S Janem Pirkem nejen o Vánocích
Profesor Jan Pirk je emeritní přednosta kardiocentra kliniky kardiochirurgie v IKEMu a nově také senátor České republiky.
Pane profesore, je advent, jak ho prožíváte?
Letos je trochu uspěchaný. Právě jsme se s manželkou vrátili ze zlaté svatební cesty po jižní Americe. Oslavili jsme totiž 50. výročí svatby a spolu se šesti kamarády jsme si splnili cestovatelský sen. Do adventu jsme tedy naskočili rovnýma nohama a je pro nás trošku víc uspěchaný.
Zlaté výročí svatby je krásné výročí, máte recept na šťastné manželství?
Musíte mít tolerantního partnera, pak jde všechno. Máme společné zájmy, a to je především rodina a cestování. Společně jsme procestovali velký kus světa a jsem velmi rád, že jsme si i po padesáti letech užili svatební cestu „s batohem na zádech“. Já osobně mám velmi rád sport, ale když se v televizi ozve znělka sportovních zpráv, manželka okamžitě přepíná program. To jsou ty chvíle, kdy je třeba citlivě uplatnit vzájemnou toleranci.
Hýříte elánem a energií, poradíte nám, jak na to?
Myslím, že je to dar po mé mamince, byla to velice akční žena. Já mám život jednoduše rád a někdy jsem smutný, že mi pomalu končí a chci si ho maximálně užívat, dokud to jde. Jedna ze zásadních věcí je pohyb. Člověk se má prostě hýbat a když děti vyrůstají v rodině, kde je to běžný program dne, tak z nich vyrostou akční lidé, kteří budou stejně vychovávat své děti. Je důležité vést děti k pohybu, nemusí každý běhat marathón, ale děti by se měly pravidelně hýbat. Když je nebaví sportování, můžou třeba tancovat, nebo jednoduše jít s kamarády po škole ven, třeba do parku a lézt na stromy, jako jsme to dělali my, když jsme byli malí. Rozhodně by rodiče neměli děti podporovat v sezení na gauči s mobilními telefony nebo u počítače.
Souvisí aktivní trávení času dětí, ale i dospělých, se schopností zvládání stresu?
Rodiče a společnost obecně se snaží děti od stresu uchránit, a to je špatně. Pokud umetáme dětem život jako dálnici bez sebemenších překážek, pak přijdou do dospělého života, který je úplně jiný a budou mít velké problémy. V práci už nikdo nikomu nebude problémy umetat, každý si musí vyšlapat svou pěšinku sám. Takže vystavení dětí přiměřenému stresu a naučit je řešit různé situace, je součástí výchovy. Samozřejmě nemluvím o žádném extrémním strašení, vyhrožování ani fyzickém násilí, děti se nesmí bát. Mluvím o tom, že děti mají být vystaveny přiměřené míře stresu, aby se naučily situace řešit a zvládat. Jinak si s tím v dospělosti nebudou umět poradit.
Při své práci trávíte hodně času s mladšími kolegy, jací jsou? Jaká je nová generace lékařů?
S mladšími pracuji rád, můžu mluvit o těch, kteří pracují tady a jsem si jistý, že tu kardiochirurgii budou tlačit dál dobrým směrem. Jsou to samozřejmě ti, co opravdu chtějí dobře dělat svou práci. Jsou ale i tací, kteří nechtějí tolik pracovat, to jistě bylo v každé generaci a není to nic nového. My máme v IKEMu generaci mladých dam a mužů, kteří jsou úžasní a z tohoto pohledu s klidem půjdu do důchodu.
Hodně času věnujete besedám, jezdíte po celé republice, letos byla jedna i u nás v Praze 13. Předáváte lidem své zkušenosti a rady, co si naopak odnášíte za dojmy Vy?
Velmi záleží na tom, kde se beseda koná. Velmi rád mám besedy například na gymnáziu, kde se setkávám s aktivními studenty a rád zjišťuji, že mladá generace nejsou jen sprejeři, kteří ničí vše, co jim přijde pod ruku, nebo drogově závislá mládež. Často tam potkávám příjemné a chytré mladé lidi, kteří mají zájem o různé věci. Jsou úžasní a mám z toho velkou radost. Jiné jsou samozřejmě besedy s důchodci. Nedávno jsem byl v domově pro osamělé staré lidi v Ostravě a ti mají zase opravdovou radost z toho, že za nimi někdo přijede a že si mají s kým povídat. Jsem přesvědčen, že jim taková setkání obohacují život, a i já se od nich dozvím mnoho zajímavých příběhů. Nerad se účastním klasických přednášek, protože když se setkávám s lidmi, chci si povídat o tom, co je zajímá a ne pouze vykládat o tom, co dělám já. Mám rád přímý kontakt s lidmi, žádné otázky mi nevadí, nemám žádnou třináctou komnatu a nemám co skrývat.
Gratulujeme ke zvolení senátorem, těšíte se na to?
Musím říct, že ano. Senát je hodně jiný, než sněmovna a jsou tam lidé, kteří již mají profesní dráhu zajištěnou a je to takový klub starších. Všichni chtějí svými zkušenostmi pomoci společnosti. I když máme na nějaké věci jiné názory, chováme se k sobě slušně a s respektem. Celé zázemí Senátu je také velmi příjemné.
Máme se tu dobře?
Já si myslím, že i přes tuto velkou krizi se máme dobře. Pořád se tu máme líp, než jsme se měli před mnoha lety. Na nás všechny samozřejmě krize doléhá, měli jsme určitý životní standard a teď se musíme trochu omezit a šetřit. Ale bylo jasné, že jednou taková doba musí přijít a přišla. Měli jsme se možná nad poměry báječně a musíme začít pracovat, jinak, než prací se líp mít nebudeme. Když slyším od podnikatelů, že nemohou sehnat lidi na práci a musí ukončit například provoz restaurace, kavárny, hotelu nebo jiné činnosti, budí to ve mě obavy. Bez práce prostě nejsou koláče a jestliže nejsou lidé na práci, nelze očekávat výsledky. Například na horách se velká část penzionů a hotelů zavírá a přestavují se na apartmánové domy. Jen proto, že prostě nemohou sehnat lidi na práci. Když nebudeme pracovat, tak se z té krize nevybabráme.
O čem jsou podle Vás Vánoce? Jak a kde je budete trávit?
Vánoce určitě nejsou o dárcích, ale o čase, o nemateriálních hodnotách. My se vždycky těšíme na hory a čas, který strávíme se svými nejbližšími a přáteli. Není třeba nakupovat hromady věcí, ani pro děti. My každý rok střídáme, u kterého z dětí budeme na Vánoce. Letos budeme v Praze, u mladšího syna. Poprvé nebude s rodinou na horách, ale v novém domě, který si zrenovovali blízko nás, takže to k nim máme jen přes zahrádku. Doufáme, že co nejdřív odjedeme do Krkonoš, snad už 25. prosince a že bude sníh a Silvestra na horách strávíme na lyžích. Už to nejsou ty Silvestrovské oslavy, které jsme táhli až do rána. Teď počkáme do půlnoci a jdeme spát.
Co byste lidem popřál do nového roku?
Já bych všem popřál, aby se na život dívali z té lepší stránky, aby byli veselí a měli se rádi. Podle mě je život moc hezkej, i když jsou s ním někdy problémy. Zase kdybychom žádné problémy neměli, nevážili bychom si těch hezkých věcí. Překonání složitých životních situací nás posiluje a přináší poté krásný pocit. Být smutný a naštvaný, nebo veselý je vlastně za jedny peníze, ale to druhé dělá život mnohem hezčí. Je to o tom, jak se chováme k ostatním a všichni máme raději veselou společnost, i když nám není nejlépe. Snažme se tedy být veselí, mějme se rádi a nenadávejme!
Děkuji za rozhovor, pane profesore. Věřím, že i za naše čtenáře, Vám přeji především pevné zdraví, co nejvíce uzdravených pacientů, nezdolný optimismus. Šťastné a veselé Vánoce!