Kouřové signály z Kikoislandu

Kouřové signály z Kikoislandu

Vánoce, nejhezčí svátky roku, se vám každoročně snažíme zpříjemnit i my. Tentokrát jsme pro vás připravili rozhovor se známým cestovatelem a fotografem Jiřím Kolbabou. A téma? Samozřejmě vánoční svátky.

Jak jste se dostal k cestování a focení?

Úplně náhodou. V mládí jsem o tom, že budu cestovatel, nesnil. Ale věděl jsem, že chci cestovat, poznávat a objevovat, chtěl jsem zkrátka žít dobrodružně. Tenkrát to ale nešlo. Do ciziny jsem se dostal jen díky tomu, že jsem vrcholově sportoval. Před revolucí jsem z mimoevropských zemí poznal pouze Mongolsko. V 90. letech jsem hodně podnikal a cestování pro mě bylo odpočinkem. Najednou jsem ale zjistil, že svět je, nebo by mohl být, o něčem jiném než o tradiční euroamerické honbě za penězi a kariérou. To jsem pochopil zejména v asijském a africkém světě. Víceméně jsem přestal podnikat, nebo jsem to značně omezil, a začal cestovat. Neskonale jsem si naplnil život, cítím se v pohodě, šťastný, všechno vychází a kéž by se tak dařilo nadále. Navštívil jsem 126 zemí na všech kontinentech planety a dodnes žasnu, jak je to možné. Zpočátku jsem cestoval ve své vlastní režii, v poslední době, a to je velice příjemné, za peníze někoho jiného, tedy na zakázky. Ty dostávám i ze zahraničí, fotografuji a novinářsky zpracovávám informace, které se dovídám.

V různých zemích, kam se většina z nás jen těžko podívá, jste strávil i období vánočních svátků. Jaké bylo?

Na úvod musím říci, že ty nejkrásnější a opravdu nezapomenutelné svátky člověk vždy prožije v kruhu svých blízkých, s rodiči, sourozenci a později s vlastní rodinou. Ale já cestuji a v posledních letech mě osud a práce zavály spíše do vzdálenějších míst planety. Rád vzpomínám na předloňské Vánoce v Jordánsku, které jsem strávil i se svým synem. Dostal jsem tam zakázku od jordánské vlády nafotit Jordánsko zrovna v čase Vánoc. Bylo to emotivně pozoruhodné. Cestovali jsme nádhernou přírodou a cítili jsme se úplně svobodně. 24. prosince v podvečerní době, kdy se u nás chodí ke stromečku, to na nás trošku dolehlo. Byli jsme v poušti Wádí Rhum a čekali na západ slunce, abych ho mohl nafotit. Z teplého dne se velice rychle stával chladný, protože jak v poušti zapadne slunce, téměř mrzne. Nicméně v hotelu stál veliký, pětimetrový, vánočně ozdobený strom, pod ním byly dárky od personálu a na nás čekala klasická štědrovečerní večeře. Přesto, že jsme byli v muslimské zemi, připravili nám, Evropanům, Vánoce přesně po našem. Další takové krásné Vánoce, spojené i se Silvestrem, proběhly před několika lety v Pacifiku. Strávil jsem je s majitelem malého ostrova, který nemá ani jméno, u velkého souostroví Fidži. Můj hostitel se jmenoval Kiko, tak jsem si tento ostrov nazval Kikoisland. Kiko hrál na kytaru a povídali jsme si. Protože jsem byl na ostrově proslulém kanibalismem, dostal jsem darem vidličku lidojedů, zabalenou do listu z banánovníku, tradičního obalu této lokality. A k tomu mně Kiko řekl, jak to vlastně s tím kanibalismem bylo. Podobná vidlička, jakou mám já dnes ve své sbírce, je v muzeu hlavního města Fidži Suvě. U ní je napsáno: „Touto vidličkou byl sněden reverend Baker“. Abych jen trochu přiblížil historické souvislosti, reverend Baker byl křesťanský misionář, který tam dlouhodobě působil, místní lidé ho poslouchali, pak je omrzel a snědli ho. Ale vraťme se zpět na ostrov, z kterého jsme kvůli porouchané lodi nemohli odjet. Byly to nejromantičtější, ale také nejdrsnější Vánoce, které jsem v zahraničí prožil. Kolem bouřilo moře, člun nejel, my jsme vysílali kouřovými signály na břeh, že máme problém. Já měl kousek chleba, trochu pitné vody a jeden kokos. To bylo všechno. Bylo to dost dramatické. Ráno pro nás skutečně přijela loď. Příběh vrcholil druhý den, 25. 12. dopoledne, kdy jsem z Nadi, to je město s mezinárodním letištěm, odletěl do Honolulu na ostrově Oahu na Havajských ostrovech. Přeletěl jsem nultý poledník, neboli datovou hranici, takže jsem 25. vzlétl a 24. 12. přistál, protože jsem letěl proti času. A tím, že jsem byl na americkém kontinentě, tak jsem slavil další Vánoce 25. prosince.

Víte, jak se řeknou havajsky veselé Vánoce?

Melekalikimaka. Další romantické svátky jsem zažil na místě, které mám velmi rád, na ostrově Bali v Indonésii. Je to hinduistický ostrov ve velké muslimské říši. Musím říci, že hinduisté by si křesťanské vánoční svátky nepřipomínali, ale protože je tento ostrov turisticky velmi exponovaný a protože pro mě chtěli připravit něco zvláštního, tak ozdobili palmičku a dostal jsem podobné dárky, jako se dávají tady. Na pláži Waikiki, kde jsem tyto svátky slavil také, bylo přes den přes 30 a potom v noci 25 stupňů, takže se všechno odehrávalo hlavně na pláži. V Americe je jedno specifikum, na veřejnosti se nesmí pít alkohol, proto ho lidé všemožně maskují. Chodí po pláži, ťukají si mezi sebou „sodovkou“, je to nesmírně kosmopolitní oslava. Ta domácí, komornější, s rozdáváním dárků, proběhne většinou v kratším čase. Pak všichni vyrazí do ulic poznávat se s jinými lidmi, povídat si s přáteli, zkrátka se bavit. Je to něco jiného než u nás.

Bylo něco, co vás překvapilo?

Určitě ano. Hlavně v prvních letech cestování. Například jsem byl překvapen, když jsem těsně před Vánoci vystoupil na Cookových ostrovech v oblasti Avarua a viděl jsem obchod, který měl na střeše Santa Clause na saních tažených párem sobů. Postupně jsem zjišťoval, že vánoční symboly i grafika jsou velmi podobné, jak je známe z našich oblastí, kde máme opravdovou zimu se vším všudy. Když jsem cestoval po Aljašce, tak jsem blízko Polárního kruhu navštívil městečko, které se jmenuje North Pole (Severní pól). V šedesátých letech, aby přilákali turisty, tam vymysleli velmi zvláštní marketinkový tah. Rozhodli se, že z bývalé indiánské vesnice udělají městečko, které bude sídlem Santa Clause. Všechno je červenobílé, je tam velká socha Santy a budova návštěvnického centra, kde jsou desítky vánočních stromů a fantastická výzdoba. Vtip je ale v tom, že oni to tam mají celoročně. 365 dnů v roce si tam můžete koupit cokoli, co je s americkými Vánocemi spjato. Každý den odpoledne ve čtyři hodiny tam přijde Santa Claus, hraje a povídá si s dětmi a také je obdarovává drobnými dárky. Děti z celého světa, zejména americké, ale i z Česka, sem mohou Santovi poslat dopis s přáním. Adresa je Santa Claus, North Pole, Alaska, USA. Je tam prý vojenská posádka, která má 160 členů. Ti na každý dopis odepisují. Dítě dostane odpověď a někdy i malý dáreček. Tohle město je zkrátka celoročně vánoční.

Bylo vám v tuto dobu někdy smutno?

Musím říct, že jsem na jedné straně velmi citlivý a na druhé jsem se cestováním velmi zocelil, takže jsem si takové myšlenky nepřipouštěl. Spíš jsem nostalgicky zavzpomínal, myslel jsem pochopitelně na máminu kuchyni, na nějaké ty dárky. Já si myslím, že moment, kdy zazvoní zvoneček a lidé jdou ke stromečku, je dojemný nejen pro dítě, ale i pro dospělého. Takže já to beru tak, jak to svět přináší. Rád si prožiji nostalgii v samotě a někdy bujarý svátek ve skupině. I když teď si na jednu příhodu, kdy mě vlastní pocity trochu zaskočily, vzpomínám. Bylo to při mé čtyřměsíční cestě kolem světa. Začala v listopadu a skončila v únoru, takže jsem čas Vánoc trávil v Pacifiku. V té době jsem se dotknul Austrálie, Nového Zélandu, Cookových ostrovů, Fidži, Království Tonga, Samoi, Havaje a nakonec jsem skončil na západním pobřeží Ameriky. Těsně před svátky jsem byl na Novém Zélandu a v Aucklandu jsem navštívil pana Trombika, významného člověka emigrace. Já k němu přišel zrovna v době, kdy pekl vánočku. A teď si představte - jste téměř dva měsíce na cestě, ty dva měsíce nevidíte normální teplé jídlo, pohodlnou postel, a víte, že vás ještě podobné, méně pohodlné dva měsíce čekají. A najednou vejdete do domácnosti, kde voní vanilkové rohlíčky a vánočka. To jsem jenom zalapal po dechu. Když to pan Trombik viděl, řekl, abych si vzal na co mám chuť a cítil se jako doma. To ale opravdu říkat neměl. Protože já, jak jsem byl vyhladovělý, jsem ochutnal první vanilkový rohlíček, druhý, třetí a jak se lidově říká, jsem mu to vyluxoval. Druhý den jsme šli spolu do supermarketu, koupili nové ingredience, pekli spolu vánočku a dělali nové vanilkové rohlíčky. Ta vůně Vánoc je specifická a cítit ji tak daleko od domova a po tak drsném cestování, tak to je zážitek, na který se nezapomíná. A navíc jsem poprvé v životě pletl vánočku. A ještě jeden zážitek mě napadl, i když není tak úplně odpovědí na vaši otázku. Vím, že by se období vánoc mělo pojit s radostnými zážitky.Tento, alespoň pro mě, radostný nebyl, nicméně ti, kterých se to bezprostředně týkalo, to cítili úplně jinak. Vloni jsem prožil Silvestr a Nový rok v Indonésii. A právě 1. leden byl poněkud zvláštní. Byl jsem na kremaci kamaráda, který se zabil na motorce. Pro Evropana je to věc spíše bizarní, ale radostná pro hinduisty. Obřad probíhá tak, že rodina je v blízkosti rakve, vybalí mrtvé balzamované tělo. Pozůstalí mu dávají sklíčka pod oči, aby dobře viděl, kovové předměty na klouby, minci do úst, aby byl bohatý, a to všechno jsou zvyklosti, vycházející z mytologie. A teď si představte, že jsem u toho byl já, Evropan. Byl jsem naprosto vtažen do cizí kultury bez ohledu na to, že byl právě Nový rok. Byl to správný čas, který bohové označili jako ten pravý, aby duše opustila tělo a převtělila se zase v dobrou bytost.

Co je pro vás nejhezčí vánoční dárek?

Jakkoliv to bude znít jako nějaká proklamace, jsou to ty nejjednodušší. Dnes je pro mě největším darem knížka. A právě knížky jsou dárkem, který nejčastěji dávám já. Myslím si, že dnes je skvělým dárkem také poukaz na dovolenou. Protože mnozí lidé si kupují věci, které většinou nejsou nezbytné. Zájezdem dáváme zážitek, nový pocit a dojem, šanci poznat sebe sama, jiné lidi. Každý si pak může uvědomit, že jeho limity jsou dál, než si představoval. A to se dá právě při cestách. Přeji časopisu STOP, aby ho ještě dlouho nečekal stop, ale aby podobně jako já mohl být ještě dlouho na cestách.

FOTO: Jiří Kolbaba, TEXT: Eva Černá