Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

První obecní tramvaj v srdci Prahy

Královské Vinohrady zažívaly bouřlivý rozvoj a 26. září 1879 byly povýšeny na město. Rok nato už měly na svých 29 ulicích a třech náměstích (a jedné silnici) 343 domů se 14 831 obyvateli. Se sousední Prahou je sice spojovala koňská dráha belgické společnosti „Pražské tramwaye“, ale čas si žádal dopravu daleko hromadnější. Nad koňkou, tehdejší páteří městské dopravy, se rychle začalo smrákat a v roce 1905 jela v Praze naposledy. V září 1890 vinohradský starosta Jan Friedländer podal žádost o vybudování trati pro parostrojní tramvaj, ale pražští radní parostrojní provoz v centru města zamítli. Liknavost Prahy vedla v roce 1894 k iniciaci vybudování vlastní elektrické vinohradské dráhy. Největší zkušenosti s výstavbou elektrické dráhy měl Ing. František Křižík. Do provozu uvedl již elektrickou dráhu z Prahy do Libně a do Vysočan. Ovšem elektrická dráha Královských Vinohrad měla být vůbec první obecní „elektrikou“. Povolení k její stavbě získal dříve než vinohradská obec nebo Praha a postoupil jej zdarma Královským Vinohradům. Křižíkův elektrotechnický závod se tak ujal celé stavby. Vypracoval projekt elektrické dráhy od nádraží Františka Josefa přes Žižkov, kolem Olšanských hřbitovů na Floru a zpět k nádraží. Pravidelný provoz na jejích téměř třech a půl kilometrech byl zahájen 25. června 1897. Trať byla dvoukolejná se čtyřmetrovou osovou vzdáleností mezi kolejemi. Stanice byly označeny sloupky, které údajně slouží dodnes v nejstarší části Vinohradských hřbitovů k označení jednotlivých oddělení. Proud pro napětí 300 voltů dodávala vlastní městská elektrárna postavená v roce 1896 v objektu vinohradské vodárny. Stokoňový parní stroj poháněl dvě dynama. V historické Křižíkově vozovně na Orionce se dosud dochovaly původní koleje. Ringhofferova smíchovská továrna dodala pět čtyřnápravových vozů a dva vozy vlečné. Náklady dosáhly 350 tisíc zlatých. Rozsah dráhy s osmi stanicemi se stal největším v celé Praze. Provoz začínal ráno ve tři čtvrtě na šest a končil až v jedenáct večer. Pražské obci se však nelíbilo, že by byla v soukromém vlastnictví Františka Křižíka. Ten se ovšem rozhodl celý projekt přenechat zcela zdarma vinohradské obci. Vinohradští část tratě pod Křižíkovým vedením za vlastní náklady vystavěli a dohodli se pražskou obcí, že tuto část dráhy prodají Praze za výrobní cenu. Původní komise pro elektrickou tramway byla 2. srpna 1897 jako městský podnik nazvána Elektrickými podniky královského hlavního města Prahy, předchůdci dnešního Dopravního podniku. V září 1897 byla Elektrická dráha Královských Vinohrad v délce necelých 6 kilometrů odkoupena Elektrickými podniky s podmínkou, že elektrický proud bude dál dodáván z vinohradské elektrárny. Praha se konečně rozhoupala a zřídila vlastní elektrickou dráhu. Úsek zprovozněný 17. září 1897 vedl od Státní opery přes Bulhar a Žižkov k Olšanským hřbitovům. Obec vinohradská odevzdala 15. prosince 1897 svou dráhu pražské obci, která převzala celý účet vinohradské tramvaje s přebytkem 10 000 zlatých ve prospěch Královských Vinohrad. Ty ale Královské Vinohrady odevzdaly i s dráhou Praze s tím že „dosáhnuvší svého účelu, nechtějí z ní míti zisk.“ Město Praha pak záhy dokončilo ve spolupráci s Františkem Křižíkem zamýšlený okruh prodloužením vinohradské dráhy Žižkovem zpět k opeře. Od roku 1897 mělo vinohradské náměstí Míru spojení se Žižkovem, o rok později s Karlovým náměstím, Spálenou ulicí a od roku 1899 s Vršovicemi. Náměstí Míru se stalo důležitou dopravní křižovatkou, do které ústily tramvajové tratě ze čtyř směrů. V letech 1907 a 1908 pak byla položena trať na Vinohradské třídě. Od 18. července 1891 přepravily všechny pražské tramvaje přes 36 miliard cestujících. Od roku 1897 najezdily 5,7 miliardy tzv. vozokilometrů, čímž urazily vzdálenost Měsíc – Země asi desettisíckrát. Všechna čest tramvajím.

Dan Novotný