Naďa Urbánková se rozhodně nenudí
Naďa Urbánková se rozhodně nenudí
Na Koncertu pro park vystoupila také legenda populární hudby Naďa Urbánková. Setkání s ní bylo velmi příjemné, byla milá, přátelská a i když měla za pět minut vystupovat, našla si chvíli na rozhovor, přestože jsem ho nezačal nejšťastněji…
Paní Urbánková, vy jste nějakou dobu moc nevystupovala…
Jaký nevystupovala, já vystupuju furt, člověče. Měla jsem pauzu šest let, když jsem byla ve Švýcarsku, ale jinak vystupuju nepřetržitě, ať už je to zpívání s kapelou, na halfplaybacky, divadlo, rádio… Rozhodně se nenudím.
Tak to se omlouvám. Kde na to berete energii?
To se musíte zeptat šéfa nahoře. To není moje zásluha, ale jsem mu za to velmi vděčná a s pokorou přijímám ty dary.
Zpíváte svoje starší věci nebo máte i něco nového?
Pět let zpívám s folkrockovou kapelou Bokomara, takže některé písničky jsem přejala. Ale lidi čekají to, co znají, takže zpívám všechny ty „fláky“, na které si lidi pamatují. A těší mě, že skladba lidí, kteří chodí poslouchat, je pořád stejná jako kdysi – od 5 let do 70. Jak to babičky předávají svým dětem a ty zase svým, tak se ty písničky neztrácejí.
Čím si vysvětlujete, že jsou ty písničky nesmrtelné?
Protože jsou pěkné – mají hezkou melodii, bezvadný text, je tam vše, co tam má být…
Co říkáte na mladé zpěváky, kteří třeba vzešli z různých soutěží…
Můžu vám říct, že bych v téhle době vůbec nechtěla začínat. Mají to hrozně těžké, protože posluchači mají obrovské možnosti, z čeho si vybrat. Tenkrát jsme nesměli poslouchat západní muziku, natož vyjet do zahraničí na koncert. Lidé byli lační, aby něco slyšeli. Teď mají neskutečnou nabídku možností, poslouchají muziku na 120 programech nebo na internetu. Dnes začínat, to znamená mít nejen velký talent, obrovskou píli a jasný cíl, ale také mít štěstí na někoho, kdo má nápad, kdo si vás všimne a kdo má peníze vás postrčit. Bez toho je to hodně obtížné. V těch soutěžích se aspoň pár lidí může ukázat. Bohužel jim ale neřeknou, bacha na to, jakmile to skončí, tak pokud se nebudeš snažit, tak po tobě ani pes neštěkne. Díky těm soutěžím je vidět, kolik je tu talentů a jak úžasně zpívají.
Myslíte, že tenkrát bylo paradoxně jednodušší začínat?
Stoprocentně. Tenkrát nikdo neměl peníze a šlo spíš o to, jak to vybojovat s těma bolševikama, protože když jste se jim vzepřel, tak jste dostal po čuni. Ale my jsme byli mladí a drzí a i když nám zakázali zpívat anglicky, tak jsme anglicky zpívali a čekali jsme, jestli to někdo práskne… Teď to zlehčuji, samozřejmě to vůbec nebyla jednoduchá doba, ale je to za námi. Já to ošklivý z harddisku vymazávám, nějaké revanše neexistují a závist vůbec neznám. Mladým zpěvákům, kteří se na tuhle nelehkou dráhu dají, držím pěsti a ať si pozvou na pomoc pár andělů a Pána Boha, protože bez toho to, myslím, nejde.
Jak se těšíte na vystoupení?
Vždycky se těším. Po cestě autem jsem zažila příjemné setkání – v Jinonicích mě totálně zradila navigace a musela jsem se na cestu zeptat jediného pána, který tam šel s malou holčičkou. A on mi povídá, my vám to ukážeme, my tam bydlíme. Takže jeli se mnou. Holčička, jmenovala se Pepinka, šla druhý den poprvé do školy. Tak je oba ještě jednou zdravím.
Co byste vzkázala čtenářům STOPu?
Všem přeji, aby se jim podařilo to, co si vysní a že když něčemu věří a budou se chovat slušně, tak to sice třeba bude trvat o chvíli déle, ale že to vyjde.
Jak se začne hrát, jdou bolesti stranou
Původně knihkupec, ale hlavně skladatel, textař, zpěvák, kytarista a spisovatel. Autor mnoha skvělých songů, držitel Českého lva za hudbu k filmu Šakalí léta. Ivana Hlase určitě není třeba dlouze představovat, ale mluvit se s ním dá o spoustě věcí…
Když se řekne Ivan Hlas, každému se okamžitě vybaví tři pojmy – blues, Hanspaulka a Šakalí léta. Souhlasíte?
Je to trochu zjednodušené. Nějak mi tam chybí posledních dvacet let, takže asi sedm autorských alb s různými úžasnými muzikanty, spolupráce s rockerem světového formátu Ivanem Králem, divadlo s Ladislavem Smoljakem, nyní úspěšný Smetana v divadle ABC a plno různých radostí, včetně knížky Za barevným sklem. Ale v těch pojmech jsou kořeny, takže souhlasím.
Hanspaulka byla vůbec určitou líhní muzikantů… Čím to je? Kde se vzala ta typická atmosféra Hanspaul City?
Ta atmosféra tam byla od počátku, do této mladé okrajové čtvrti se stěhovali, kromě jiných, hodně umělci různých profesí, takže to žilo dávno předtím, než jsme se tam vylíhli my. Asi jako všude vznikla dost velká parta širokého záběru a muzika nebyla jediným ventilem v té blbé době. Takže divadlo, literatura, vlastní časopis Lógr a hlavně klubohospoda U Tyšerů, zkráceně Houtyš. A také vlastní fotbalová liga, ta pokračuje dodnes po celé republice. Snažili jsme se být nezávislými na oficiální kultuře, snad se to zčásti povedlo. Každopádně to na Hanspaulku přitáhlo plno našinců přespolních, a tak se děly věci. A hlavně jsme se docela dobře bavili.
Většina vašich písniček je o lásce a o vztazích, k nejoblíbenějším ale patří „Na kolena“ z filmu Šakalí léta. Chtěl jste dělat „protestsongy“?
Protestsongy jsem vlastně začal, první samostatné písničky jsem napsal asi v roce šedesát devět. Musel jsem se nějak vyjádřit. Ale bylo tu plno jiných, kteří to uměli lépe. Takže jsem tuhle parketu mírně opustil. Na kolena je píseň o protestu puberťáka, kluka, který poprvé přišel o holku a je naštvanej na celej svět. Nebylo těžký to napsat, vzpomněl jsem si na sebe a šlo to samo. Myslím, že písnička je oblíbená, protože tuhle situaci poznal asi každý. A mají ji rády i děti, protože jsou tam sprostý slova. A dá se dokonce i zpolitizovat. Ale to už je úděl písně. Mám vždycky radost, když si v ní každý najde to svoje.
V létě jsme si připomínali neslavné 45. výročí okupace Československa v roce 1968. Jak jste jako kluk tuhle událost prožíval, jak na tu dobu vzpomínáte?
Mám tuhle strašlivou událost popsanou v části své knížky Za barevným sklem. Každou chviličku jsem si uchoval v paměti, je to viděno očima čtrnáctiletého kluka. Víte, v tom věku je člověk nejcitlivější vůči nepravostem a jiným špatným věcem. A tohle teda byla! Změnilo mi to život, jako všem, to je přece jasný. A ještě víc, když začala společnost hnít, z okupace byla kvůli osobnímu prospěchu internacionální pomoc a začalo se lhát přímo do očí. No fuj, v mnoha hlavách je to dodneška. Já jsem původním povoláním knihkupec a tím zůstávám. To mi dalo nejvíc, i co se týče psaní a všech těch věcí kolem. Ty další zaměstnání byly tak trochu z nouze, ale zajímavých věcí jsem tam zažil hromadu. A těch různých lidí a typů a situací. Nadneseně bych řekl – dobrá škola života. I když pár těch štací bych klidně vypustil. Nebyla to vždycky pohoda.
Kvůli minulému režimu, který bigbítu nepřál, jste si vyzkoušel celou řadu povolání. Byla to pro vás důležitá zkušenost?
Už pěknou řádku let děláte muziku „na plný úvazek“.
Jaký je to rozdíl oproti období, kdy jste hrál „ve svém volnu“? Myslím hlavně na motivaci, inspiraci, energii…
Je to jasné – byl jsem mladší a tak bylo všechno rychlejší a divočejší. Ale jinak všechno zůstává stejné. Nakonec i ta energie. Jak se začne hrát, jde všechno stranou. Osobní věci, různý bolesti, starosti, zůstává čistá radost. Kvůli tomu muziku miluju.
Spolupracoval jste s celou plejádou hudebníků. S kým jste hrál nejraději, kdo vás nejvíce ovlivnil?
Měl jsem na muzikanty obrovské štěstí, vlastně od začátku. Od mého prvního a vlastně jediného učitele na klasickou kytaru Mirka Mizery, který mi asi dal ten základní příjemný pocit z harmonie, chodil jsem k němu od jedenácti do téměř osmnácti. Jan Veleba, zvaný Hogan, mě v šestnácti přivedl k blues, a plno jiných. Vždycky jsem se snažil od těch lepších učit. Takže se učím pořád. Jednu věc mám ale specifickou, nejsem zdatným instrumentalistou, takže mě do už hotových souborů nezvou. Vždycky jsem si musel něco vymyslet sám a potom pro ten nápad někoho najít a zblbnout. Zaplaťpánbůh podobných našinců se našlo dost, takže kromě muziky zůstávalo i kamarádství. A toho si cením opravdu hodně. S Norbim Kovácsem jsem se náhodou seznámil před deseti lety na charitativní akci, od té doby jsme spolu. Olin Nejezchleba tehdy končil u ETC, hned jsme založili kapelu, ze které se vylíhlo to naše Trio. A zase se mám co přiučovat, kluci jsou vážně virtuózové na své nástroje a vůbec. Přijďte se podívat, fakt nelžu. Koncerty najdeta na www.ivanhlas.cz. Kromě muziky i plno legrace.
Jak si nejlíp odpočinete?
Miluji ticho. V tom je tolik tónů, že vám je nikdo ani nemusí zprostředkovávat.
Při vystoupeních si můžete vybrat ze spousty svých osvědčených hitů. Hrajete i nové věci nebo si je schováte na příští album?
Pár hitů naštěstí je a hraju je rád, když to lidi chtějí. Ale hrajeme i úplně nové věci a když obstojí před publikem a hlavně před námi, natočíme je. Nikam nespěcháme, nikdo na nás netlačí, doba už není taková, že bychom museli každý rok nebo dva natočit nové album.
Co plánujete na nejbližší období?
No právě, natočit to nové album, co nejvíce hrát. Budeme i nadále jezdit s Vláďou Mišíkem a ETC, to je moc hezký koncert Tria s velkou kapelou. Budu hrát v ABC ve hře Bedřich Smetana The Greatest Hits, tam hraji svého bratra a poté i samotného mistra. A hlavně si užívat každého setkání s dobrými lidmi.
Jak se vám zpívalo na Koncertě pro park (podruhé)?
Úžasně, mám dojem, že tam byli samí dobří lidé.
Nějaké přání fanouškům z Prahy 13?
Vážení fanoušci, mějte se moc hezky, jak jen to jde, užívejte harmonii a vždycky se na vás s Olinem a Norbim těšíme.