Létající Kanaďan v Centrálním parku

Poslední prázdninový den se v Centrálním parku konal již tradiční Koncert pro park. Jedním z účinkujících byl kytarista, textař, hudební skladatel, ale především zpěvák Petr Rezek. Jeho písničky Prší krásně, Tulák po hvězdách, Ta pusa je tvá, Přátelství a celou řadu dalších zná většina z nás. A protože jeho vystoupení „uvedlo do varu“ diváky všech věkových skupin, okamžitě nás napadlo požádat o rozhovor. A protože nás Petr Rezek neodmítnul, mohli jsme mu o pár dnů později položit pár otázek.

Skončily prázdniny a s větší či menší chutí usedli žáci i studenti do školních lavic. Co vy a škola?

Já jsem ještě zažil obecnou školu a od šesté do osmé třídy měšťanku. Jako školák jsem neměl problémy, učení mi docela šlo, takže pohoda. Dětství jsem prožíval v Podolí a bylo ve znamení sportu. Hrál jsem závodně tenis a házenou. Po základce jsem vystudoval strojní průmyslovku, ale je fakt, že tam to zpočátku už taková pohoda nebyla.

Co vás vedlo k tomu, že jste si vybral právě tento obor?

Abych řekl pravdu, tak já si ho nevybral. Měl jsem staršího kamaráda, který se učil v Motorletu na strojního zámečníka.A co chcete od kluka v osmičce? Fascinovalo mě, že má posuvné měřítko a montérky, a tak jsem se rozhodl, že budu také strojní zámečník.Můj učitel matematiky, pan profesor Jeřábek, si tenkrát zavolal do školy rodiče a říkal jim ať neblbnu, abych šel někam studovat.Tak jsem vyhověl a šel na průmyslovku. Prvních dva a půl roku mě to ale vůbec nebavilo, až teprve ve třeťáku jsem v tom našel nějaký smysl a strojařinu jsem s opravdovým zájmem o zvolený obor dokončil.

A muzika?

K té jsem se dostal dost pozdě, to mi bylo tak patnáct šestnáct. V té době byli strašně slavní Kučerovci. Rodiče se kamarádili s kytaristou Františkem Friedrichem, který snad stále ještě hraje s KTO, a ten mě zasvětil do tajů a kouzel kytary. Amatérsky jsem začal hrát na vojně.Tehdy se tam zakládaly kapely, což byl docela příjemný způsob, jak si to tam ulehčit. Po vojně jsem začal hrát ve skupině Karkulka.Hrávali jsme v bývalém Klubu Olympik ve Spálené ulici. Tam jsem se seznámil s Jiřím Grossmanem a Miroslavem Šimkem a s klukama z Olympicu. Z Karkulky jsem šel k Juventusu, kde jsme spolupracovali s Karlem Černochem.To byl naprosto výjimečný talent.Ten měl nadání snad od Boha. Se svým hlasem si mohl dělat co chtěl.Možná měl méně štěstí v oblasti managementu, aby to dotáhl na ten úplný vrchol, ale myslím, že to není vůbec podstatné. Jeho písničky nikdy a nikdo nezazpívá jako on. A to je cennější, než nějaké žebříčky a výsledky anket. Ale zpět. V Juventusu jsem už trošku zpíval, ale pořád jsem působil jako kytarista. Pak jsem nějakou dobu dělal hudebního redaktora v rádiu, přišli Shut Up Františka Ringo Čecha, kde byl také Viktor Sodoma, opět jsem se vrátil do rádia a někdy v roce 1974 jsem odešel ke Kardinálům Zdeňka Merty. Zhruba po dvou letech jsem dostal nabídku od Karla Vágnera, a tak začala moje stoprocentně profesionální činnost. S Hankou Zagorovou jsem pak zpíval šest let.

To bylo docela pestré.

Ještě není konec. Osm let jsem měl svoji kapelu Centrum, kterou jsem v červenci 1989 rozpustil. Už jsem se začal zabývat prací v mém malém nahrávacím studiu a psal jsem scénickou hudbu k divadelním hrám.Tehdy jsem byl rozhodnutý, že se budu věnovat této práci a se zpíváním skončím. Tohle rozhodnutí mi vydrželo skoro devět let. Někdy v roce 1999 mi ale zavolala Hanka Zagorová a pozvala mě na Vánoční koncert do Lucerny. V roce 2000 jsme se domluvili a vlastně díky ní jsem zpátky. Napůl jezdím s Hankou Zagorovou a skupinou Miloše Nopa a tento rok jsem obnovil spolupráci se svojí bývalou kapelou Centrum, takže tu druhou půlku hraji s ní.

K hudebnímu vzdělání jste se dostal později. Myslíte si, že je opravdu nezbytné? Vždyť jsou zpěváci, dokonce zvučných jmen, kteří neznají ani noty.

Znal jsem i špičkové jazzové muzikanty, kteří neznali noty. Nicméně to jsou výjimky, na tom nejde stavět. Každé vzdělání má svůj obrovský význam. Je pravda, že jako zpěvák popu jsem ho moc nepotřeboval, ale když jsem dělal scénickou muziku k divadelním představením, tak jsem poznal, jaký má smysl o muzice něco vědět.Navíc jsem našel vztah k vážné hudbě, ke které jsem nikdy netíhnul.Teprve když jsem nabral jakési znalosti, jsem si uvědomil, co to bylo za lidi, kteří ji psali, a jak je to geniální záležitost.

Vydal se některý ze synů po vašich stopách?

Richard se naučil báječně hrát na kytaru, poslouchal a učil se od těch správných lidí a dnes se svou skupinou Šeginy dělá, dalo by se říci, folkrockovou muziku. Jeho tchán, přednosta dětské neurologie profesor Komárek, mu píše nádherné texty. Jejich představení bývají většinou v takových těch poetických hospůdkách, kam občas rád zajdu i já. Robert je lékař neurolog a ten muziku jenom poslouchá. Když se při technu učil na zkoušky, tak to jsem fakt nedokázal pochopit.

Vaše písničky jsou z velké části romantické. Jste romantik?

Asi jo. Říkají to o mně a myslím si to i já.Mám rád lesy, Šumavu, kam jezdím, občas chci být sám, abych si ten čas dočasné samoty užil. Tohle s tím romantizmem asi úzce souvisí.

Narodil jste se ve znamení Kozoroha. Jsou to lidé klidní, čestní, pracovití. Sedí to?

Já Kozoroha tak nějak neberu. Mám raději znamení čínská a tam jsem ve znamení Koně.Neumím na nich jezdit, ale mám je rád. Navíc charakteristika Koně na mě sedí víc. Ale jinak čestný se snažím být, pracovitý jsem určitě.Nejsem sice workoholik, ale práce mě nikdy neobtěžuje. A klidný? V tom už to trochu skřípe. Určitě nejsem žádný rapl, ale vytočit se dokážu.Například když sleduji sport.Mám rád snad všechny druhy. Jediné, co jsem dlouho nechápal bylo, proč třeba Lendl nebo Korda hrají golf. Pak jsem to zkusil a ejhle, ono to má něco do sebe. V Praze jsem se přihlásil do kurzu, začal jsem hrát a golfu jsem totálně propadl. Jak se říká, dneska na něm úplně ulítávám. Vím, že se o golfu říká, že je to snobský sport a lhal bych, kdybych řekl, že se s tím člověk nesetká.Na jednom hřišti, které jmenovat nebudu, bylo tolik snobů, že už tam nikdy nepůjdu. Coca-Cola tam stála 100 korun, polovina lidí golf vůbec neuměla, ale jejich oblečení za desetitisíce působilo dojmem, že patří mezi světovou elitu. Ale na obranu tohoto sportu bych chtěl říci, že je to snad jediný sport, kde až na nepatrné výjimky ještě funguje etika, kde není rozhodčí, kde se spoléhá na to, že hráč nebude švindlovat.Navíc je všestranný, protože než člověk projde těch 18 jamek, tak ujde třeba 7 kilometrů.

Češi ale přeci jenom nejvíce fandí fotbalu, hokeji nebo tenisu.

Hokej i fotbal jsem samozřejmě hrával jako kluk. Pak jsem si hokej zahrál ještě jednou, a to když byla Jana Kopřivová z televize jakousi manažerkou hokejového týmu zpěváků a herců. Nominovala mě na utkání s týmem nějakého masokombinátu, a tak jsem jel. Když jsem pak v rohu hřiště dostal puk a řítil se na mě zhruba 140kilový řezník, v ten moment jsem si řekl, že tohle není pro mě a ujel jsem. Za dva měsíce mi Jana volala opět, že prý se ve Varech hraje utkání proti hercům z karlovarského divadla. Samozřejmě jsem řekl, že hrát nebudu, protože tam nejsem nic platný, jenom tam tak jezdím... A víte, co mi řekla? „No právě, vaše jméno je už na plakátech a pod ním je v závorce i vaše přezdívka – létající Kanaďan.“ Nejel jsem, ale rád na to vzpomínám. Když už jsme u hokeje, tak nemohu opomenout dobu, kdy nás jistá hokejová utkání dokázala přivést do infarktového stavu. Já jsem to prožíval strašně. A Nagano? Tehdy jsem brečel jako malý kluk.

Máte chalupu na Šumavě. Naše země je bezesporu nádherná úplně celá, tak proč právě tam?

Když jsem se seznámil se svojí první ženou, tak jsme tam jezdili za její babičkou a já jsem si to tam zamiloval.Ostatní hory jsou si dost podobné – Krkonoše, Jizerské hory, Beskydy, ale Šumava je jenom jedna. Je naprosto výjimečná, ta krajina je prostě kouzelná. Chalupu jsem tam koupil někdy začátkem devadesátých let a dva roky jsem ji z devadesáti procent vlastními silami dával dohromady. Kromě elektroinstalace a stropů jsem si udělal všechno sám. Podlahy, obklady, dlažby, stěny, zkrátka kdeco. Byla to další životní zkušenost, které rozhodně nelituji.

Na Koncertu pro park se vám podařilo rozezpívat a rozpohybovat diváky všech věkových skupin. Jaký z toho máte pocit?

Lidi poznají, když člověk něco nedělá naplno. Já se při svých koncertech nikdy nešetřím a nikdy nekoukám na hodinky.Navíc mám za sebou kluky, kteří jedou také naplno.To dokáže lidi strhnout. Publikum je citlivé a jakmile pozná, že to člověk šidí, tak podle toho reaguje.

Vaše vystoupení muselo být náročné i fyzicky. Vždyť jste ani chvilku nepostál.

To je pravda. Já jsem asi v tomhle masochista. Neumím se v ničem šetřit.Možná je to i tím, že čas se krátí, a tak si všechno užívám plnými doušky.

Jak se vaše paní smiřuje s tím, že vás má pro sebe zřídka kdy? Nežárlí?

Tak úplně vytížený nejsem. Hanka věděla, co dělám a do čeho se mnou jde. Máme stejné zájmy a vždycky si dokážeme najít na sebe čas. Já si myslím, že moje žena trpí takovou tou normální dávkou žárlivosti, kterou ale stejně vždycky hodí do legrace. Když třeba řeknu, že se mi nějaká ženská líbí, tak jenom pronese: „Tak si dej si pozor, abys nedostal přes držku.“ A je to vyřešené. Upřímnost za upřímnost.

Jste jeden z mála, komu se velice dobře daří chránit si své soukromí.

To víte, že jsem strašně rád, protože skutečně nesnáším, když se někdo někomu v soukromí hrabe. Jenže na druhou stranu tomu se nikdy neubráníte, protože když bulvár bude chtít, tak si něco vymyslí. Naprosto stačí, když někdo teď půjde kolem a uvidí nás tady spolu. A už z toho bude „příběh“. Jen jednou jsem tomuto druhu periodik poskytnul rozhovor a byla to lekce, na kterou se nezapomíná. Navíc se domnívám, že nejsem pro ně tak velká ryba, aby mě někde naháněli a něco o mně psali. Na to mají jiné.

Co vás dokáže hodně potěšit a na druhé straně hodně rozladit?

Je jasné, že člověka potěší, když je v nějakém průšvihu a ví, že na to není sám, že má okolo sebe lidi, kteří mu pomohou. Kamarádi, přátelé, manželka, děti, to potěší vždycky. A budu-li mluvit o práci, samozřejmě, že mě pokaždé potěší úspěch. Naopak neúspěch v čemkoli strašně špatně nesu a dlouho se z něj vyhrabávám. Rozhodně nejsem jako naši sportovci, kteří řeknou, dnešní zápas se nám nepovedl, hodíme to za hlavu, zítra je nový. Já bych určitě druhý den nenastoupil. O jakékoli prohře dlouho přemýšlím, i když vím, že už je to zbytečné. Jsem si vědom toho, že téměř každému úspěchu předchází hromada neúspěchů, ale přesto... Nejvíc mě dokáží vytočit hloupí a blbí lidé. Jsou mi nepříjemní, protože svou hloupostí dokáží být i nebezpeční. A to nebezpečí přináší neúspěchy a pak se z toho zase hrabu.

Kdybyste začínal znovu, dal byste se stejnou cestou?

Řekl bych to jinak. Všechno, co jsem v životě dobře i špatně dělal, vytvořilo životní mozaiku a nelituji toho.

Je nějaké životní období, které byste si klidně zopakoval a jiné, které byste raději vymazal?

Já to nemám zmapované jako nějaké dlouhodobější časové plochy. Dost intenzivně prožívám momentální okamžiky. Samozřejmě, že všechno, co se povede, bych si zopakoval. A co bych vymazal? Nevím, asi se už stalo.

Muzika, sport, rodina, práce na chaloupce, to všechno zabere spoustu času. Zbývá ještě nějaký?

Moc ho není.Mám rád, když se párkrát do roka sejdu s těmi nejlepšími kamarády a přáteli. Dneska, nevím proč to tak je, mají lidi strašně málo času. Do telefonu sice říkají: „Musíme se vidět a musíme se sejít,“ ale rok uteče a nic se neděje.Mám rád Vánoce, hlavně ten předvánoční čas a nebo ten mezi Vánoci a Silvestrem, protože to je právě období, které nám dává možnost sejít se s lidmi, s kterými si to vlastně po celý rok pouze slibujeme. Ještě jsem nezmínil, mám strašně rád čínskou, thajskou nebo mexickou kuchyni. A když přijedu na chalupu, kde mám pár dobrých přátel, tak objedeme nějaké restaurace.

Když už hovoříme o jídle, pokoušíte se někdy fušovat kuchařům do řemesla?

To určitě ne. Já když jsem na chalupě sám, tak se sice dokážu uživit, koupím nějakou mraženou zeleninu, dám do ní sojovku, přihodím koření a chutná mi to, ale že bych se zabýval vařením? Ne. To, že bych vydal vlastní kuchařku, určitě nehrozí.

Jak se vám líbilo na třináctce?

Tak tam se mi samozřejmě líbilo, tohle využití Centrálního parku je opravdu dobrý nápad.Navíc jsem poznal část Prahy, kde jsem byl poprvé v životě. Zajímavé bylo i to, že tam hrál starosta na bicí, jeho zástupce na kytaru, a oba skvěle. Udělalo to na mě fakt dojem a celá ta akce byla hrozně hezky udělaná. Případné další pozvání bych rozhodně neodmítnul.

Eva Černá