Pohodář se smyslem pro humor
Václav Uher skončil v roce 2001 na invalidním vozíku následkem úrazu, který si způsobil pádem ze stromu. V té době totiž studoval lesnické učiliště v Křivoklátě. Byl na tom velmi špatně, skončil na dětském ARU v Motole, měsíc a půl za něj dýchal přístroj, pak vystřídal řadu nemocničních oddělení a v léčbě pokračoval v různých rehabilitačních ústavech. Po dvou letech ho přijali do Obchodní akademie pro tělesně postižené v Janských Lázních, kde dostal mimo jiné možnost hrát florbal. Teprve tam se skutečně vrátil do života. A florbal ho provází stále.
Jaké byly vaše florbalové začátky?
Žádná sláva. Naštěstí jsme s kamarády začali s florbalem společně. Nebylo to vůbec jednoduché, ale vzájemně jsme se povzbuzovali. Po nějakém čase jsme začali tento sport brát jako nedílnou součást společného života, věnovat se mu naplno, založili jsme si svou ligovou soutěž, začali jsme organizovat ligové a mezinárodní turnaje. Od našich začátků uplynulo více než dvanáct let. Za tu dobu jsem měl možnost zúčastnit se mnoha domácích i zahraničních turnajů, včetně ME v Itálii 2005 a Belgii 2008 a mám za sebou řadu ligových sezon. Florbal mi ale nedává jen možnost sportovat. Díky němu jsem potkal ohromné množství hodnotných lidí. Lidí, s kterými jsem prožil spoustu nádherných chvil a kteří do jisté míry určili nebo ovlivnili další vývoj mého života.
Když vám ale někdo v létě speciálně upravený vozík ukradl, tak to vypadalo, že si nějakou dobu nezahrajete.
Byl to šok. Ten vozík se ztratil z domu s pečovatelskou službou v Kodymově ulici, kde bydlí můj trenér, také vozíčkář. Vůbec jsem si nedokázal vysvětlit, jak se něco takového v dobře zabezpečeném domě mohlo stát. Byl to nový vozík, který prošel mnoha úpravami, byl rychlý, tichý, spolehlivý, zkrátka ideální vozík postaven pro mě na míru tak, aby plně odpovídal mým fyzickým možnostem. Starší vozík, s kterým jsem hrál řadu let, už totiž hodně zlobil a několikrát jsme kvůli jeho „tvrdohlavosti“ prohráli i zápas. Ten nový pro mě představoval slibný vstup do nadcházející sezony, takže mě jeho nečekaná ztráta, jak už jsem řekl, šokovala. Byl jsem nucen začít se vyrovnávat i s možností, že bych musel dál hrát na vozíku starém a znovu se pokusil dát dohromady peníze na nový. Bylo to dramatické, ale ne tragické. Florbal mě svým způsobem vrátil do života, znamená pro mě hodně, ale není to celý můj svět.
A dopadlo. Vozík, byť s různými šrámy, se po několika dnech objevil v suterénu téhož domu, z kterého byl odcizen.
Když jsem večer přijel k trenérovi, byl v jeho bytě nejen vozík, ale také policista, který případ vyšetřoval. Byl jsem nadšený. Po týdnu plném stresu mě ale také zajímalo, co se stalo, kdo za celou záležitostí stojí. Není to jasné ani dnes, policie případ stále vyšetřuje. Místo spekulací jsem začal přemýšlet o potřebné opravě a také o tom, že moment, kdy na tomto vozíku konečně vjedu v plné zbroji na palubovku tělocvičny, se blíží. To byl skvělý pocit.
Výrazná pomoc lidí vám už podruhé ukázala svou vlídnou tvář – po úraze a po krádeži vozíku. I když to se nedá srovnávat.
Ale dá. V principu je to velmi podobné. Po úrazu jsem se dostal do velmi vážné situace. Nejen proto, že jsem byl v bezprostředním ohrožení života, ale také proto, že jsem přišel o svůj životní příběh, který jsem do té doby psal. Tyto stránky shořely a já jsem byl postaven před čistý papír, na který jsem musel začít psát příběh nový. A v tom mi nejvíce pomohli rodiče, protože to byly velmi silné osobnosti, které se dokázaly vyrovnat s tragédií. Vzpomínám si na jeden těžký moment mezi mnou a tátou. V dramatické chvíli jsem mu řekl: „Ty ale nevíš, co to je být na vozíku,“ a on mi odpověděl: „Ale Vendo, ty nevíš, co to je mít syna na vozíku.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že prožívám ty těžkosti spojené s úrazem odlišně než moji rodiče, že každý z nás vede svůj vlastní boj, ve kterém se vzájemně povzbuzujeme a podpíráme. Zpočátku mi maximálně pomáhali, zajistili mi rehabilitace, úpravu vozidla, bytu... Ovšem v ten pravý čas, zhruba po dvou letech od úrazu, mi umožnili, abych žil samostatně. Podobně, jako moji sourozenci – vozík nevozík. Bydlel jsem na internátu obchodní akademie, potom jsem šel do Prahy na vysokou a bydlel na koleji. Někdy to byla dost velká tragikomedie, když jsem třeba ráno spadnul na zem, odkud mě brácha zvednul až večer, když se náhodou stavil na kafe. Rodiče mě už nezahrnovali všestrannou péčí – měl jsem v nich spíše nejbližší přátele. A toto byl jejich největší dar. Vozíčkáři by neměli žít v „mama hotelech“. Rodiče tu nejsou od toho, aby se o nás starali po zbytek svého života. I na vozíku se dá žít samostatný život a ne život v závislosti. Ať už na rodičích nebo na někom jiném. Samozřejmě, že se to netýká úplně všech. Sám se neobejdu bez asistence, protože úplně všechno sám nezvládnu. Je to ale pomoc a ne závislost. Můj fyzioterapeut, byl to Bulhar, který se narodil ve stejný den jako já, ale o čtyřicet let dříve, říkal: „Já rozděluji pacienty na dva typy. Na ty, kteří můžou, ale nechtějí a na ty, co nemůžou, ale chtějí.“ Vozíčkáři by tedy měli chtít, navzdory svým mnohdy velmi omezeným možnostem, a žít naplno. Být nepohyblivý přece neznamená být nemohoucí.
Jaký je váš sportovní sen?
Musím přiznat, ač nerad, že nepatřím mezi nejlepší hráče a svých herních a fyzických limitů jsem si vědom. Takže můj sen se spíš týká rozvoje florbalu na elektrických vozících nežli hry samotné. Moc bych si přál, aby to, co jsem v souvislosti s florbalem zažil já, mohli zažít i další hendikepovaní, kteří se z jakéhokoli důvodu na vozík dostali. Aby poznali, že se mohou věnovat akčnímu kolektivnímu sportu, který nabízí všechno – akci, rychlost, tým, pocity vítězství i prohry...
Kde pracujete?
Pracuji v Metropolitní univerzitě Praha, kterou jsem vystudoval. Je to unikátní vysoká škola, která nabízí širokou škálu služeb i hendikepovaným uchazečům. Svým projektem Škola bez bariér poskytla vysokoškolské vzdělání obrovskému množství hendikepovaných. Včetně mě. Po ukončení studia mi nabídla i pracovní příležitost, která má smysl a díky které mohu žít v Praze. Dále pracuji v Asociaci Octopus, která funguje na bázi chráněné dílny a sídlí právě v Praze 13. Máme grafické studio, foto studio, zpracováváme účetnictví a máme i kamenný obchod s ruční tvorbou našich hendikepovaných členů, kteří malují, vyšívají... Děláme spoustu hezkých a praktických věcí.
Jak se vám v Praze líbí?
Když jsem sem přišel z Janských Lázní, tak jsem byl ze všeho dost vykulený. Vzpomínám, jak jsem třeba zamával na řidiče, aby mi vysunul plošinu, a on se tvářil tak, že by nejraději pokračoval v cestě. Chtělo se mi ujet, v takových chvílích mi bylo dost úzko. Díky řadě přátel, které jsem tu měl, florbalu a vůbec touze po životě, jsem začal s Prahou souznět a líbí se mi tady. Praha je krásné město, na to se nesmí zapomínat. Krom toho, od té doby, co se na řidiče nezištně usmívám, nemám problém.
Věříte v náhodu?
Ne a nikdy jsem v ní nevěřil. Vždycky jsem se snažil vnímat souvislosti, možnosti, věřil jsem, že všechno má svoji návaznost a příčinu. Na životě mě fascinuje silný pocit přecházející až v přesvědčení, že existuje někdo, kdo se neustále přizpůsobuje našim chybám a znovu a znovu ve spolupráci s našimi dalšími a dalšími rozhodnutími předkládá nové a nové cesty vedoucí ke štěstí.
Vy jste úžasný pohodář se smyslem pro humor, vyzařuje z vás klid a optimizmus. To jsem ostatně už cítila, když jsem se dívala na váš blog plný příběhů. Proč jste ho nazval Zalitý kaktus?
Ten název vzešel z tatínkovy záliby. On byl totiž vášnivý kaktusář. Já žádný pěstitel nejsem, tak jsem si z kaktusů udělal alespoň název svého blogu.
Co kdybyste se s námi o nějaký příběh podělil?
Povím vám o jedné skrovné stařence, s kterou jsem se setkal u muzea. Seděla tam s igelitkou plnou růží, na boku tašky s cedulkou „20 Kč“. Všichni lidé jdoucí přede mnou ji míjeli. Hleděla netečně před sebe, jako by byla smířena se vším, co ji v životě potkalo a potká. Na nohou neměla boty a skrz ponožku ji prosakovaly mokvající rány. Bylo mi jí líto. Požádal jsem ji o dvě růže, beze slov vyjmula z tašky dvě květiny a podala mi je. Ze šrajtofle jsem vytřepal 40 Kč a stařenka je vzápětí sejmula z mé dlaně. „Tahle je pro vás,“ řekl jsem stařence, jak nejvlídněji jsem uměl, a jednu růži jsem ji nabídl zpět. Usmála se a růži přijala. Z té stařenky by si měli vzít příklad mnozí „potřební“. Nemusejí pěstovat květiny, mohou třeba sbírat pěkný šutry a pak je po koruně prodávat. Leckdo by si koupil klidně kyblík a zkrášlil by si terasu.
Co vás kromě psaní příběhů ještě baví?
Baví mě se projíždět krajinou na svém elektrickém vozíku. S kamarádem jsme za posledních deset let najezdili tisíce kilometrů. Teď jsem byl měsíc na rehabilitačním pobytu na Slapech. Byl to fantastický čas. Mám sestru ve Španělsku, takže za ní každý rok létám, vozím synovce na klíně a bezbariérovými vlaky cestuji po Andalusii. Také bych velmi rád s přáteli připravil hudební festival, jehož duchem by byl obsah slova děkuji. Vidím, co všechno se dělá pro vozíčkáře, ale nevidím akci, kde by vozíčkáři jasně řekli: „Od nás pro vás! Děkujeme například za to, že nám pomáháte do metra, s nákupy, že na nás myslíte při budování přechodů, kulturních zařízení...“ Dnešní vozíčkáři žijí v mimořádně vlídné, bezbariérové době. Festival – to by bylo pouze symbolické díky. To skutečné by si měl každý vozíčkář uvědomit sám a žít naplno. Možná se někdy na takovém festivalu sejdeme. Třeba tady, na třináctce.