Lékařství a šarlatánství
Lékařství a šarlatánství
V minulém a ještě na začátku tohoto století až do roku 1908 byla obec Stodůlky odkázána na lékařskou pomoc do Ořecha, kde provozoval lékařskou praxi tehdy již starý pán MUDr. Stern. V Hlubočepích ordinoval MUDr. Stránský a v Košířích na Plzeňské třídě pod Mlynářkou MUDr. Sommer. Z těchto lékařů neměl žádný svůj vlastní povoz; nemocný musel jíti za lékařem, nebyl-li schopen chůze, musel si zpravidla sám sehnat povoz. Bylo-li nemocných v obci více, jeli společně. Nemocničního ošetření se našim nemocným dostávalo ve všeobecné nemocnici v Praze II na Karlově náměstí. Zubní lékař v okolí nebyl vůbec a chrupu se také nevěnovala žádná zvláštní péče. V jedné místnosti, kde se vařilo pro lidi i domácí zvířata a kde po případě ležel i nemocný, spalo až šest lidí. Nedostatek lékařské péče byl příčinou toho, že obyvatelstvo, ač žilo v blízkosti hlavního města Prahy, věřilo na různé domácí prostředky, rady a na zaříkávání nemocí. Pravou metlou byly dětské nemoci, spála, záškrt, spalničky. Dospívající mládež pak trpěla souchotinami (TBC); řeklo-li se o někom, že má souchotiny, dělal se již předem nad ním kříž. Lidé věřili na uhranutí. Pokusím se vysvětlit, jak se provádělo zaříkávání. Nemocný si lehl naznak na postel, obnažil si horní část těla do pasu, nohy od kolen dolů, ruce nechal volně ležet podle sebe. Osoba, která zaříkávání prováděla, umyla si ruce a řádně je osušila; do hrnečku odměřila čistou vodu, nad kterou něco mumlala a nakonec ji znamenala křížem; pak přistoupila k nemocnému, zase něco mumlala, opět nesměl scházet kříž. Zaříkávačka vzala hrnek s vodou, namočila si v něm dva prsty a těmi nemocného potřela na čele, pažích a nohou. To se opakovalo vždy čtyřikrát za sebou, obden po tři dni. Po skončení této ceremonie se voda v hrnku změřila. Naměřilo-li se víc, bylo to s nemocným zlé, naměřilo-li se méně, byla nemoc na ústupu.