Jinonice a Butovice v proměnách času

Území Prahy 13 se rozkládá na bývalých územích Stodůlek, Velké a Malé Ohrady. Pro úplnost popisu nelze opomenout Jinonice a Butovice. Mnozí naši obyvatelé se do nově postaveného sídliště nastěhovali a jistě je bude zajímat dějinný průřez sousedících lokalit.

Jinonice, původně Ninonice, je osada ležící pod vrchem Vidoulí na severní straně Jinonic. Jméno osady je již od roku 1070 v nadační listině kapituly Vyšehradské. Ve 14. století tu byla tvrz (nyní zámek), hospodářský dvůr, pivovar, vápenice a cihelna. Z nádraží Jinonice na katastru Radlic, na dráze ze Smíchova do Hostivice, jezdil na počátku 20. století jeden vlak denně. Stanic bylo méně než dnes: Smíchov, Jinonice, Řepy, Hostivice. Pro překonání výškového rozdílu mezi Smíchovem a Hlubočepy stavitelé použili systém pozvolného stoupání a trať se jakoby klikatí. Tím se stala jízda atraktivnější pro panoramatické výhledy na Prahu. Má také název Pražský Semmering.

Na východ od Jinonic, na návrší, se rozkládala obec Butovice, jejíž součástí byla i osada Jinonice. Kdysi tu bývala pravěká osada, o čemž svědčí Hradiště nad Dalejským potokem proti Nové Vsi. Dva dvory tu byly kláštera Kartouzského a jiný statek probošta pražského. Obec i osada měnily majitele. Za zmínku snad stojí, že Pavel Michna z Vacínova vystavěl v Jinonicích zámeček v r. 1665. Nakonec Butovice, Jinonice a Smíchov odkoupil Jan Adolf ze Schwarzenberga. Za moru roku 1678 až 1680 zde byla zřízena nemocnice. Zdejší kostel sv. Vavřince uprostřed hřbitova je starobylá románská stavba. Kostel byl dvakrát přestavěný, a to v roce 1571 a 1894. Zde se nachází náhrobek měšťana malostranského Jana Korsnera z roku 1680, pravděpodobně zemřelého na mor. Dále je zde náhrobek Albrechta Pfefferkorna z Ottopachu, jenž vlastnil Jinonice a Butovice od r. 1610. Byl to jeden z direktorů, který zemřel za vzpoury r. 1619 a jehož jméno bylo prohlášeno za proklaté a za nepoctivé. Statky byly ponechány dceři Johaně, manželce Hynka Jiřího Žďárského ze Žďáru.

U rozcestí Řeporyjské a Staré Stodůlecké ulice se nacházela budova Akcízu, zřízena pro vybírání poplatku za zboží dovážené do Prahy. V této budově byla za protektorátu umístěna vysílací stanice odbojového hnutí. Toto bylo vyzrazeno, budova přepadena gestapem a při přestřelce zahynul telegrafista.

Pozornému čtenáři jistě neuniklo označení Jinonic či Butovic jako obce nebo osady. Je to dáno časem, o kterém se vypráví. Povýšení Butovic na obec bylo důvodem přítomnosti významných statků církevních či měšťanských. Postavením zámečku v Jinonicích v r. 1665 ztratily Butovice své postavení a nadřazenost získaly Jinonice. Dnes již není patrná hranice mezi Jinonicemi a Butovicemi, obě lokality splynuly a v r. 1922, kdy byly připojeny k městu Praze, měly úřední název Jinonice. Jaroslav Svoboda Dřevěná zvonice kostela sv. Vavřince v Butovicích

Použitá literatura: František Ruth, Kronika Královské Prahy a obcí sousedících, vyd. 1902; Kolektiv autorů, Ulicemi města Prahy, vyd. 1958