Paní Marie Havlůjová ze Stodůlek vzpomíná
Otec se narodil v roce 1881. Když se v roce 1908 stavěla stodůlecká škola (dnes ZŠ Mládí), dal spolu s ostatními stodůleckými sedláky zdarma k dispozici potahy. Jezdil s koňmi a vozil na stavbu školy materiál, např. písek, cihly a vápno.
Otci bylo 36 let, když jsem se 29. listopadu 1917 narodila. Od ledna 1923 jsem ve svých šesti letech začala chodit do stodůlecké školy v Mládí. Od roku 1928 jsem tři roky navštěvovala měšťanskou školu Na Santošce a potom jsem absolvovala tříletou rodinnou školu v Praze na Smíchově. Ti, co se mnou chodili do školy, jsou už všichni mrtví... Po škole jsem byla pořád doma, měli jsme malé hospodářství a já v něm musela pracovat. Tatínek byl ještě zaměstnaný, pracoval u svého švagra pana Františka Dezorta. Moji rodiče koupili dům čp. 143 v roce 1932. Předtím bydlela maminka s rodiči v domě čp. 110. V roce 1914 se tatínek k nim přiženil. Dům čp. 143 koupili společně a já v něm bydlím dosud.
Bratr František byl za války v koncentračním táboře Mauthausen. Když jsem se v Pečkárně ptala, kde je, odpověděli: „Bez starosti, nic se mu nemůže stát!“ Zavřeli ho do Mauthausenu a tam stál na bráně nápis: „Návrat nežádoucí!“ Bratr byl vybrán mezi jinými jako řemeslník, vyučený nástrojař, do továrny v Linci. Proto jsme mu s mámou mohly posílat balíčky. Vrátil se a letos v říjnu se dožívá 90 let. Bude slavit s rodinou.
Když jsem byla mladá, chodila jsem do Sokola. To byla pro nás pro všechny velká láska. Cvičila jsem ráda. Nacvičovala jsem na Sokolský slet ještě v roce 1947. Všechna děvčata byla seřazena v průvodu. Procházely jsme pod tribunou a tam seděl Gottwald. Když jsme pochodovaly kolem tribuny, měly jsme se všechny na Gottwalda otočit. Neudělaly jsme to! Hodně děvčat potom zatkli. Pohled na to, jak cvičenci pochodovali strahovskou branou na Sokolský slet – na to nikdy nezapomenu.
Jako děti jsme chodily pást husy. Byla tu malá vesnice Stodůlky, za vsí spousta polí a luk a potom už nikde nic. Husy pásly všechny děti z vesnice. Na pastvě jsme si společně hrály. Vytrhávaly jsme strniště a vytvářely z něj na poli labyrint. Hrály jsme „nebe, peklo, ráj“ nebo hru s kamínky „drápky“. To jsme házely kamínek do vzduchu a během jeho letu jsme rychle přibraly do dlaně jiný kamínek a chytily ho i s tím původním. Přibíraly jsme nové a nové kamínky, stále se to opakovalo. Kolikrát jsme se tak zabraly do hry, že se husy sebraly a přišly samy domů. 
1. Na fotografii z roku 1925 je dívčí oddíl Sokola ve Stodůlkách. Třetí zleva (sedící) je osmiletá Marie Havlůjová.
2. Fotografie je z roku 1913. Zaměstnanci cihelny ve Stodůlkách, jejímž majitelem byl František Dezort.
3. Dramaturgický odbor r. 1912 k 25. představení. Tatínek paní Havlůjové (sedící 6. zleva) se jmenoval Josef Havlůj a byl předsedou Dramatického odboru ve Stodůlkách.
Lidé se dříve uměli společně bavit, nečekali, až jim zábavu někdo obstará. Bývalo často veselo. U Fafků na Nové se chodilo tancovat, tancovaly se hlavně polky a valčíky. Na konci školního roku šel průvod od kostela až do Hájů. Tam se to všechno odehrávalo pod širým nebem. Tancovalo se o pouti i o posvícení (připadlo vždycky na 9. listopad a slavilo se v neděli po Dušičkách). Pak přišel masopust, hasičský a sokolský bál, šibřinky. Bratranec Antonín Dezort s manželkou Miladou připravovali alegorické vozy: jedna žena klečí a modlí se u kapličky. Vůz jel a jak sebou kůň trhnul, žena zapadla do kapličky, sukně jí vylítla, to bylo pozdvižení!
Lidé chodili pravidelně do kostela. Musela jsem vzít bratry každého za jednu ruku a šli jsme společně. Když jsme vyšli ven, zdravili jsme: “Pochválen Pán Ježíš Kristus“. Až do konce měšťanky jsem musela chodit ke zpovědi. Farář pak potvrdil, že jsem se skutečně zpovídala. Ve 12 letech jsem byla na biřmování. Babička mi šla za kmotru. Koupili mi hodinky. To bylo něco!
To, jak se žije dnes, se nedá přirovnat k tomu, co bylo tenkrát. Lidi byli mnohem skromnější. A víc se nadřeli. Měli jsme krávy, všechny jsem je dojila, ještě než jsem šla do školy. I v neděli jsem musela už v půl šesté přijít do chléva a dojit. Tancovali jsme třeba v Klukovicích a já musela domů přijít dojit. Kamarádky mi říkaly: „My s tebou půjdeme domů.“ Ve skutečnosti jsem letěla sama až na Luka a celá uřícená pak nahoru k nám. Nikdy se mnou nešly! Když jsme sušili trávu, bratři utekli, aby nemuseli obracet, a tak jsem musela sušit sama. Práce na poli bylo také dost. Moje babička zemřela v roce 1941, já všechno podědila. Vařila jsem na všechny a starala se o domácnost. Maminka pracovala venku. Nesměla jsem moc chodit ven, vždycky jsem byla spíš doma. Kamarádky chodily za mnou. Vzpomínám na tu dobu ráda. I když se nežilo lehce, člověk byl mladý, zdravý a bylo všechno hezké. Snažila jsem se vždycky žít aktivně a brala jsem život z té lepší stránky. Příjemné zážitky střídaly ty smutné, tak jak to v životě chodí. Když moje sestřenice Milada Dezortová ovdověla, začaly jsme spolu cestovat do zahraničí. V roce 1998, to už mi bylo přes 80 let, jsme navštívily západní pobřeží Spojených států amerických.
Zvláště se mi líbil obrovský most v San Francisku. I další výlety byly krásné a zajímavé. Mezi ostatními zeměmi, které jsme navštívily, mi utkvěly v paměti Turecko, Kanárské ostrovy, Tunis a Dubaj v Arabských emirátech.
Mou nejlepší kamarádkou byla Marie Jeništová, dcera řídícího učitele Jeništy. Její tatínek koupil tady ve Stodůlkách dům a v penzi se do něj ze školy přestěhoval. Marie v něm bydlela léta. Byla stejně stará jako já a také zůstala svobodná jako já. Hodně cestovala do hor, měla ráda pěší turistiku. Společně jsme navštěvovaly divadla, hlavně jsme chodily na opery – všechny je znám. Bohužel Marie před devíti lety zemřela. Tolik vzpomínám na její poslední dny. Scházely jsme se pravidelně na konci roku, chodila jsem k ní o Vánocích a pak jsem ji pokaždé také já pozvala na Silvestra na oběd. Jenže jsem tehdy před devíti lety dostala velkou chřipku a také ona onemocněla. Řekla jsem jí: „Nech to až na Nový rok, bude to už s námi lepší.“ To bylo v sobotu a v pondělí ráno zemřela. To byl Silvestr... Já jsem se starala o děti bratrů. Neříkají mi teto, ale Máňo. 20. ledna letošního roku mě ranila mrtvice. Ležela jsem na LDN. Všechny tři neteře za mnou denně jezdily. Říkaly mi: „Ty ses o nás starala, když jsme byly malé, teď se budeme starat my o tebe.“
Paní Havlůjová i po prodělané nemoci a navzdory vysokému věku je stále velmi svěží a zajímá se o všechno, co se kolem ní děje. Ráda čte romány i časopisy, Výběr, Harlekýny a také se ráda dívá na televizi. Za podpory a vlídné péče všech svých blízkých se ze své nemoci uzdravuje. Je úžasně vitální, má pevnou vůli a neopustila ji láska k životu.