodář, aby se podle tehdejších požadavků nevyvyšoval nad prostý lid), děvečka sedávala vedle u kuchyňského stolu. Nesmím zapomenout na naši hospodyni Boženku. Pořád vidím, jak učila děti správně stolovat a kolikrát je během jídla musela napomínat. Jindy přísný statkář, tedy můj manžel, si jí nesmírně vážil pro její přehled a nejednou dal na její rady. K Vánocům jí dokonce dal zlatý řetízek.
Pak jste ale přišli o děvečku. Co se tím pro vás změnilo?
Hodně. Její práci jsme musely zastat s Boženkou. Krmily jsme prasata, také jsme dojily, vypravovaly děti do školy, praly na valše, pracovaly na zahradě, přebíraly brambory. Prasatům jsme vařily brambory, které se nejprve praly v pračce na kliku, pak se semlely na mlýnku a promíchaly se šrotem. Bylo toho dost. K tomu všemu ještě každá musela zastat to své. 
Vánoce jsou přede dveřmi, pojďme si teď chvíli povídat o nich.
Asi jako každý, nejraději vzpomínám na Vánoce, kdy jsem byla dítě. To bylo ještě za první republiky, dodnes se mi však živě vybavují. Na vánočním stromku jsme mívali krásné ozdoby. Byly to skleněné koule, figurky a zvířátka z vizovického pečiva, ale nejvíce ozdob bylo ze skleněných korálků (ty se zachovaly dodnes). I dárky byly úžasné. Pod stromeček jsem dostala třeba mrkací pannu, kočárek nebo kuchyňku pro panenky.
Když jsem se v roce 1943 přivdala na statek, byla válka, jídlo bylo na příděl, nebyla čokoláda, káva, čaj, hrozinky, měli jsme jen to, co jsme si sami vypěstovali. Naštěstí jsme z našeho sadu měli dostatek ovoce, takže jsme ho rozdávali i ostatním, kteří to štěstí neměli. Na Vánoce se jedla jablka, ořechy a sušené švestky, kapra a salát měli i v té nouzi snad všude. Vzpomínám, že jsem pekla 16, někdy i 18 vánoček. Většinu jsme rozdali – kočímu, děvečce, listonošovi, dojičce a všem, kdo na statku pracovali. Vánočky musely vydržet k snídaním až do Nového roku.
Jak probíhal Štědrý den?
Ráno jsem šla do chléva a maštale a každé kravičce i koním jsem ulomila kousek vánočky. Koně dostali další kousek, než vyjeli ze vrat (ve všední dny jinak dostávali kus chleba). Při štědrovečerní večeři se na dlouhý stůl položily do rohů klásky obilí, na stůl chléb, vánočky a sušené ovoce, k talířům pak ozdobné chvojí. Podle starého zvyku mělo být na štědrovečerní tabuli kousek ode všeho, co se ten rok urodilo a vypěstovalo. Dárků moc nebylo, obchody byly poloprázdné. Půlnoční v kostele byla kvůli zatemnění už odpoledne.
Dárky byly skromné. O hračky byla nouze, daly se koupit jen hračky dřevěné, hadrové panenky nebo obrázkové knížky. Poválečné Vánoce už byly jiné. Všeho byl dostatek. Měli jsme vánoční jedli až do stropu, dárky i kvalitní čokoládu. Když byli kluci větší, dostali i elektrický vláček a šlapací auto. Po komunistickém převratu se ale všechno vrátilo zpět. Opět byla nouze, na vánoční dárky nebylo.
Vánoce 1948 mi utkvěly v paměti i z jiného důvodu. Na statku bylo potřeba na práci sezónních dělníků a otec babičky Lefler přivedl ze sběrného tábora na Hagiboru asi 10 Němců. V létě spali na půdě na slámě, v zimě pod střechou na palandách a topili si v kamnech. Byl mezi nimi například pan velkouzenář z Karlových Varů či houslista z filharmonie. Na Vánoce zpívali německé koledy a také oni od statkářů dostali vánočky, jablka a ořechy. V těch skromných svátcích ale bylo víc poezie. Zpívali jsme koledy a hráli vánoční hry o ořechy. Ráda na ně vzpomínám.
Připomínáme, že výstavu s názvem 300 let historie statku č. 4 v Třebonicích si můžete prohlédnout po předchozí dohodě (tel. 235 514 391).