Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Nic se samo neudělá

Nic se samo neudělá

Seriál Zeptali jsme se za vás, ve kterém si povídáme s představiteli naší městské části o jejich práci, ale především o radostech a starostech soukromého života, se pomalu ale jistě blíží ke svému konci. Z devítky radních jsme se v abecedním pořadí dostali k předposlednímu jménu - Zbyněk Pastrňák. Narodil se na Vinohradech a jak sám říká, celou dobu si neuměl představit, že by žil někde jinde.

 

Ačkoli jste si život jinde než na Vinohradech neuměl představit, přestěhoval jste se v roce 1991 na Velkou Ohradu.


Jak se říká, člověk míní a osud mění. Na Ohradě, kde jsem dostal byt, jsem bydlel deset let. Zpočátku to tam nevypadalo moc vábně, protože se tato lokalita teprve dodělávala. Nicméně už tehdy, kdy byl synovi Filipovi asi rok, jsme ocenili blízkost Prokopského údolí, nechyběly školy, školky, zdravotní středisko... Pak jsem se přestěhoval do Nových Butovic.

A Vinohrady?


Už dlouho vím, že bych zpátky na Vinohrady nechtěl. Rád se tam podívám, ale to je všechno. Vždyť už tady bydlím dvacet let. Filip odmaturoval a studuje na vysoké škole, Karolína chodí pátým rokem na místní gymnázium... Strašně to letí.

Bydlení na Velké Ohradě je i dnes tak trochu „něco“ za „něco“. Je tam hezké okolí, kousek do přírody, ale například parkování, to není nic moc.


Problémy s parkováním jsou, to ano. Ale to přece není problém pouze Velké Ohrady. Dnes je to problém nejen celopražský, ale řeší ho všechna velká města. Když se dnes podívám na již zmíněné Vinohrady, bydlel jsem kousek nad Mírákem, tak tam není ani parkování, ani příroda. Člověk zkrátka nemůže mít všechno. Když už ale o tom hovoříme, zhruba v roce 2001, kdy jsem tady byl místostarosta, tak jsme se tento problém pokoušeli nějak řešit. Pamatuji se na jedno setkání s občany, bylo to tehdy v jídelně ZŠ
Janského. Měli jsme připravené jakési předprojekty, kde se mimo jiné uvažovalo o zapuštěných garážích ve vnitroblocích. Tehdy nás lidé z dotčených vnitrobloků málem „vynesli v zubech“. Dnes vůbec nechci hovořit o tom, do jaké míry by byl tento návrh realizovatelný, spíš bych rád zmínil to, že už tenkrát lidé parkovací místa chtěli, ale na „něco“ za „něco“ ochotní přistoupit nebyli.
Vloni na Velké Ohradě přibylo zhruba 150 parkovacích míst, ale kdo by si myslel, že k všeobecné spokojenosti, ten by se mýlil. Řidiči to pochopitelně přivítali, ale například maminky s dětmi nadšené rozhodně nebyly. To ale nic nemění na tom, že řešení tohoto letitého problému věnujeme maximální pozornost.

Někteří lidé by ale rádi řešili i jiné problémy než parkování. Například přelety letadel, sušení prádla na balkonech, počet psů v domácnosti...


Mně by se také líbilo, kdyby nám nad hlavou nelétala letadla, balkóny by zdobily pouze květiny a ne prádlo, kdyby se neustále nezvyšoval počet psů... Opravdu si myslíte, že můžeme někomu nařídit, že smí mít jen jednoho psa, že bude sušit prádlo doma, že rodina, která vlastní více aut zde bude moci parkovat pouze s jedním? A to už nemluvím o tom, že letiště, které zahájilo provoz v roce 1937, těžko přestěhujeme. Ostatně každý, kdo se do této lokality stěhoval, o jeho existenci věděl. Tím nechci říci, že bychom před problémy měli zavírat oči, naopak. Ale dost věcí mohou řešit občané sami. Ať už je to pořádek a čistota nebo již zmíněné prádlo na balkonech.
Víte, mně se moc líbilo, že se podařilo zajistit výtahovou plošinu pro Martina, handicapovaného žáka FZŠ Mezi Školami.
Pomohli Martinovi spolužáci, své síly spojila řada subjektů a dobrá věc se podařila. A tak nějak by to mělo být. Nic se samo neudělá, nezařídí, nic nám z nebe nespadne. Bylo by prima, kdyby ubylo těch, kteří umějí jen mluvit a házet klacky pod nohy těm, kteří chtějí opravdu něco dělat, měnit věci k lepšímu.

Jste soukromý podnikatel, máte firmu na kovoobrábění, zámečnictví a umělecké kovářství, ale slyšela jsem, že stejně blízko jako k řemeslu máte k muzice nebo k divadlu.


To je pravda. Dvanáct let jsem chodil na Lidovou konzervatoř na lesní roh, hrál jsem divadlo, s různými kapelami, kde jsem zpíval a hrál na kytaru, jsme vystupovali v barech – v Astře, v Carioce, v Kaskádě, v Adrii... Pak jsem zhruba do roku 1993 hrál s kapelou Ars.

Preferujete nějaký hudební žánr?


Já jsem vyrůstal na skupinách The Beatles, Rolling Stones, u nás to byli Milan Chladil, Rudolf Cortés... S odstupem doby zjišťuji, že i některé Chladilovy a Cortésovy písničky měly něco do sebe a že dodnes mají určité kouzlo. Díky Lidové škole mám rád i klasiku. Ta ale nemůže tvořit hudební kulisu při práci. Tu musí člověk poslouchat, vnímat, cítit.

A co ten roh? Ten už jste pověsil na hřebík?


Ještě do roku 1976 jsme jezdili s klukama hrát do Čáslavi na festival. Je fakt, že jsme tam vždycky vyhráli. Rád na to vzpomínám. Lesní roh jsem měl tehdy přes Lidovou školu půjčený z filharmonie. Svůj vlastní mám teprve od loňského léta. Objevil jsem ho na burze a musím ho nechat opravit. Nicméně je šance, že si na něj ještě někdy fouknu. Když už jsem zmínil jeho opravu, tak oprav mě čeká daleko víc. Celý život totiž dělám do veteránů.

Specializujete se na nějakou značku?


Vůbec ne. Já sbírám to, co se mi líbí. Auta mám jenom dvě. Jedno je Cobra, s tou jezdím na závody, pak mám aerovku 662, kterou dávám dohromady. Pak už to jsou vesměs staré motorky.
 Teď se mi podařilo rozpohybovat francouzského Griffona, řemenáče z roku 1921. V mé sbírce je také motorová koloběžka Šístek 31, přezdívaná Šístko, Štísko nebo Štístko. To je nádherný kousek o kterém bych mohl povídat hodně dlouho.

Dávat dohromady veterány, to není nic jednoduchého. Pomáhá vám někdo?


Určitě. Jsme taková parta nadšenců, každý se specializujeme na něco jiného, je to taková týmová práce. Například toho Griffona mi pomáhal dávat dohromady kamarád z Kutné Hory, jehož jméno je zárukou kvality, Jarda Kutil.

Takže vy jste kromě jiného také automobilový závodník.


Cobra je v podstatě závodní auto, které Carroll Shelby udělal na okruhové dráhy. Dneska jezdíme čtvrtmíle (400 m), které se jezdí na letištích. Ale že bych byl závodník? Mně nejde o umístění. To bych musel to svoje autíčko upravovat a to nechci. Jen ať hezky zůstane takové, jaké je.

Dostanete se vůbec na chalupu?


Ale ano. Dávám ji dohromady. I když ji mám už hodně dlouho, pořád je co dělat.Dnes už jsem se ale vzdal představy, že si všechno udělám sám, protože bych si ji také někdy chtěl užít. Snad někdy přijde doba, kdy toho, co je hotové, bude víc než věcí, které mám ještě udělat, a to nejen na chalupě.

Eva Černá