Jazz má prostě člověk někde v sobě
Jazz má prostě člověk někde v sobě
Když se řekne jméno Ferdinand Havlík, napadne vás okamžitě slovo swing a naopak. A hned potom Semafor. Život tohoto vynikajícího klarinetisty, kapelníka a skladatele je úzce spjat s jazzovou hudbou, zejména se swingem a bezmála padesát let s divadlem Semafor. Působil v několika orchestrech, v 70. letech založil Swing Band Ferdinanda Havlíka. Hrál v řadě filmů, např. v Menzlových Slavnostech sněženek.
Rodák z Brna žije nyní v Nových Butovicích. Letos v červnu oslavil Ferdinand Havlík osmdesátiny a jeho přátelé mu k narozeninám připravili velkolepé hudební setkání všech kolegů a příznivců. Na klarinet ani v divadle již ze zdravotních důvodů nehraje, ale má tam spoustu přátel a podle svých slov je stále “semaforák”.
Prý jste začínal s hudbou už od útlého dětství?
Na housličky jsem hrál už v pěti letech. Učil mě dobrý učitel - pan Malý. U houslí jsem vydržel dlouho, později jsem hrál v kapele Zahradního Města a po válce v Symfonickém orchestru v Mostě. Nebyl jsem tam ale moc dlouho, protože jsem se zamiloval do klarinetu a housle jsem odložil.
Jak jste se dostal ke klarinetu?
Za války jsem byl s rodiči, kteří měli rádi dechovou hudbu, na koncertě Kmochovy hudby z Kolína. To byl ohromný orchestr, asi osmdesát lidí, přišli v uniformách a přímo přede mnou hrálo asi deset klarinetistů. A ten nástroj se mi hrozně zalíbil.
Ale dorazilo mě v Lucerně vystoupení skupiny Alexeje Vizváryho, který hrál jazz a měl tam výborné muzikanty. Mezi nimi vynikajícího klarinetistu Aloise Bureše, tenkrát byl jednička. Suverénně si stoupl k mikrofonu a ohromně hrál. Byli i další výborní klarinetisti, ale ti u toho seděli a neprodali to tak. Když jsem ho viděl, tak jsem si řekl, že chci hrát na klarinet a jazz. Jazz mám asi někde v sobě. První nástroj mi sehnal tatínek, byl to německý klarinet Kohler. Táta tehdy pracoval ve mlejně a nějak se mu ho povedlo vyměnit za dvacet kilo mouky.
Měl jste nějaké další vzory?
V šestnácti jsem se byl v Brně podívat na Karla Krautgartnera. To byl skutečně vynikající klarinetista. Hrál potom v orchestru Karla Vlacha, který měl tehdy opravdu světovou úroveň. A mým velkým vzorem byl samozřejmě Benny Goodman. Vystudoval klasický klarinet, hrál třeba Webera a americký skladatel Aaron Copland speciálně pro něj složil těžký klarinetový koncert. To byl mimořádný talent od Pána Boha.
Jak jste se seznámil s Jiřím Suchým?
Hrál jsem v několika orchestrech - u Zdeňka Bartáka, Jiřího Procházky nebo u Arnošta Kafky, kde jsem nakonec vystřídal u klarinetu Aloise Bureše. Na začátku se z legrace ptal: “Tenhle chlapeček bude hrát místo mě?“, ale pak jsme byli ohromní kamarádi.
Jednou jsem aranžoval pro orchestr Suchého Blues pro tebe. Někde jsme se potkali a on mi za to děkoval. Hrál jsem tehdy s malou skupinou v jazzklubu v novém hotelu Jalta. Jenže na jazz chodili jen studenti na kafe a číšníci měli malé tržby, tak jsme tam skončili. Začali jsme s Jirkou Suchým hrát v kavárně Vltava a v Redutě a pak přišel s tím, že zakládá divadlo, abychom tam hráli taky. Premiéra divadla Semafor se odehrála 29. října 1959 – to bylo první představení Člověka z půdy. Takže za rok bude Semaforu 50 let.
Na koho ze Semaforu nejraději vzpomínáte?
To se nedá takhle říct, to je plno lidí. Samozřejmě Suchý, Šlitr, Walda Matuška, Karel Štědrý, Eva Pilarová, ale mnoho dalších. Začínala tam spousta mladých umělců, snadněji by se spočítali ti, co tam nebyli. To divadlo mělo velký kredit a široký záběr. On totiž Semafor není ten z nádraží, ale zkratka SEdm MAlých FORem. Jirka Suchý tam chtěl dělat poezii, výstavy, jazzové koncerty, černé divadlo… Pak od toho upustil, protože lidi chtěli hlavně divadlo. My jsme vlastně po celou dobu měli vyprodáno. Fronta na lístky stávala až na Václavské náměstí, někdy tam lidi i spali a čekali až se otevře pokladna.
Po smrti Šlitra mě Jirka Suchý překvapil, že si vybral mě, abych pro divadlo skládal. „Mně se líbí ty tvoje orchestrálky,“ povídal. „Mají nápad a hlavně ty to divadlo znáš, znal jsi Šlitra a máš ten styl v sobě.“ Prý jsem celkem za ta léta u Semaforu složil kolem 500 písní, já to ale nepočítal.
Dnes má swing mnohem méně posluchačů než dřív. Myslíte, že má budoucnost? Proč byste doporučil swing?
Určitě má budoucnost. I mezi mladými se najde řada dobrých muzikantů. Třeba z Ježkovy konzervatoře vyjde každoročně tak 10-12 skvělých sólistů. A proč poslouchat swing? Je to samozřejmě věc vkusu. Já mám třeba rád i vážnou hudbu, zrovna včera jsme poslouchali Mahlerovu symfonii. Ale swing znamená pohyb. Je to vlastně tanec, veselá hudba, při které se klasicky tančilo. Je to muzika, která přináší radost. A proto vydrží.