Betlém je oknem do duše svého autora
Opět po roce nastává advent, období radostného očekávání a také všudypřítomného shonu. Je to zároveň čas, kdy slavnostně zdobíme naše domovy, aby se v nich o něco víc líbilo nejen nám, ale i našim hostům a hlavně Ježíškovi. Jednou z tradičních českých dekorací je betlém. Velký znalec betlémů, jejich autor a sběratel pan Vladimír Glaser vystavuje a představuje betlémy veřejnosti již 35 let. Žije v nedaleké obci Ořech, kde se také nachází jeho Muzeum českých Vánoc. Právě za ním jsme se vypravili, abychom Vám to nejzajímavější z našeho povídání předali.
Na úvod nám povězte, kde a kdy vlastně tradice stavění betlémů vznikla?
Vůbec první betlém pochází z roku 1223 a jeho autorem je František z Assisi. Tento italský řeholník a zakladatel řádu františkánů dal spolu s přáteli dohromady živý betlém. V jeskyni za městem zinscenovali výjev narození Ježíška a zvěstování této zprávy lidem. Zobrazení se zalíbilo, ale protože není možné vždy a všude ukazovat živé betlémy, začaly je v kostelích a chrámech nahrazovat betlémy figurkové.
Kdy se tato tradice ujala také v českých zemích?
K nám tuto tradici přivedli Jezuité. V polovině šestnáctého století postavili první jesličky. Byly to ty klasické, kostelní. Ty bývaly velmi jednoduché – svatá rodina, pastýři, ovečky, anděl a tříkrálový průvod. U nás se běžně stavěly až do roku 1780. Ovšem jednou jakýsi řezbář propašoval do kostelních jesliček vyřezávanou figurku – sám sebe jako darovníka. Dalším se to tak líbilo a chtěli jít k Ježíškovi také, a tak figurky přibývaly. Na vyřezané sousedy se chodilo dívat do kostela a kdo nebyl vyřezaný, jako by nebyl. Kněží si začali stěžovat císaři Josefu II., že se lidé do kostela chodí dívat spíš na jesličky než poslouchat kázání. A protože o císaři je známo, že byl velký, a hlavně vášnivý reformátor, jednou touto svojí reformou zakázal stavění jesliček v českých kostelích. Ovšem nebyli by to Češi, kdyby si i v tomto případě neporadili a cestičku k oblíbeným betlémům nenašli. Odnesli si je z kostelů domů, přidělávali si k nim další a další figurky, které sami chtěli a které se jim líbily. Řezbáři doplnili výrobní sortiment a stánky s postavičkami do betléma se staly důležitou součástí předvánočních trhů. Během Vánoc se pak lidé vzájemně navštěvovali a ukazovali si svoje jesličky. A tady dochází k zásadnímu překlopení pojetí betlémů, které jinde ve světě není.
To znamená, že se české a světové betlémy liší?
Liší se a velmi výrazně. České betlémy, tím, že si je začali stavět sami lidé, vyjadřují normální, běžný život, radost z narození Ježíška. Velká většina figurek v českém lidovém betlému jsou takzvaní darovníci, tedy ti, kteří kromě toho, že se jdou Ježíškovi poklonit, mu nesou podle svých možností dárek. Každý betlém je betlémářovo zrcadlo, unikát. Je zcela na něm, jaké figurky si do něj postaví, jak je rozmístí. Jsou samozřejmě figury, které jsou tradiční a ty by tam být měly. Jesličky bez svaté rodiny nebo andělů by mohly asi existovat těžko. Jinak je však pouze na autorovi, jak to všechno pojme. Pojedeme- li se podívat na betlémy třeba do Španělska, najdeme obrovské exponáty, které znázorňují celá města, všechna řemesla, všichni v nich něco dělají, věnují se svému a je tam i prostor, kde se narodil Ježíšek. Kdežto ty české skutečně vyjadřují radost a veselí z narození a všichni, ať už lidi nebo zvířata směřují, nebo upírají zrak k právě narozenému Spasiteli. S tím se nikde ve světě nesetkáme a v tom je ten obrovský rozdíl. Navíc nikde jinde na světě se betlémy netěší takové oblibě. Mám polské přátele a ti se vždycky diví, že my Češi, v podstatě většinově ateisté, si betlémy stavíme a jezdíme za nimi na výstavy. V Polsku je věřící téměř každý a betlémů je daleko méně. Možná je to opravdu tím, že jsme si je „proti všem“ vydobyli a tradici jejich výroby zachránili.
Z Vašeho vyprávění je zřejmé, že betlémy máte v srdci a mnoho o nich víte. Jak se k tradici jejich výroby a vystavování dostala Vaše rodina a vy sám?
Možná to všechno začalo již v období první republiky. Tehdy totiž byly nesmírně oblíbené reklamní betlémy, mimochodem také česká rarita. V našem muzeu jsme zřídili takový koutek reklamních betlémů bývalého předsedy Spolku českých betlémářů Milana Zábranského. Tak je tu máme na čas vypůjčené, než si je odvezou. Ale zpátky do první republiky. Tehdy totiž řada výrobců třeba kávy nebo mýdel přidávala k balení tohoto zboží před Vánoci betlém jako dárek. Nebo vycházely v novinách, co výtisk, to figura. Moje babička v Ořechu vlastnila obchod a jednou dostala krabici mýdel od firmy Otto z Rakovníka. Navrch té krabice bylo pět betlémů, které babička rozdala nejvěrnějším zákazníkům. Moje maminka z toho tehdy byla strašně nešťastná, protože se jí betlém líbil a chtěla ho pro sebe. Když jí největší smutek přešel, rozhodla se, že si jeden vyrobí sama. Samozřejmě nezůstalo u jednoho a k betlémaření později přivedla i mě.
Kdy ve Vašich rukou ožila první figurka?
První figurky jsem udělal už v šesti letech. Do našeho rodinného betléma.
Ze dřeva?
Kdepak. Z moduritu. To mi byla inspirací pro změnu moje teta, která svůj moduritový betlém vyráběla v průběhu třiceti let. Každý rok přibyla nějaká figurka. Navíc vyráběla i figurky pro známé. Vyrobila třeba třicet kominíčků a rozeslala je lidem, pro které nějaký betlém již dříve vyrobila. A protože měla známé po celém světě, tak jsou po celém světě i její betlémy. Moje maminka k našemu betlému od tety dodělávala takové drobnůstky, jako třeba zamrzlý rybník nebo husy. Teta nikdy nevyráběla zvířata, jedině tak, že zvíře drží nějaká postavička v ruce. I tetin betlém tady máme vystavený. Je nepřehlédnutelný, protože je krásně barevný, vypadá k „nakousnutí“, jako by byl z marcipánu. Pro mě znamená moje dětství.
Vraťme se přímo k Vašim betlémářským zkušenostem...
Takže moje dvě vůbec první figurky byly z moduritu a pak jsem vyráběl ze všech možných myslitelných materiálů, snad kromě kamene. Osobně se žádným materiálům a zobrazením nebráním, když to podstatu jesliček nějak neznevažuje, nedochází k nějakému vysmívání nebo hrubostem. Dlouho jsem se bál dřeva, protože to, když špatně uříznete, už to nijak nespravíte. Asi před patnácti lety mě pozorovali kamarádi, jak vyřezávám ozdobné hlavy ke včelím úlům. Říkali mi, že když jsem betlémář a navíc řezbář, tak přeci musím i figurky vyrábět ze dřeva. Tak jsem je poslechl a dneska už vlastně s jiným materiálem nepracuji. Snad jedině, když jdu na nějakou dílničku třeba do školy, tak dělám z keramiky nebo z papíru. Je to daleko rychlejší a pro práci s dětmi praktičtější. Sám už všechno vyřezávám a jedna taková figurka znamená asi deset hodin práce.
V tom případě, podíváme-li se na Váš největší vystavovaný kousek – Velký betlém příběhů, jehož jste autorem, musíme ten čas počítat na roky a roky.
Není to úplně jenom moje práce. Někde něco dostanu, někde něco koupím, měníme si figurky na pravidelných setkáních řezbářů... Vyloženě mých je v celém díle jenom asi osmdesát procent ☺.
Dobře ☺, ale popovídat nám o něm jistě můžete.
Betlém příběhů je skutečně náš největší exponát. V současné době měří čtrnáct metrů. Je zasazený do krajiny z přírodnin, jako jsou třeba pařezy a mechy. Máme v něm rozmístěny taky kameny ze Sněžky, Řípu nebo až z Kostnice. Inspiroval jsem se třešťskými betlémy. Především přírodninami nebo zrcadlovým efektem v jeskyni. Většina postav má vlastní příběh. Ten největší samozřejmě prožívá Ježíšek s Marií a Josefem. Jsou tu ale desítky dalších postav, z nichž každá nějak zjišťuje, že se narodil Ježíšek. Buď se to teprve dozvídá, nebo už je na cestě ke svaté rodině a nese dárek, nebo vytváří něco, co narozenému děťátku dá. Nikdy mě nebavilo jen tak vzít nůž a vyřezat „někoho“. A tak jsou tady moji sousedi, lidi, které znám, prostě postavy skutečné. Je tady třeba šéf zdejšího automotoklubu který to, že jsem ho vyřezal a postavil na cestu k Ježíškovi, vyhrál v losování vstupenek na školním bále. Paní ředitelka táhne na trakaři piano, protože říkala, že je chudá, a tak aspoň Ježíškovi zazpívá. Poněvadž jsme v Ořechu, je tady jedna figurka, která nese vlašské ořechy, další valí kokosový ořech a té další ořechy padají. K Velkému betlému příběhů patří taky peklo, což není tak obvyklé, i když postavy čertů jsou ve středočeských betlémech běžné. Betlém je každý rok jiný, mám rád život a změnu. Naše postavy nestojí pokaždé na stejném místě, samozřejmě nemůžu dát Ježíška do moře a podobně, ale jinak scénu postavíme vždycky trošku jinak. Oproti loňsku se zase o něco rozšířil a taky rozpohyboval – najdete v něm mechanické nebe. Ale aby si čtenáři nemysleli, že naše muzeum je jenom betlém příběhů. K vidění je tady mnohem více. Letos se nám podařilo vystavit největší počet dřevěných vyřezávaných betlémů. Kromě toho tady můžete vidět betlémy papírové, keramické, ze slaného či chlebového těsta a taky betlémy tkané. Zakládáme si na tom, že v našem muzeu jsou k vidění kousky současných betlémářů. Někteří z nich betlémy stále dodělávají, každý rok rozšiřují, nenajdete tady historické betlémy.
Odkud betlémy pro Vaši výstavu získáváte?
Vystavujeme betlémy z vlastních sbírek, od soukromých autorů, nebo si je půjčujeme vzájemně ve Spolku českých betlémářů. Svoje místo tu má taky každý rok betlém dětí ze školek a škol, které nás navštíví. Každé dítě si může namalovat svoji figurku a umístit ji do námi připraveného betlému. Můžou namalovat sami sebe a to, co by Ježíškovi rádi přinesli. Stanou se tak nejen součástí betléma, ale také naší výstavy.
Velkým tématem Vašeho muzea jsou také tradice a zvyky...
Ano, to je pravda. Vybízíme lidi, aby přišli, vytvořili si doma vlastní betlém, vyzkoušeli nový, anebo zavedli svůj vlastní zvyk. Muzea jsou vzdělávací institucí a my se snažíme lidi vzdělávat i v tom, aby české vánoční tradice pokračovaly. Návštěvníci si u nás mohou vyzkoušet různé zvyky spojené s adventem a Vánocemi. Představujeme jim i ty méně známé a obvyklé. I když v poslední době mám pocit, že přicházíme i s těmi, které já znám běžně ze svého dětství a lidé už je vůbec neznají, nebo je nedodržují, protože jim to místo, kde bydlí neumožňuje. Těžko si lidé v bytě budou poslepu vytahovat polínko a popisovat budoucího partnera. To by si tam ta polínka museli nejdřív nanosit. A to je další otázka, odkud?
Jak vypadají Vánoce přímo u Glaserů? Bez čeho by pro Vás nebyly Vánoci?
Určitě začínáme tím, že máme adventní kalendář. Takový ten denní, jak bývá s čokoládami, ale my místo nich máme pytlíčky s překvapením. Dalším kalendářem je taky adventní věnec, na kterém každou neděli zapalujeme svíčku. Každý rok k nám taky chodí Mikuláš, čert a anděl, protože i ti jsou součástí českých vánočních zvyků. Na Štědrý den se postíme, večer máme rybu, vánočku, cukroví a dáváme si dárky. Já už minimálně deset let dárky nekupuji. Vyřezávám je, nebo jinak vyrábím. Říkám si, že nemůžu dát lidem víc než kus sebe a kus svého času, kterého máme každý tak málo a já jim ho kus věnuji. Dávám do těch dárků svoje srdce, svoji lásku k obdarovaným a tenhle vklad tady po mně snad i zůstane.
Pro bližší informace o činnosti a otevírací době muzea navštivte www.muzeumceskychvanoc.cz